Pod povrchem života

    To, co píšete je ďábla! Taková byla jedna z reakcí na můj článek s názvem: O ruce Pána, která bije, a o jeho druhé ruce, která léčí a pomáhá. Konkrétně se v ní říkalo toto:

    Jak se v této situaci duchovně správně zachovat? Duchovně, tedy ve vztahu k duši, odcházející z fyzického těla a vstupující do nového rozměru bytí? Vědět to je nesmírně důležité, protože svým nesprávným postojem můžeme odcházející duši uškodit a ztížit jí to, nebo naopak, svým správným postojem jí můžeme pomoci, podpořit ji a posílit ji v jejím novém prostředí a na její nové cestě.

Člověk, jehož nitky osudu provázely různými životními radostmi, ale i útrapami, aby ho pokořily a připravily v něm půdu pro přijetí Pravdy, dojde dříve či později k velmi důležité otázce: „V čem vlastně spočívá skutečná kvalita mého života? Spočívá především v podávání nejvyšších možných výkonů v zaměstnání, které jsem si zvolil? Nebo snad v úspěšném získávání obdivu okolí? Anebo v důsledném  zabezpečování pozemských záležitostí se vším, co k tomu patří?“

Tato slova, svým obsahem nesmírně vážná, mají zasáhnout nejednoho člověka, který dnes v návalu svých zájmů netuší, že dar pozemského života mu byl právě v této době s důvěrou svěřen milostí Světla, aby se stal oporou pro záchranu Země v časech vážného úpadku, vedoucího až k hrozícímu konci. Mají ho probudit k čisté službě a duchovnímu hrdinství, k využití všech jeho jedinečných schopností, aby rouhavě nepromarnil tento osudový čas svého bytí, ale mohl být plně a bez výhrady využit v hodině osudového splňování při záchraně Země a jejím následném povznesení na dráhu původního určení.

Práce lidského ducha je v jednoduchosti obsažena právě ve vlastním čistě radostném nastavení, které je duchovním nitrem vyzařováno do okolního prostoru jako čistý výchvěv, nemající ještě vlastního ukotvení do forem myšlenkového chtění.

Ještě z nedávno minulých staletí tu a tam uchovala se dobře známá svědectví o zcela zázračných dějích, jež nejednou zachraňovaly život nebo čest, čistou ctnost a lidské právo člověka, který nesl ve svém srdci pravou víru a zbožnost.

Hrdá a šlechetná lidská velikost v jednání pramenící ze skromnosti a pokory, vše povznášející duchovní síla rodící se z tušení nádhery nadpozemských sfér Stvoření. Toto všechno, ba ještě mnohem více, se zrcadlí v záchvěvech duševního prožívání takového člověka, který si zachoval v životním zápasu s nízkostí různého druhu prostou a čistou duši, neposkvrněnou zatrpklostí, závistí, pomstou či jinou nízkostí.

Je vůlí Boží, aby nyní konečně ve všech světech zavládlo Světlo. Čistota proudí do celého Stvoření. Tam, kde se ještě skrývá nečistota vinou temných lidských duchů, tam je třeba svěžího chladivého závanu Čistoty. Temnoty se obávají posledního úderu, který přijde shůry, úderu, kdy bude s konečnou platností rozhodnuto, kdo náleží Světlu a kdo náleží k temnotám.

   Miliony lidí na naší planetě se domnívají, že mají určité poznání Stvořitele. To ovšem, co mají, je jen jejich představa. Je jen jejich domněnka, na míle vzdálená od pravdy. A také pro tuto neznalost těch, kteří se domnívají být znalými, to s naším světem vypadá tak, jak to vypadá.

Velký, nesmírně velký předpoklad inspirativních a tvůrčích schopností ducha dřímá v nitru každého z lidí. Doposud ještě nebyla lidmi zcela poznána, a zejména využita ona veliká duchovní síla, která je přitom neoddělitelnou součástí každého z nás. Netušená je schopnost citu, jenž umožňuje spojování se s úrovněmi Světla ve Stvoření, s těmi úrovněmi, které jsou, kroužíce vysoko ve výškách díla Stvoření, nesmírně vzdálenými od zdejšího světa hrubohmotnosti.