Choď na obsah Choď na menu
 


19. 5. 2023

O duchovní pouti člověka. Nelze se zastavit!

Probudí-li se člověk ze spánku konzumního života, který nyní vládne, začne hledat a usilovat o poznání, kým opravdu je a proč žije. Už se nespokojuje s tím, že je prostě tvorem, jehož účelem je prožít pohodlný a spokojený život, začíná usilovat o ideály, které do té doby jakoby dřímaly nad jeho duší. V tom spatřuje smysl svého bytí, a také jej to naplňuje štěstím. Niterným štěstím, jež nemusí mít navenek odůvodnění. Probuzené nitro pociťuje vykročení na cestu k domovu, který znamená věčný život, a proto z něj tryská radost, štěstí, často až blažené tušení.

A v tomto šťastném cítění může se člověk trvale udržet, pokud ovšem jeho duchovní úsilí nepolevuje, pokud stále hledá cestu vpřed, cestu do světlých duchovních výšin. Nemá ji však hledat rozumem a bádáním, ale citem, svým otevřeným srdcem, hledajícím ryzí ideál. Rozum ke světlým výšinám nikdy cestu nenalezne. On je a navždy zůstane produktem nejhrubší části mozku, která má za úkol pomoci člověku orientovat se a působit jen zde v hrubohmotnosti, na Zemi.

Jenom cit, vycházející ze srdce, vede člověka k prožití ducha, tedy k pravému duchovnímu prožívání. A tento cit je pravým a jediným ukazatelem, kudy má duchovní cesta vést. Přináší člověku tušení moudrosti, kterou se může a má poučit, aby na své pouti zbytečně nebloudil. Přináší také posilu v ideálech a ctnostech, jsou-li hledány, aby jako osivo mohly být zasety do lidské duše a vzklíčit v čistý život a hrdinné činy, a tím naplnit duchovní smysl bytí.

Tolik pomoci smí člověk čerpat ze svého srdce – skrze cit. Zůstává-li trvale bdělý v těchto živých záchvěvech, jeho duchovní cesta skutečně potom nabírá směr do výšin, protože lze předpokládat, že veškeré jeho jednání je těmito světlými, o ideál neustále usilujícími záchvěvy ovlivňováno a prosvětlováno.

Je zde ale jedno úskalí na této často vlastně již šťastné pouti. Může se stát – a často se také během času stává – že člověku, který se duchovně po ní vydal, najednou začíná být dobře, cítí se být spokojen. Zdá se mu, že vše plyne, jak má. Přestává jej tlačit něco, co doposud bylo mu překážkou, neboť nyní cítí se být nad to povznesen a chráněn, a nebo tuto překážku sám ze svého života odstranil. Je mu lehko. Přichází spokojenost a s ní často polevení a zlenivění duchovního zachvívání, což se ale vždy rovná zastavení, ne-li přímo sejití z jeho duchovní cesty ke světlým výšinám. Ve Stvoření nic nesmí zůstat stát! Neustále vše někam spěje – buď ke Světlu, k prameni života, nebo ke svému zániku, je-li to od Světla odvráceno. Proto i ten, kdo se na své duchovní cestě zastavuje, dá se říci, že tak najednou na své cestě mění směr, protože v zákoně nutného neustálého pohybu a vývoje je zpomalení, či dokonce zastavení jistým druhem změny na jeho cestě.

Kolik lidí takto již dobrovolně, avšak nic netušíce, skončilo svoji duchovní pouť, neboť si mysleli, že jsou již dosti vysoko, že jsou již zralí, osvícení. Znovu spadli do duchovního spánku, domnívajíce se, že mají Ráj již zasloužen. A přitom k němu nikdy nedošli! Nechali se opít již prvním závanem blaženosti z Ráje, jejž na svém začátku cesty tolik toužebně vyhlíželi a v radostném tušení jej vdechovali.

Proto vězte: Duchovní úsilí člověka nemá nikdy skončit! Neustále musí člověk ve svém srdci, ve svém citu bdít. Hledat ideál a přijímat posilu z pramenů ctností. I kdyby se pro to měl vzdát svého celého dosavadního způsobu života, nesmí polevit, jinak k věčnému Ráji nedojde. Zeslábne a skončí snad někde v půli cesty, aby nakonec byl od Ráje ještě oddálen, protože v sobě nechtěl najít sílu k němu dojít.

S Rájem samotným, vysoce povzneseným nade všechno hmotné prožívání, smí se člověk spojit, nebo lépe řečeno častěji jej smí spíše jen tušit, v nejposvátnějších chvílích svého bytí, kdy odloží od sebe vše pozemské prožívání a v nejvroucnějším uctívání a velebení Světla nechá své cítění povznést se do zářivých výšin. V těchto okamžicích přinese mu cit také jasné poznání, že v těchto překrásných, vznešených, Světlem prozářených úrovních panuje nikoliv lenivá spokojenost a pohodlnost, nýbrž velebící, ctnostná činorodost, naplňující štěstím a mírem, neustále usilující o spojení s Boží Vůlí a její naplňování, neboť ona je vznešenou dárkyní Nejvyšší moudrosti a Světlé síly. A jen s ní v srdci může sem člověk také dojít.

Nyní může se zamyslet mnohý nad tímto poznáním, jak dalece je věčnému Ráji, cíli své cesty, ještě vzdálen, a bude to také jedině k jeho vlastní spáse, využije-li to jako vzpruhu vůči pohodlnosti.

Vetkávat čistou krásu a ušlechtilost, snoubící se s ctnostností, do každého okamžiku svého bytí, do každé maličkosti, jíž se člověk zabývá, každým okamžikem darovat bližním i vzdáleným, přátelům i nepřátelům, niternou lásku, jsoucí také plně v souladu se spravedlností, která je však přísnější v první řadě k sobě a druhým umí odpouštět a být shovívavá, hledat nejvyšší moudrost, to je cesta, po níž člověk dojde až k úrovním věčného zachvívání ve Vůli Boží, toho zachvívání, které jediné zaslibuje život věčný a otevírá k němu bránu.

Věčný život stane se korunou a odměnou těm, kteří neotáleli před duchovní námahou a ve věrnosti Světlu neváhali Jeho Vůli sloužit. Nikomu jinému.

Nic nepomůže, má-li člověk z minulosti dobré zásluhy a učinil-li dříve mnoho, jestliže se nadále ve svém citu nezachvívá s onou ušlechtilostí; a pokud duchovně umdlévá a stává se pohodlným, postaví se toto pohodlí mezi něj a vytoužený Ráj jako neprostupná stěna, jež ho nepustí dříve, než se opět vzmůže k trvalé duchovní čilosti.

Nic také nepomůže, proplýtvá-li někdo pozemský čas k zabývání se všemi těmi okultními věcmi a rovněž astrálními úrovněmi, které jsou nám zde na Zemi nejbližšími sférami onoho světa, avšak od věčných sfér jsou nesmírně, nekonečně vzdáleny. Pozorování a hovění si v těchto blízkých úrovních nepřináší duchu žádnou hodnotu, která by jej povznášela, naopak mnoho lidí poutá a zdržuje od skutečného duchovního vzestupu, neboť si myslí, že již mnohého dosáhli, a vůbec nevidí, jak nízko zůstali a jaká nádhera zůstává nepovšimnuta nad nimi.

Kéž by tito všichni prohlédli. Jejich srdce by znovu zalila jásavá radost a štěstí, a oni by se snad konečně mohli vydat ke skutečnému duchovnímu bytí, které s sebou přináší záchvěvy z vytoužených výšin.