Pod povrchem života

Údery Soudu zasahují naši Zemi a vyvolávají dění, které nikdo nečekal. Otřásají vším, aby se to probudilo a soudilo. A zatímco jeden úder Světla doznívá jako vzdálené hřmění, už se opět blíží úder další. Pukají okovy a všude dochází k posunu, aby se nakonec naplnilo velké zaslíbení a aby Syn Člověka, přicházející v oblacích, daroval sílu k novému bytí těm, jejichž jiskra ducha a citu ještě nevyhasla.

Zákony Stvořitele jsou od prvopočátku sestaveny pro blaho člověka, jsou neměnné, fungují sto procentně, bez jakékoli změny. Soud na Zemi je zde pro každého z nás. Je to o rozhodnutí sebe sama. Buď se rozhodneme žít a dodržovat zákony Stvořitele – to znamená rozhodnutí být šťastný. Nebo svůj další vývoj sami svým rozhodnutím, jednáním a myšlením zmaříme. To lze pochopit i tak, že sami jsme vynesli nad sebou rozsudek, ukončení svého vývoje, ukončení života jako takového.

Světlo Syna Člověka stojí nad hrubou hmotností Země a svým zářením žene vše do závěrečného naplnění. Může to vnímat každý, kdo se je schopen jasnějším pohledem podívat na to, co se děje v posledních letech. To vše je dílem hlavních vykonavatelů Soudu, přírodních bytostí, které se projevuje ve vesmíru, v přírodě i v lidských osudech.

K Zemi přicházející Světlo Syna Člověka přináší změny netušených rozměrů. Všechno, co zde bylo zažito po tisíciletí, bude vytrženo z ubíjející nízkosti. Bude to vyděděné a odváté do hlubin zapomnění, aby konečně mohl nastat očekávaný, ale dosud nikdy nenaplněný mír mezi lidmi.

Vážným úskalím na životní cestě člověka je strach z autority, protože vede k nesamostatnosti v rozhodování a následně vyvolává ztrátu sebeúcty, bez níž není možné vést plnohodnotný život.

Ten nejdůležitější druh proměny, kterou musíme uskutečnit v dnešní době Soudu, je naše proměna směrem k míruplnosti vůči všem ostatním obyvatelům Země a celého stvoření. Vnitřní i vnější míruplnost se stává podmínkou přežití a zachování našeho bytí. Neboť jen na základě míruplného postoje vůči všemu, spojeného s věcností v posuzování, budeme moci obdržet pomáhající sílu Světla, kterou každý z nás tak velmi potřebuje.

Doposud se na zlém stavu lidstva nic nemohlo posunout k lepšímu, neboť největší část lidí na Zemi doposud se nezměnila ve svém duchovním úsilí k lepšímu. Současnost však obsahuje ve svém rozměru veliký požadavek na změnu k lepšímu, a to od lidstva jako celku. Tento požadavek v sobě obsahuje neúprosný tlak Světla, jenž se projeví v mnoha událostech.

Neexistuje žádné oddělení našeho světa od druhého světa. Všechno je vzájemně propojeno. Od schopnosti vnímat toto propojení se lidé vzdálili svým materialismem, svým jednostranným rozvíjením rozumu a zanedbáváním citové vnímavosti.

Na toto téma bylo popsáno mnoho, ale vždy šlo jen o mlhavé a neurčité představy. Šlo jen o obrazné popisy čehosi, co vypadá jako nějaká dávná pověst, nebo pohádka. Jako něco bájného a mystického, co si člověk sice vyslechne, ale neví si s tím rady. Odsuňme proto všechno toto stranou a zkusme se podívat na danou problematiku s věcností, bez obvyklého zamlžování. Nebo čas k tomu dozrál a lidstvo by mělo konečně poznat, co je to vlastně Svatý Grál.

Onou morovou ranou je neblahý lidský sklon hodnotit, posuzovat a soudit druhé. Je to sklon všímat si slabostí, chyb a nedostatků jiných, a skrze ně na ně útočit, nebo je zesměšňovat. Tato zkáza pramení z toho, že každý duchovně vlažný člověk podvědomě vnímá svou duchovní nedostatečnost a méněcennost. A svůj pocit nedostatečnosti se snaží kompenzovat tím, že podrobí ponížení někoho jiného prostřednictvím jeho kritického odsouzení. A když člověk při tom pociťuje triumf, roste v něm ješitnost. Kvůli pocitu vlastní velikosti a síly si lidé navzájem zasazují těžké rány, které je pálí a vedou ihned všechny takto poraněné k myšlenkám na odplatu.