Pod povrchem života

Vážným úskalím na životní cestě člověka je strach z autority, protože vede k nesamostatnosti v rozhodování a následně vyvolává ztrátu sebeúcty, bez níž není možné vést plnohodnotný život.

Není však ospravedlněním, že byl strach vyvolán obavou z nemilosti, nebo dočasnou nejistotou před „krokem do neznáma“, protože každý má šanci silou nezdolné důvěry odvrátit i tu nejtěžší životní situaci, jestliže o to skutečně stojí a projeví odvahu zachovat si hrdost. Kdo to však nedokáže a zbaběle ustoupí, prokazuje velkou míru vlastního přičinění na svém nepříznivém postavení, a proto musí osobně nést zodpovědnost také za všechny následky, které z toho později vyplynou.

Toto úskalí životní cesty člověka však není nebezpečné jen pro ty, kteří se cítí být omezováni vlivem autority, ale především pro ty, kteří zastávají úlohu autority, například i v pozici rodičů, učitele, ale také významného politického postavení. Ve smyslu zákona zpětného působení především na ně dolehne tíha velkého provinění, jestliže svoji vlivnou pozici zneužívají a svými životními postoji nepodporují v ostatních schopnost svobodného rozhodování a odvahy, protože spolu s přirozeným vlivem jim byla svěřena i důvěra v tom, že budou přísně dbát zachovávání principů spravedlnosti.

A nakonec, i v tomto případě platí, že nejednou je lepší nechat člověka v jeho snažení o získání samostatnosti udělat chybu, než jej z pozice síly zastrašováním uměle udržovat ve stavu bez omylů, i když v dobré snaze pomoci. Vlastní chybou, přestože někdy velkou, je totiž možné vždy nabýt poučení vlastním prožitím, a tím získat cennou zkušenost, kdežto v bázlivém a slepém poslouchání, které znemožňuje vlastní prožití, je však tato možnost již z povahy věci vyloučena, a spolu s tím je znemožněn i skutečný duchovní růst člověka.

Je však zcela jiné, když člověk na základě dobrých zkušeností autoritě dobrovolně důvěřuje a koná podle její dobře míněné rady bez nátlaku a donucení. Avšak i v tomto případě je nutné usilovat o to, aby se důvěra stala přesvědčením, čehož je možné dosáhnout jen přísným zkoumáním dané situace, a ne postavením se do pozice pasivního pozorovatele. V tom spočívá také ochrana před stádovitým následováním různých světonázorových učení, které dnes zaplavují společnost a přetrvávají jen díky masivnímu rozšiřování počtu svých pasivních přívrženců, jež se nesnaží zjistit, zda byla u nich počáteční důvěra skutečně opodstatněná.

Abychom základní obsah tohoto úskalí vyčerpali, uvědomme si, že člověk, který se ze strachu bezmyšlenkovitě a nekriticky podřídí autoritě, škodí nejen sobě, ale také i autoritě samotné, a to tím, že jí svým postojem umožňuje proviňovat se dále zneužíváním jejího vlivu. V zájmu lásky, která nikdy nepohlíží na to, co je příjemné, ale vždy jen na prospěch dotyčného člověka, je proto nutné učinit nápravu – odvážně se postavit za své přesvědčení, a to bez ohledu na nepříjemnosti, které to může vyvolat. Vždyť je to cesta ke svobodě a šťastnějšímu životu.

Projevem zralého a čistého přístupu autority ke svému okolí je to, že se přestává projevovat osobním vlivem ve smyslu prosazování vlastní vůle, ale stává se zastoupením neosobní spravedlnosti a moudrosti. To je však stav, při němž vyniká jen samotná spravedlnost, a ne autorita se svými osobními zájmy.

Plýtvání darem řeči – mnohomluvnost a povrchnost

Základním předpokladem k uchránění se před padnutím na tomto úskalí je pochopení toho, že plýtvání darem řeči, neboli tzv. mnohomluvnost se nevztahuje také jen na množství, ale právě v první řadě na význam řečeného. Jinými slovy vyjádřeno, mnohomluvný není ten, kdo hovoří hodně, ale ten, kdo hovoří nad rámec toho, co je potřebné v dané situaci vyjádřit na přiblížení zamýšleného významu. Známe přece lidi, kteří sice hovoří hodně, protože jejich postavení či povolání to vyžaduje, ale vždy hovoří věcně a každým slovem pomáhají a podporují své okolí. V porovnání s nimi je však mnoho těch, kteří hovoří často i velmi málo, ale přesto každým svým slovem zraňují, klamou a zavádějí ostatní na scestí různých úskalí, vystavujíc je tak utrpení a duševní bolesti, která nejednou převyšuje únosnost nejtěžšího fyzického zranění.

Destruktivní vliv mnohomluvnosti však není náhodný, ale spočívá v tom, že předčasně uvolňuje sílu či niterný náboj dosud ještě jen zamýšleného činu, protože každé lidské slovo je průplavem odpovídajícího druhu síly, což můžeme zřetelně pozorovat na jeho účinku v oblasti mezilidských vztahů, kde může nejen léčit, ale také bolestně zraňovat. Když je energie zamýšleného činu slovem uvolněna předčasně, nezůstává jí již dostatek na jeho vykonání, čímž se potom zákonitě rozpadají také dobré plány člověka, který je v sobě dříve přechovával a předsevzal si je na začátku svých úvah i splnit.

Avšak je potřeba dát si pozor na jednostrannost v pochopení popsaného principu uvolňování síly prostřednictvím slov, protože když slova dokáží na jedné straně uvolnit sílu, určenou k vykonání dobrého činu, potom dokáží uvolnit také postupně se hromadící sílu k vykonání zlého činu. Z toho logicky vyplývá poznání, proč je právě komunikace „účinným ventilem“, sloužícím k uvolnění a vyřešení mnohých rodících se problémů v mezilidských vztazích.

Kristova slova „Vaše řeč budiž ano či ne!“ tedy nehovoří o množství vyslovených slov, ale nabádají k jejich jednoznačnosti a přímosti! A kdo si myslí, že tento požadavek již splnil, měl by si uvědomit, že jednoznačná nemají být jenom slova, ale i každý postoj člověka vůči svému okolí, a to v každé, i té nejnepříjemnější životní situaci. Kdo to nepochopil, ten potvrzuje, že Kristovým slovům správně neporozuměl v jejich všeobsáhlosti, přestože si to možná sám o sobě nemyslí.

Mlčenlivost má v životě člověka samozřejmě ještě i další smysl, a to především tehdy, když vyplývá z hlubokého prožívání nevýslovné krásy duchovního bohatství, které nemá být zbytečně znehodnocováno rušením. Avšak nejen slova, ale i jiné vlivy mohou toto bohatství rušením znehodnocovat, a proto je třeba chápat mlčenlivost jen jako jeden z vícero druhů účinné ochrany, zachovávající krásu nabytého duchovního bohatství. Jiné pohnutky k mlčenlivosti jsou zpravidla nepravé a prozrazují jen zlozvyk hloubavého zaobírání se sebou samým bez vůle hledání pozitivních východisek. Přespřílišné hloubání také často sklouzává k nekonečné kritice všeho a všech.