Pod povrchem života

V prvním článku jsme si objasnili, že stavba Noemovy archy na souši je v jistém smyslu také obrazným vyjádřením potřeby včasného rozvíjení duchovních schopností, které v nás dřímají ještě nerozvinuté, nebo někdy již i ubité. Díky těmto schopnostem dokážeme obstát v záplavě nízkosti dnešního světa a získat naději na bytí zaslíbené spravedlivým.

Jak ale můžeme duchovní schopnosti skutečně rozvíjet? Kudy vede cesta k dosažení tohoto nádherného cíle?

Snad nejdůležitější je pochopit, nebo si spíše přiznat, že tím jediným, po čem niterně skutečně toužíme, po čem prahneme v celém svém bytí, ať již jako mladí či staří, věřící či nevěřící, bohatí nebo chudí, dobří i zlí, není nic jiného než trvalé a vroucí citové naplnění, tedy citově plné prožívání.

Toto pochopení je pro každého člověka velmi důležité, protože ve vědomé touze po trvalém a vroucím citovém naplnění je přirozeně obsaženo i následné prožívání široké škály různých druhů vzácných duchovních citů, v nichž je ukryt potenciál posily a pomoci všeho druhu, který nutně potřebujeme k rozvinutí svých duchovních schopností.

Důvodem, proč je v duchovních citech a v jejich prožívání ukryt potenciál pomoci a následného rozvoje, je skutečnost, že právě skrze cit a citové prožívání se dokážeme spojovat duchem s tvořivou silou, pulzující neustále Stvořením, která vše dobré podporuje, posiluje a následně i rozvíjí.

Podobně jako loď na moři je poháněna větrem v různých směrech k cíli své cesty, tak je člověk, pln touhou po trvalém citovém naplnění, poháněn rozmanitými duchovními city ke zlatým břehům věčného bytí. Doléhají na něj stále, silněji či slaběji, napínajíce jeho plachty ze všech stran, jen aby nezůstal stát a neutonul v širých vodách.

Touha po citovém naplnění je naštěstí vryta hluboko v každém z nás a nemusíme ji vůbec hledat, ani se bát, jestli ji najdeme. Je vlastní součástí naší lidsky duchovní podstaty, a dokonce je od ní neoddělitelná. Můžeme také říci, že touha po citovém naplnění je základní stavební složkou lidské osobnosti. Tak moudře to Stvořitel zařídil proto, aby se člověk dostal duchovně vpřed z každé životní situace. Stačí si jen klidně uvědomit její přítomnost v nás, v naší duši, a nechat ji v sobě ožít. Ona samočinně povede naše cesty a směr našeho myšlení tím správným směrem, neboť skutečné citové naplnění je slučitelné jen s Pravdou, Spravedlností, ne však s podváděním, křivdou, závistí či nesmyslnou zatrpklostí. Touha po citovém naplnění nás vede k okamžiku vytouženého procitnutí, které se podobá hlubokému a slastnému nádechu po vynoření se z vody, když nám už hrozilo strašné smrtelné utonutí.

Jeden z citů, který se v nás samočinně probouzí oživením touhy po citovém naplnění, a který také rozvíjí naše duchovní schopnosti, je touha po blízkosti Světla. Když tento cit otřese naším nitrem, můžeme ho zpočátku pociťovat i jako neodkladnou potřebu nalezení trvalého bezpečí a neohroženosti na všech cestách. Ba často i jako stav nepopsatelné prázdnoty a úzkostlivého nenaplnění. Pokud ale nedovolíme, aby se ztratil v malichernostech, strachu nebo falešně orientovaném myšlení, může nás přivést ke skutečnému duševnímu bezpečí, které nastává jen osvojením si poznání o účincích dokonalých Zákonů Stvoření, v nichž je zaručena ochrana pro každého pokorného člověka, který se snaží být skutečně užitečným. Potom pochopíme, že čím více jsme zpočátku prožívali pocit nenaplnění a možná i strachu, o to více si budeme cenit bezpečí vydobytého poznáním, a to nás učiní skutečně šťastnými.

Dalším citem, ožívajícím v nás spolu s touhou po citovém naplnění, je spoluprožívání či spolucítění s jinými lidmi v jejich utrpení nebo radosti. Tento cit nás vede k oživení pravého soucitu, a nakonec i k chápavému milosrdenství. Učiní náš život bohatším, protože soucítěním dokážeme pronikat do podstaty prožívání jiných lidí. Vnímáme jejich zranitelnost nebo trápení, ale i touhu po pravém citovém naplnění a po přeměně, k níž je to všechno má přivést. To nám dává sílu udělat vše proto, abychom v tom skutečně a spravedlivě pomáhali. My sami při tom získáváme nový smysl života, zapomínáme na sebe a otevíráme se netušenému přílivu síly, proudící Stvořením. Právě v tomto stavu zároveň nejvíce rozvíjíme všechny naše duchovní schopnosti, aniž bychom si to uvědomovali.

Jiným důležitým citem, který se v nás probouzí, je cit pro uspořádanost a harmonický soulad všeho v nás i v našem okolí, který jinak nazýváme krásou. S oživením tohoto citu si uvědomujeme, že uspořádanost, harmonický soulad a krása, pěstovaná s vědomím díku Stvořiteli za dar bytí, je jedním z cílů lidského bytí. Ba co více, uvědomujeme si i to, že není možné pěstovat krásu tam, kde napřed nevznikl v člověku dík za vše, co směl ve svém bytí milostivě přijmout z darů Stvoření. Jen tento dík otevírá schopnosti pro vnímání krásy a umožňuje ji pozemsky formovat s veškerou živostí, která k ní přináleží.

Krása, kterou formuje duch, naplněný po okraj díkem za vše dobré, je neodmyslitelná od přirozenosti a zákonité jednoduchosti. Tak, jako je Pravda ve své podstatě jednoduchá, i krása může být jen jednoduchá, má-li být pravdivá.

Všechny tyto city, ale i jiné, o nichž jsme se nezmínili, ožívají v nás zcela samočinně, prožijeme-li čistou touhu po citovém naplnění. Měli bychom proto využít každé, i sebemenší příležitosti k citovému naplnění, podobně jako včela hledá květ, který opylí, aby nežila zbytečně. Vždyť jedině ryzost citového procitnutí, které může přerůst v touhu po trvalém citovém naplnění, může z nás učinit skutečně vědomé a šťastné lidi. Možností na to máme mnoho, vždyť už i prosté poslouchání krásné hudby či pozorování životních osudů našich blízkých nám může mnoho dát.

Bezcitný člověk je nešťastný, protože necítí to, co je skutečně podstatné pro jeho život. Nenechejme ustrnout naše city, aby naše srdce nezkamenělo a nestali jsme se i my nešťastnými.