Náboženský rasismus
Náboženský rasismus bývá zpravidla uplatňován vůči těm, kteří jsou jiného náboženského vyznání, jiného názoru, patří do jiného kruhu lidí, hledajících Pravdu. Nelze takovéto jednání právem nazvat duchovním, či lépe řečeno náboženským rasismem v moderní formě? Rasismem, který přináší ještě těžší provinění vůči Pravdě, protože k němu dochází v jejím posvátném jménu? Je přece tak mnoho lidských postojů, viditelných i skrývaných, kterými vyjadřujeme vůči jiným známou větu: „Pane! Děkuji Ti, že nejsem jako ti druzí...“
Hledajíce odpověď na otázku, jak vyřešit tento problém, zjistíme, že všechny projevy této útočnosti jsou způsobeny strachem člověka o svůj vliv, o své zdánlivě vysoké postavení v očích jiných. Skutečnost je však taková, že kde se nachází strach tohoto druhu, tam pravá velikost a produchovnělost člověka s velkou pravděpodobností nikdy nebyla. Vždyť kdo si zachoval přirozenou sebeúctu a skutečně poznal Pravdu, ten poznal také to, že ji pro její obsáhlost nelze vtěsnat do hranic a způsobů určitého náboženského vyznání. Ten rovněž poznal, že co nestojí na správných základech, rozpadne se samo v sobě tím dříve, čím méně se tomu věnuje výjimečná pozornost za účelem zničení.
Přílišná rozdílnost lidí v otázce jejich náboženského vnímání je následkem lidského pádu do hříchu a není přirozená, to je určitě potřeba zohlednit, protože pokud bychom byli lidé pokorní a učenliví, chápání základních duchovních pravd by nemohlo být tak rozdílné, jako je dnes. Chtít však změnit tuto skutečnost mečem násilí, místo mečem spravedlivé trpělivosti, znamená vyvolat války a násilí, v nichž bude každý poraženým. Protože ani vznešená Pravda se nedá vnutit a přijmout „na sílu“, nemá-li být svržena z vysoké skály, na níž byla svou hodnotou postavena.
Lidi nikdy neměla spojovat především příslušnost k jednomu, zcela určitému celku, ať již pozemskému (stát) nebo duchovnímu (církev), ale měli by být spojeni – i navzdory vnějším rozdílnostem – universálními hodnotami, k nimž patří vzájemná úcta, respekt, lidskost a upřímnost.
Zachovávání těchto hodnot je věcí veřejného dobra, a proto musí být přísně požadováno jejich zachovávání od každého! Zde je uplatnění přísnosti vždy namístě. Náboženská příslušnost, pokud nezasahuje do svobody druhých, je však vždy věcí soukromou, a proto musí být respektována a nesmí být napadána nebo ponižována.
Skrze zmíněné hodnoty vzniká jediná pravá mezilidská vazba, která duchovně i pozemsky posiluje a zároveň dává každému potřebný díl svobody ke zdokonalení. Všechno ostatní je ve smyslu mezilidského spojování na Zemi až druhořadé.
Není proto podstatné, odkud kdo přichází, protože kolik je lidí, tolik bude vždy i rozdílných životních cest. Podstatné je, kam kdo směřuje, protože směr cesty můžeme mít společný také tehdy, když cesta každého bude právem rozdílná. Přitom je samozřejmě potřeba pamatovat ještě na to, že největším darem za dosažení jakéhokoliv hodnotného životního cíle je dar smět proputovat cestu, která nás k němu přivádí. Protože nemáme nic přijímat v životě jako prostředek k dosažení určitého cíle, ale všechno jako cíl samotný. Potom nebudeme už čekat za naše dobrodiní blaženost v nebi, protože ji budeme prožívat při dobrodiní zde na Zemi. Když ale ještě nedokážeme tuto blaženost prožívat při konání dobrodiní alespoň částečně zde na Zemi, ani v nebeském domově se jí nikdy nedočkáme, protože do něj nedojdeme.
Pravá duchovní velikost se pozná podle toho, že zůstává skryta před očima světa, aby nebyla pošpiněna a ponížena. Také se nepyšní vlajkou náboženské příslušnosti. Kde proto člověk staví sebe před své činy dobra, tam buďme na stráži! Můžeme být svedeni na celá staletí i věčnost. Kde však činy předcházejí všemu osobnímu a osobnost člověka se pokorně sklání ve službě Vyšší moci jako nástroj ducha, tam klidně vložme svoji důvěru, srdce i pomocnou ruku. Nebudeme nikdy sklamáni.
