Pod povrchem života

Mezi lidmi, kterých se v životě dotkla Pravda, tedy poznání o působení dokonalých zákonů Stvoření, vládnou různé, mnohdy rozporuplné pohledy na smysl života i způsob, jak má být tato Pravda předávána dále z pokolení na pokolení. Jeden z těchto nesprávných pohledů lze vyjádřit následovně: „Pravdu a poznání o působení Zákonů Stvoření netřeba šířit jinak, než vlastním osobním příkladem a skrze vlastní čisté myšlenky. Jakákoli jiná snaha je nesprávná, neboť je rozumově vynucená, a proto nebezpečná...“

Tento pohled je dost rozšířen. Naskýtá se však otázka: „Není třeba ho doplnit, zvláště když si uvědomíme, že v této vážné době žijí na Zemi lidé, kteří jsou obdarováni různými schopnostmi, díky nimž mohou poznání o působení Zákonů Stvoření šířit nad rámec působnosti svého nejbližšího okolí?“ Známe přece lidi, kteří jsou velcí duchem a navíc jsou obdarováni darem řeči, psaní a podobně. Nebylo by nevyužití těchto schopností totožné se zakopáváním svěřené hřivny? Odpověď může poskytnout následující příběh.

Národ, ve kterém žijeme, a také celá Země, se obrazně může podobat lodi, která pluje (nebo spíše měla plout) do nádherného přístavu – do země zaslíbené. Jsou na ní lidé různé zralosti a různých druhů. Žel, i mnozí, kteří na ni nepatří.

Tato loď je navenek skvostná a majestátní, ale má jednu chybu, o které téměř nikdo neví. Je poškozena dírou v boku, neboť během jedné noci znenadání narazila do ledové kry. A co víc – protože se díra v lodi tlakem vody stále zvětšuje, voda stoupá a hrozí, že se brzy celá loď potopí i se všemi cestujícími. Nejen s těmi, kteří na ni nepatří, ale zákonitě i s těmi ostatními včetně žen a dětí. Posádce lodi hrozí skutečně velké nebezpečí, protože moře je chladné a plavou v něm hladoví draví žraloci. Lidé navíc nic netuší – bezstarostně se baví, pijí a tancují.

Kapitán lodi, zkušený námořník, dobře proškolený od nejvyššího projektanta lodě, však poznal, že se loď potápí, neboť kormidlo, které dosud držel v rukou bez námahy, se mu najednou nechtělo podvolit. Jak se totiž loď plnila vodou, ztrácela stabilitu a bylo stále těžší držet ji směrem k vytouženému cíli.

Po tomto zjištění kapitán nečekal a okamžitě k sobě zavolal všechny věrné a zodpovědné důstojníky – s důvěrou, že situaci zachrání věrným splněním nových povinností. Sdělil jim, že loď se potápí a na její záchranu mají nejvýše 24 hodin. Pokud se jim nepodaří situaci změnit, nebo alespoň zásadně zmírnit její zkázonosný dopad, neštěstí je nemine. Měl v plánu poslat tyto důstojníky mezi lidi, aby jim pomohli zjednat nápravu.

Co myslíte, že důstojníci udělali? Jejich reakce byly různé a nečekané.

První důstojník zcela propadl strachu. Zprudka napadl kapitána ve snaze zmocnit se kormidla. Patřil totiž k „mužům činu“ a myslel si, že ví všechno nejlépe.

Druhý důstojník byl naopak velmi citlivý. Zmocnila se ho lítost, nešťastně padl na kolena a plakal. Nedokázal myslet na nic jiného než na svou ženu a maličké dítě, které ještě ani neviděl. Pak náhle vstal a skočil přes palubu. Byl totiž přesvědčen, že je už nikdy víc neuvidí a tímto skutkem si chtěl zkrátit strašné útrapy.

Třetí důstojník – když to všechno viděl – si řekl: „Co je to za vedení lodi! Kam jsem se to dostal? Kdybych věděl, s kým spolupracuji, nikdy bych na loď nenastoupil. Vždyť to tu nemá úroveň! Tohle je plavba do záhuby, a ne do zaslíbené země!“ S těmito úvahami strhl z ramene důstojnický odznak a utekl se zachránit podle svých představ. Jak skončil, to nikdo neví. A není to ani podstatné.

Čtvrtý důstojník, takzvaný „filozof“, nebyl ani prudký, ani přecitlivělý, ani pohrdavý k druhým pro svou domnělou dokonalost. Začal před kapitánem filozofovat o tom, zda má či nemá smysl loď zachraňovat, kolik to obnáší různých nebezpečí a zda je vhodné se jim vystavovat. Také si stěžoval na to, že na lodi jsou „černí“ pasažéři a je škoda věnovat jim pozornost, když se loď potápí. Nakonec došel k názoru, že vlastně ani není hoden plnit příkaz kapitána a bude stačit, když zachrání sám sebe poctivou prací na sobě – v tom viděl to nejvyšší, co mohl udělat. Přemýšlel, jak se urychleně zdokonalit v plaveckém stylu, aby se nevyčerpal a doplaval k vytouženému břehu – on sám. Tak nejlépe pomůže ostatním, kteří inspirováni jeho příkladem jistě udělají totéž. Jak tak filozofoval, docela zapomněl na množství topících se lidí i na to, že se loď potápí stále hlouběji a ubíhají cenné minuty do její osudné hodiny.

Jak kapitán pozoroval svou posádku, náhle se rozhodně postavil, uhodil rukou do stolu a všechny tyto muže vykázal z kajuty. Působili na něho nesnesitelně. Rozhořčením nenacházel slova, kterými by je probudil ze strašného smrtonosného spánku. Jeho hněv nad tímto lidským „materiálem“ byl tak velký, že neměl sílu mluvit. Pochopil, že jen tvrdá a drsná přísnost může ještě lidem tohoto druhu pomoci – pokud o to budou někdy pokorně prosit. Dobře věděl, že by se jí houževnatě bránili a poplašeně ji odmítali jako neoprávněnou, nespravedlivou a neduchovní vůči jejich domnělé velikosti.

Přesto však ještě jednou hlasitě zvolal: „Kde jste všichni muži činu, kteří jste přísahali věrnost a kteří máte pomáhat v této hodině? Kde jste, když na využití vašich schopností závisí osud tisíců lidí?“ Tu přistoupil k němu nějaký muž – zřejmě opravář – a řekl: „Kapitáne, nejsem sice důstojník, ale jestli dovolíte, splním Váš rozkaz. Co mám učinit, učiním hned!“

Kapitán na něho vlídně a s důvěrou pohlédl a rozkázal: „Jděte rychle! Projděte všechny kajuty a urychleně svolejte lidi na palubu lodi. Až budou všichni shromážděni, povězte s plnou vážností a rozvahou přímo, že se loď potápí; že se všichni musí urychleně snažit o přežití. A že toto přežití může nastat jen tím, že lidé procitnou ve svých zatvrzelých srdcích a začnou alespoň v hodině nejvyšší nouze konečně respektovat řád, který měl na lodi vždy vládnout. Tím vytvoří podmínky pro to, aby organizovaností a  pořádkem zacelili díru v lodi a pracovali na jejím zvelebení. Každému, kdo by chtěl propadnout malomyslnosti povězte, že Boží milost stále bdí! Vždyť když je nouze nejvyšší, je milost Boží nejbližší! Kdo však bude chtít zachránit sebe a na druhé nepomyslí, ztratí sebe i všechno ostatní!“

Když se muž s tímto vzkazem rozběhl mezi lidi, zjistil nepříjemnou věc, a sice, že loď je příliš veliká a sám všem lidem vzkaz nestihne předat. Vzpomněl si na důstojníky a jejich chování – bylo mu velmi těžko při myšlence, že se starají jen o sebe a svou záchranu, místo aby pomáhali potápějící se lodi s vypětím všech sil. A žel, mnozí varovným slovům tohoto muže ani nerozuměli, ba nechtěli je ani slyšet. Považovali je za šíření zbytečných poplašných zpráv a skrývali se ve svém soukromí. Mysleli si, že kdyby jim chtěl někdo opravdu pomoci, musel by být vlídnější.

Ale ne všichni se tak chovali. Našli se i tací, co se skutečně vzpamatovali a začali pomáhat – avšak každý podle svého. Vědry odčerpávali vodu z paluby až do vyčerpání, místo aby se snažili zachovat pořádek a tak zacelili díru, kterou přitékala nová voda. Ach, kolik lidí se vyčerpalo do úmoru, aniž by něco zmohli!

Tento příběh nelze vyprávět až do konce, protože nevíme jak skončí. Loď, na které plujeme, se ještě nepotopila, ale ani není zachráněna. Je však nejvyšší čas, aby se každý z nás rozhodl, jakou úlohu bude plnit a na čí stranu se postaví. Čas je neúprosný a každá promarněná minuta se trpce vymstí.

Pravda nemá a ani nesmí být vnucována, pokud má zůstat na „vysoké skále“, na kterou byla pro svoji vznešenost a ochranu postavena. Běda tomu, kdo by ji chtěl strhnout! Její odkaz však musí být zvěstován, aby lidé otevřeli svá srdce a dokázali se k ní přiblížit. Jsou tisíce těch, kteří po ní touží, přestože ještě dnes bloudí ve tmách nevědomosti.

Pravda nás zavazuje k tomu, abychom na to nikdy nezapomínali.