Pod povrchem života

Tato slova vyřkl kdysi Syn Boží varovně pro celé lidstvo. Tato slova nepatřila jen lidem té doby, neboť vše, co vyšlo z Jeho úst je Věčná Pravda, je to nadčasové, a tak i dnes jsou tato slova více než aktuální. Avšak rozumíme Jeho slovům opravdu tak, jak bychom měli? Pátráme a hledáme ve svých srdcích tu pravou podstatu a smysl vznešených slov Pána Ježíše? Obávám se, a podle toho, jak to vypadá všude kolem, jsem přesvědčen o tom, že není skutečným úsilím lidstva znát smysl těchto slov.

V rozhovorech si lidé často uvědomují, že jejich životní trápení, nebo zdravotní problémy jsou velmi často spojeny s prožíváním nepříjemných emocí, stresu, prožití, které jim způsobují lidé v jejich okolí. Tento mě oklamal, tamten mě okradl, tamta mě pomlouvá, tenhle mi dělá navzdory a mnoho podobných nepříjemných každodenních prožití nám může takto znepříjemňovat život a podepsat se pod životní trápení, nebo poškození zdraví. A tady se dostáváme k jádru problému – řeknete – je třeba odpustit. Okamžitě přichází odpověď - já jsem odpustil, já jsem odpustila.

Pokud tedy člověk odpustil, proč tedy trápení nezmizí? Proč nemoc nezmizí? Proč mě to tam uvnitř pořád bolí? Proč je mi to nepříjemné? Je to snad taková nespravedlnost, že já odpustím, a trápení zůstává?

Ne. Problém je v tom, že lidstvo je tak namyšlené a tak domýšlivé, že si myslí, že dělá dobře, a přitom jen bloudí v jednom kruhu. Nedokáže se vymanit ze svých trápení, protože neví, co znamená skutečné odpuštění.

Skutečné odpuštění odvrací pozornost od toho, kdo nám trápení způsobuje, a soustředí svou pozornost na sebe sama, na mé vlastní chyby a nedokonalosti. Nehledá chybu už nikdy víc nikde jinde, jen v samém sobě. K tomu je však potřebná skutečná pokora, vlastnost dnes velmi vzácná.

Člověku se vždy dostává jen to, co si svým chtěním přivodil. Podle Zákona - Co zaseješ, to musíš sklidit - platí, že se k nám vždy dostává jen to, co jsme si sami přivodili. Proto není správné se trápit tím, že on nebo ona mi dělají nějak zle, ale uvědomit si, že je to jen zrcadlový obraz, který nám ukazuje, co máme ještě napravit ve svých životech.

Když obracím svou pozornost od bližního na sebe, už to je první krok k odpuštění. Uvědomění si svého nedostatku a přiznání si toho, že to byla vlastně moje špatná vlastnost, která mě iritovala při tomto ději, je krok druhý. Třetí krok je náprava – po uznání své chyby snaha víc už tuto chybu neopakovat. Možností k tomu poskytuje život plnou náruč.

Těžké? Někdy ano.

Proč? Neboť si myslíme, že jsme lepší, než jsme, neboť nám chybí pokora.

Krásným příkladem je kající lotr, který ačkoli v posledních chvílích života, ale přece v sobě objevil čistou pokoru, a uznal, že byl velmi špatný a hříšný. Jeho citové prožívání bylo tak silné, že mu mohl Pán Ježíš klidně říci, že ještě dnes bude v ráji. On mu neodpustil hříchy proto, že byl Boží Syn. On mu odpustil hříchy proto, že lotr projevil a procítil skutečnou lítost nad tím, co spáchal, probudil v sobě skutečnou pokoru před zákony Stvořitele, a uznal Pána Ježíše za Božího Syna. Přítomnost Pána Ježíše v tomto člověku probudila dřímající dobrotu a čistotu, kterou překryl lehkovážným přístupem k životu. Pán Ježíš jako Syn Nejvyššího dokázal toto celé přehlédnout, viděl v tomto člověku dobro, proto Jeho slova – ještě dnes budeš v ráji – byla jen potvrzením toho, že si to ten člověk zasloužil.

Proto je zapotřebí naše neustálé úsilí o to, abychom pracovali na svých chybách. Ne na chybách našich bližních. Přinese nám to duševní rovnováhu, zdraví, dobré vztahy, prostě věci, které jsou k nezaplacení.

Karel Vrabel