Pod povrchem života

Již mnohokráte jsme slyšeli o tom, že největší modlitbou a díkem Stvořiteli je radostný čin. Tuto větu pochopí snad každý, kdo umí číst. Ale chápeme ji opravdu ve své podstatě přesně tak, jak je míněna? Vzpomeňme si na pohádku, kde Ivánkovi poradil kouzelný dědeček, že se ze zakletí vysvobodí dobrým skutkem. Jaká moudrost byla v této radě, jsme také v této pohádce následně prožili. Jaké však velké hledání bylo Ivánkovo, který sice pochopil, co mu dědeček řekl, ale neuměl nalézt k této větě oživující klíč. Co je to dobrý skutek? Jaký dobrý skutek mám udělat, abych se vysvobodil?

A nyní se můžeme stejně tak zeptat, co je to radostný čin? Kdy a kolik takových činů máme konat?

Pojďme nalézt začátek této stříbřité nitky. Není to totiž jen ten skutek sám, ať již je nazýván dobrým či radostným nebo pomáhajícím. Takový skutek je jen koncem této nitky. Na druhém konci musíme umět stát my, cele naplněni až dětskou radostnou touhou být vždy dobrým člověkem, užitečným, prospěšným, ušlechtilým, rozvíjejícím se, laskavým, moudrým, duchovním.

Tato touha však musí v nás žít se samozřejmou lehkostí. Musí v nás zapustit kořínky a být nám vlastní tak, že v každé situaci jednáme a konáme bez váhání jako lidé citu a srdce. Každá maličkost, kterou s touto lehkostí vykonáme bez rozmýšlení se, zda pomoci, zda se pustit do nepříjemné práce s chutí, zda být přívětivým a laskavým, vrátí se nám se stejnou lehkostí radosti, jež poslána jest od podarovaného.

Samozřejmě, že k tomu všemu nám musí být nápomocen rozum jako výkonný pomocník ducha, který dokáže s hmotou pozemskou nakládat a pracovat.

Zkrátka a dobře, duchovní cesta není v žádném případě cestou asketického odříkání se radosti. Neplatí zde, že ten, kdo s největší vážností přistupuje ke všemu konání ve svém životě, platí za více duchovního. Ani není třeba hledat jakési výjimečné činy, které bychom mohli pro druhé konat. Však si vzpomeňme na onu pohádku, jak prostý byl ten dobrý skutek. Obyčejný lidský soucit. Ano, umět se vcítit do druhého, a tím rozpoznat, jak pomoci.

Každé ráno by se měl v nás ihned jako první rozezvučet zvonek vnitřní radosti. Radosti z nového dne, radosti z krásného rána, z krásné přírody, která právě svou lehkostí a čistotou radostně souzní se vším Stvořením.

Radost však musí být tou nejpřirozenější. Není možné se silou nutit do radosti jen proto, že víme, že bychom se měli radovat a samo to nějak nejde. Rozum v tomto případě nepomůže.

Není třeba ležet jen v knihách, abychom načerpali moudrost. A také není třeba propadat bezvýchodné malomyslnosti nad všemi nepravostmi světa. Tím nic nezměníme a sebe jen zatížíme utrpením. Hledejme vždy protiváhu. Prostor v konání radostných a dobrých činů je zde zcela volný a nezaplněný. Rozsvítíme-li tedy radostným, čistým počínáním a myšlením další temný kout, pak tma tomuto světlu nakonec sama ustoupí. Vše jen musí být vždy správně vyváženo. Žádné přepínání se v rozumu, ani naivní lehkovážnost.

Nuže tedy již žádná zkostnatělost, ani zahořklost, žádné mudrlantství, pýcha, či žádná mysteria!

Svobodné a radostné srdce je projevem ryzího ducha, který kráčí s jistotou vpřed, vzhůru do nebeských zahrad.

Čím výše může pak duch stoupat po své smrti do duchovních úrovní, tím větší svěžest radosti a činorodosti prožívá. Ti, co jen mudrují a bojí se zasmát, v domnění, že by znevážili svoji duchovní cestu, ti zůstanou před branami těchto zahrad, neboť budou příliš zatíženi svým strachem a nebudou moci rozepnout křídla k letu vzhůru.

Rozepněme křídla ducha již zde na Zemi a leťme svobodně a radostně svým životem. Tak také snáze překonáme i těžké chvíle, které zde každý máme pro své zesílení.