Cesta ke Světlu 2
Tak jako se převalují na obloze šedivá neprůhledná mračna, z nichž jsou jen bouře a lijáky, nepropouštějíce ani paprsek Slunce, tak se převaluje nad lidstvem v jemnohmotnu neprůhledná vrstva myšlenkového balastu a špíny, jež nedovolí světlejším duším pozemských lidí nahlížet do světlejších niv ve Stvoření, po nichž často nevědomě touží.
Mnozí lidé upadají do zoufalého psychického stavu, aniž by jen znali pravou příčinu, neboť ve světě tuhého materialismu, obklopeni zmíněnou změtí myšlenkového světa, zaměřeného právě jen na vše pozemské, připadají si částečně ztraceni a nenalézají v sobě schopnost prorazit tyto jemnohmotně těžké formy, neboť jim k tomu chybí opora ve vědění, jež by je mohla z tohoto zmatku vyvést.
Avšak právě nalezení této cesty ke Světlu je pro ně naléhavě nutné, má-li jim být z tohoto stavu pomoženo.
K tomu ale musí nalézt v první řadě v sobě skutečnou pokoru a touhu, spojenou s odhodláním odstraňovat ze své cesty k tomuto cíli překážky, které si lidé sami svojí svéhlavostí postavili.
V tom kupodivu pro mnohé spočívá osudný kámen úrazu, neboť snadno se lidé přimykají ke strnulé myšlence, že měnit zažité zvyky a názory, které se na první pohled nejeví tak špatné, není nutné. A to ani přesto, že s těmito názory se jim viditelně a především i niterně citelně na cestě ke Světlu nedaří mu přiblížit.
Tak plahočí se dále světem, napojeni stále na stejné – stejně těžké – myšlenkové sféry, skrze něž Světlo v Jeho nádheře a nevýslovné vznešenosti nezahlédnou, nebo případně jen občas na chvíli, když neviditelní světlí duchovní pomocníci svého svěřence citelněji zasáhnou, aby alespoň na chviličku procitl.
Proto je tolik nutné osvobodit svého ducha od všeho zažitého, co jej poutá, a dovolit mu radostný svobodný vzlet. Ne však v lehkomyslném opojení, ale v rozvážném postupování, v hledání ušlechtilých hodnot, které jej zákonitě ponesou vzhůru. Dovolit mu konečně vést, ne být sluhou rozumu, protože rozum, je-li mu dána neomezená vláda nad člověkem, drží ducha spoutaného jen v rozměrech pozemského rozhledu, pod příkrovem těžkého myšlenkového světa. Přirozenou a zákonitou vlastností ducha ale je vzlet do jemu stejnorodých, duchovních výšin, tedy ke Světlu.
Proto ve chvíli, kdy je mu rozum podřízen a on smí převzít vládu, povedou cesty člověka vždy vzhůru. Tak stane se člověku záchranou opak toho, co dnes žádá materialismus, tedy plného vložení se do hmotného bytí na úkor všeho ušlechtilého, po čem toužebně volá duch.
Duchu musí být poskytnut prostor k působení, a to skrze následování cest usilujících o ušlechtilost, dobro i ctnostnost, vždy podle osobitého druhu každého jednotlivého člověka.
Tak rozhrnou se těžké jemnohmotné závoje a k člověku opět proniknou paprsky zářícího Světla, které jej oblaží, posílí na další pouť životem a dodají nádherný, rozradostňující smysl celému jeho bytí.
