Pod povrchem života

Snad každý může pozorovat, že tempo života mnohých z nás se stále zrychluje a současně na více místech narůstá mezi lidmi nevšímavost, nepravost a neochota pomáhat si v základních věcech. Když se nás to osobně nedotýká, zůstáváme obyčejně klidní. Jak ale se náhle nějaký „trn“ cizí nepravosti zabodne do naší spokojené duše, jsme nadmíru roztrpčeni a bráníce se, bereme okamžitě spravedlnost „do vlastních rukou“. Tím však často všechno kazíme, protože nevidíme, že naše nesprávně usměrněná vůle a nátlak ještě více prohlubují propast mezi námi a našimi blízkými.

Proti tomu je účinný lék. Spočívá v pochopení, že ať by už nás potkalo od jiných cokoliv – jedno zda nevšímavost nebo křivda – můžeme se v otázce spravedlivého vyrovnání spolehnout vždy na neomylné působení Zákona zpětného působení. Je to zákon ve Stvoření, který nepracuje podle lidského úsudku, ale jedině podle skutečného stavu člověka, který se provinil. Spravedlnost se na něm naplní v přesně určeném čase podle úmyslu, který v sobě měl při svém jednání, a to v odpovídající síle účinku až do nejjemnějších odstínů.

Když budeme chtít předběhnout působení tohoto neomylného zákona a netrpělivě vezmeme „spravedlnost do svých rukou“, často sami staneme se nespravedlivými a následkem toho opět jen my sami utrpíme škodu. Protože čím více se spoléháme na svoji sílu při nápravě nespravedlnosti, tím více bráníme síle Spravedlnosti, pramenící z Boha, aby přímo zasáhla. Vlastní vůlí stojíme potom jako překážka ve směru jejího přímého účinku, přestože se snažíme v jejím jménu zjednat nápravu.

Být spravedlivým neznamená v každém případě konat takový či jinaký zvláštní čin, ale znamená to především nechat Spravedlnost volně působit. Ta se potom jako záplava zlaté řeky samočinně vleje do všech záhybů té které lidské duše a vykoná v ní neomylný rozsudek.

Být spravedlivým znamená být zprostředkovatelem tohoto duchovního děje působení dokonalé Spravedlnosti.

Když se začneme spoléhat v první řadě vždy na sílu Spravedlnosti jako na jedinou možnost nápravy každé křivdy a necháme ji přes sebe ničím nerušeně proudit, naplní se zcela samočinně tak, že se budeme až divit její úžasné moci a přesnosti! V tušení obrovské síly, která námi bude proudit třeba i v mlčení, zatřese se i ten nejodvážnější útočník víc než před jakýmkoliv intenzivním projevem naší samotné lidské vůle.

Síla osobnosti člověka spočívá v síle jeho ducha! Náprava nespravedlnosti proto vyžaduje především naši trpělivost, moudrost a sebeovládání. Jen díky těmto kvalitám může síla Spravedlnosti nerušeně pracovat, jak je to potřebné, a též jedině díky těmto kvalitám mohou mít i naše slova a činy, kterými chceme těm, kteří nám nepřejí, pomoci najít správnou cestu, smysl a účinek.

Když si toto uvědomíme do důsledků a prožijeme sílu nejvyšší Spravedlnosti alespoň jednou při plném vědomí, potom snad pochopíme, proč Kristus mlčel, když na něj křičel rozbouřený dav před Pilátem slova plná útoků a potupy. V tomto mlčení, kterému nikdo nerozuměl, spočívalo vítězství, nad nějž nemůže být v dějinách lidstva většího. Kéž bychom se dokázali poučit z tohoto osudového dění pro současnost, pro záchranu Země. Protože tato záchrana nemůže nastat zbožným očekáváním netušených duchovních pomocí – ty máme od nepaměti stále nablízku – ale tím, že se staneme hodnými jejich přijetí a necháme je působit.