Pod povrchem života

Ještě z nedávno minulých staletí tu a tam uchovala se dobře známá svědectví o zcela zázračných dějích, jež nejednou zachraňovaly život nebo čest, čistou ctnost a lidské právo člověka, který nesl ve svém srdci pravou víru a zbožnost.

V těchto staletích ještě žila alespoň v některých lidech skutečná víra a pravé přesvědčení o jsoucnosti Boží. Proto můžeme se i dnes dovídat, že Karel IV. vídal anděly, kteří mu radili v jeho moudrém vládnutí a při jeho stavebních plánech, dovídáme se také o svatém Václavu, kterého i s celým jeho vojskem ušetřilo zjevení anděla a zářícího kříže na jeho čele před bojem a před nímž jeho protivník pro ono zjevení klesl na kolena a vzdal se, můžeme slyšet o mnohých zázračných uzdraveních skrze zbožné prostředníky a pravou víru, čteme o Libuši, dceři Krokově, která viděla budoucnost, a vůbec je bezpočet legend a svědectví nejen od mnohých mnichů a řádových sester, kterak jim jejich Pán sesílal zázračné pomoci, požehnání a vůbec je skrze své světlé bytosti provázel životem, pokud oni věrně zachovávali svoji víru v Něj, a tím udržovali čisté spojení s Jeho silou, která potom ono nevídané způsobovala.

A nahlédneme-li v čase ještě více zpět, můžeme číst, jaké zázraky směli skrze svou víru činit apoštolové Ježíšovi, dočítáme se, jak ještě v dávnější době byla posvátná Archa úmluvy, náležející židovskému národu a zpečeťující jeho smlouvu s Bohem, ukradena, a jak ji její zloději opět navrátili, jen aby se zbavili Božího hněvu, jenž je těžce kosil, a jak vůbec i tato Archa úmluvy způsobovala zázraky.

A ještě dříve? Jak Mojžíš s pomocí deseti egyptských ran, deseti živelných katastrof, osvobodil židovský národ z otroctví v Egyptě a vedl je do země zaslíbené, jak ještě na počátku této cesty moře se rozestoupilo, aby jim dovolilo přejít suchou nohou a aby pohřbilo ve svých vlnách egyptského krále i s jeho vojskem, protože opět nechtěl dodržet svůj slib jejich svobody a vydal se za nimi se zlými úmysly?

A takto mohlo by se vyjmenovávat ještě i ze starších dějin lidstva, kam až lidská paměť jenom sahá.

Proč však dnešní věřící neprožívají totéž? Proč nejsou svědky takových zázraků, jež by i jiným, dosud nevěřícím svědčily o nepopiratelné jsoucnosti Boží?

Vzdálil se snad svět již příliš svým pádem do hříchu a nevírou od věčného Království Božího, že Pán sám již nám nemůže tolik pomáhat svými zázraky? Že jeho andělé a bytosti nemohou účinně zasahovat, nebo snad dokonce nemohou vůbec sem dolů k Zemi?

Tak to jistě není. Celé Stvoření, jež vzniklo od začátku až do konce z Božího dechu a z Jeho síly nadále trvá, je také celé neseno Jeho působícími zákony. Jinak by se zhroutilo do sebe a pozbylo trvání, protože by již nenacházelo oporu a sílu ke svému bytí. Proto všude, kde se nachází ještě život, tyto zákony docela jistě působí a není možné, že by selhaly.

Jenže tyto zákony nepůsobí podle lidské – byť nejlepší – vůle, ale podle Svaté vůle, a s tímto vědomím člověk musí vždy hledět na každé zdánlivé nesplnění a neúčast zázračných pomocí při jeho prosbě. A co v sobě nese slovo „Svaté“, co se v něm zachvívá, to musí se snažit pochopit každý sám, neboť s tím není možné mnoho pomoci. Tento pojem stojí vysoko nade vší lidskou schopností, vznášeje se ještě nesmírně vysoko nade všemi nejvznešenějšími čistými ctnostmi. Avšak jen skrze ně, tyto ctnosti, skrze žití v jejich věrném uctívání, člověk ono vytušení pojmu Svatost nalezne.

Potom ale už se nebude muset ptát po zázracích a Božích pomocech, neboť je bude denně prožívat, protože bude svým žitím pevně a trvale spojen se Světlem, bude věrně stát v zákonech Božích, ...a proto také bude moci být zalit jejich viditelným požehnáním.

Nechť je toto ukazatelem všem, kteří touží a volají po pomoci. Nechť nejprve očistí svá duchovní roucha, aby se směl paprsek zázračného požehnání Světla k nim – dle zákona přitažlivosti stejnorodého – přiblížit. A potom, kdy snad by se zdálo, že je někomu tato pomoc odepřena, ačkoli on snaží se ze všech sil o čistý život, ať pomyslí na onu vůli, která jediná je vládnoucí a všemohoucí, která je Svatá. Ať pomyslí na to, zda se přibližuje svým chtěním splňování Vůle Nejvyššího, neboť cesty jejího zření jsou dalekosáhlé a ona moudře vede každého svého tvora ke spáse, pokud on sám se tomu nevzpírá. Tato vůle nevidí nutnost v prvé řadě pozemského prospěchu, ale prospěchu ducha, neboť on je tou částí, která jednou toto pozemské opustí a podle toho, jak v úsilí k ní uzrála a zda již nalezla cestu, vydá se vstříc do její blízkosti, do blažených, věčných říší. A tím vyzíská si pro sebe duch neporovnatelně více, než by kdy mohl i při sebevětším štěstí vyzískat si v pozemském.

Pochopení tohoto pojmu „Svatá Vůle“ nese v sobě jako dar nezlomnou naději i v nejtěžších časech, že pokud člověk upřímně hledá Pravdu a Světlo, aby Jim sloužil, potom jej tato Vůle neochvějně povede ke spáse. Jen nesmí člověk zapomenout se v duchu ptát, zda svým úsilím a chtěním skutečně slouží, nebo zda jen plní svá přání. K plnění vlastních přání totiž světlé bytosti skutečně nápomocně zasahovat nemohou. Ony slouží věrně jen Nejvyšší vůli.

Proto, až se člověk opět naučí stát také věrně ve službě svému Pánu, jenž nás, jako malého lidského tvora ve svém velikém díle Stvoření, zahrnul a stále zahrnuje takovou Milostí a Láskou, teprve potom budou opět moci lidé znovu spatřovat a prožívat pro naše chápání téměř neuvěřitelné děje, doslovné zázraky, které vždy budou stát na straně ctnosti, čistoty a spravedlnosti. A věrnou službou není myšleno nic jiného, než čistota a ctnost v myšlení, mluvení i skutcích, v celém lidském životě.