Pod povrchem života

Velký, nesmírně velký předpoklad inspirativních a tvůrčích schopností ducha dřímá v nitru každého z lidí. Doposud ještě nebyla lidmi zcela poznána, a zejména využita ona veliká duchovní síla, která je přitom neoddělitelnou součástí každého z nás. Netušená je schopnost citu, jenž umožňuje spojování se s úrovněmi Světla ve Stvoření, s těmi úrovněmi, které jsou, kroužíce vysoko ve výškách díla Stvoření, nesmírně vzdálenými od zdejšího světa hrubohmotnosti.

Těchto úrovní není nijak možné dosáhnout tělesně, ani prostřednictvím myšlenek, nýbrž k těmto úrovním smí vystoupat jen ono nejcennější v člověku – nejčistší cit vznešenosti. Kdo tedy usiluje ve svém životě o vznešenost, ten posiluje si v sobě, ať již vědomě či nevědomě, schopnost spojování se se světlými světy, setkávání se s tamějšími obyvateli a ve spojení s nimi čerpat inspirace, jež pak může přenášet ve svém denním vědomí i do zdejšího světa hrubé hmoty, v němž se nacházíme buď dobrovolně z vlastní vůle, či v opakovaném donucení pod účinky velikých zákonů pro zužitkování veliké, milostivé příležitosti každého jednotlivého pozemského života.

Každý člověk nese v sobě zmíněný veliký dar duchovního druhu. Tento duchovní druh je ve skutečnosti samotným základem našeho osobního vědění, našeho já. Duch - nitro - cit, to jsme ve skutečnosti my, to jest naše osobnost, zcela obdivuhodně, individuálně rozvinutá, ve své rozmanitosti neopakovatelná, nacházející se na široké škále stupňů, jež nabízí možnost vzestupu vzhůru, směrem k nádherné ušlechtilosti ducha, která otevírá pak člověku bránu pro vstup do míst, kde spojuje se zaslíbená věčná harmonie a dokonalost všech forem v jediný celek: skutečný domov našeho ducha, jsoucí, v nekonečnosti trvající ráj lidských duchů.

A z těchto vzdálených míst světlého bytí doléhá k Zemi, k lidem zde žijícím, volání, vypravující o světech nádhery a harmonického porozumění. Toto volání se snáší dolů a čas od času zapadá do jednotlivých národů, aby se dotklo niter těch lidí, kteří ještě zcela neotupěli ve svém cítění, těch lidí, kteří stále ještě jsou těmi, kdo hledají vysoké ideály smyslu svého života, a také se snaží ze všech sil udržet si při sobě touhu po lepším soužití s druhými zde na Zemi.

Čas od času stane se, že ono vznešené volání z výšin dotkne se takového dostatečného počtu lidských srdcí, že se pak tito lidé ve svých myšlenkách a činech spojí nenadále k tomu, aby se utvořil průlom z trvající bezvýchodnosti a otupělé mechaničnosti každodenního života lidí toho či onoho národa.

Vznešené ideje spojují se pak se stále úpěnlivějšími prosbami dalších lidí, kteří hledají nalezení východiska. Počáteční nespokojenost je přetavena v odhodlanost, která zůstane-li čistou, nalezne formu ušlechtilého neviditelného tlaku, jenž nakonec svojí silou ve spojených srdcích tisíců přivede k životu i změnu ve světě hrubohmotnosti.

Nenásilnou cestou, cestou, v níž duch nového převyšuje nízkosti starého, jež se již zcela vyčerpalo a znemožnilo, zformuje se tato změna k lepšímu, která nese v sobě velký základ: „Nechceme být jako oni! Nechceme být již takovými, jakými jsme doposud byli!“

Jedině toto odhodlání může přinést pak změnu, která, ano, skutečně i zde na Zemi čas od času v některých národech nadchází.

Čistá touha po změně sebe sama k lepšímu, pokud je zformována v nezkaleném, ničím nepodmiňovaném paprsku, může pak tento paprsek spojit s inspiracemi a pomocemi vysokého duchovního druhu, jež k Zemi proudí v zaslíbení z výšin Stvoření.

Před dvaceti roky v jedné zemi střední Evropy dokázalo se na určitý, žel, ne dlouhý čas, vytvořit ono ušlechtilé spojení mezi srdci lidí a vysokými pomocemi z duchovních výšin.

Od té doby uplynula však již dvě desetiletí, která přinesla rozčarování a mnohá zklamání, která přinesla opět dusící myšlenkovou formu, jež nese na sobě nápis: „Bezvýchodnost“.

Avšak dnes opět tu i tam probouzí se překvapivě v srdcích vícera lidí ona dávná čistá touha, která má v sobě schopnost a sílu vytvořit spojení mezi lidmi na Zemi a vysokými duchovnímu pomocemi.

Zrakem vidoucího je možné pozorovat jemné paprsky Světla, které se sklání k mnoha lidem, hledajíce zakotvení v jejich srdcích, k jejich posile k radostnému tvůrčímu odhodlání.

Usilovné hledání změny se dotýká stále většího zástupu lidí. Žel, tomuto zástupu prozatím chybí ona bezpodmínečná čistá touha. Příliš přání a osobních představ je obetkáno okolo jinak silných duchů, probouzejících se na Zemi. Jejich tvůrčí síla nemůže růst, neboť je svazována zúženými představami v myšlenkách. To před dvěma desetiletími u většiny mladých lidí, kteří zprostředkovali ve svých srdcích základ změny, nebylo. Nynější generace jsou obetkány pouty zúžených představ o dalším vývoji. Chybí volnost, stejně tak jako odvaha a odhodlání. Vůle k tomu, stát ve svých činech plně opravdově a čistě, je slabá. Je zde příliš mnoho osobního, co brání k proniknutí pomocí, jež by v sobě přinesly působení nenadálých a až nečekaně dětsky lehkých cest ke změně.

Čistá touha v srdcích bojuje tak s převahou osobních zájmů.

Proto také všechny dosavadní pokusy o probuzení nového impulsu obrody ve společnosti musely selhat a zaniknout vzápětí po svém zrodu.

Pokud budou zde stále v myslích lidí drženy formy „zadních vrátek“ nebo potřeby svého osobního vyniknutí, tu síla přesvědčení, která jediná může přivodit pozitivní změny, nepronikne k jejich srdcím.

Přitom stále více hrozí, že narůstající nespokojenost promění se nakonec již brzy v bezbřehou propast zoufalství a marnosti nad smyslem svého života u všech, kteří nyní ve svých srdcích cítí potřebu změny k lepšímu.

Nekonečné probírání forem způsobu uspořádání lidské společnosti musí nejprve ustoupit a vytvořit prostor pro to nejzákladnější, pro prvořadé nastoupení vlastní osobní cesty k lepšímu ve všestrannosti každodenního života u každého z nás. To jest cesta, v níž jedině se odráží naplnění příslibu změny. „Už nebýt jako oni!“ - s tím vše začíná a končí, neboť ať si to kdo připouští či nepřipouští ve svých jednáních, ve svém způsobu myšlení a uvažování, „jsme, žel, v mnohém právě tak úplně stejní jako oni“. Avšak podmínkou danou ku pomoci z duchovních výšin je nyní toto:

„Staré nelze přesadit do nového!“

Změna v nitru člověka k lepšímu v rozvinutí jeho duchovních darů a schopností je nyní podmínkou jakékoliv změny k lepšímu, jakkoliv by tato změna měla nadejít v tom či onom národě, na tom či onom kontinentu.

Posun kupředu, k lepšímu v lidské společnosti, nevede a také nikdy nepovede jiným směrem než skrze vnitřní pokrok jednotlivců k lepšímu, svědomitějšímu způsobu života. Síla, která bude pak ale vycházet z jejich srdcí, bude se moci stát ve své ryzí vzorovosti dostatečným zprostředkovatelem pro duchovní pomoci celé lidské společnosti.

Na světových hodinách přitom odbíjí nejvyšší čas k této změně.

Otázka tedy zní: podaří se to lidem, kteří usilují o změnu k lepšímu životu, lidem, kteří již stále zřetelněji vnímají své duchovní dary a schopnosti, dřímající v jejich nitrech?