Pod povrchem života

Všeobsáhlé chtění k dobru! Mnoho lidí si nad tím láme hlavu, protože existuje tisíc příkladů, kdy se čistá vůle k dobru někomu nevyplatila a dotyčný dobromyslný člověk sklidil od druhých něco nepěkného, nebo utrpěl velkou škodu. Osobní prožití přineslo lidem mnohokrát zkušenost, že dobro se nevyplácí, a proto upustili od svého chtění být za všech okolností dobří.

Proto se často stává, že pokud nějaký člověk mluví ve vnitřním nadšení o vnímání potřeby být za všech okolností dobrý, najdou se mnozí, kteří ho před tím varují, nebo naléhavě přesvědčují, že je to hloupost a naivita, že se to v našem nepřátelsky naladěném světě nikomu nevyplácí.

Podle nich se na Zemi nedá řídit pouze čistou vůlí k dobru a my musíme být dostatečně chytří, abychom se od druhých nakonec nedočkali jen špatného.

Pokud se ale na toto všechno podíváme z hlediska pravdy zjistíme, že velká část lidí usiluje ve svém myšlení a jednání mnohem více o rozumovou chytrost, než o respektování svého cítění a svědomí. Znamená to tedy, že rozumová mazanost je pro ně mnohem více ceněna, než čisté chtění dobrého.

ŽEL, TÍMTO ZPŮSOBEM SE JDE PŘÍMO PROTI PODSTATĚ LIDSKÉHO DUCHOVNÍHO VNITRA!

To, co mělo být základem pro každého člověka, odsunul rozum do říše pohádek.

NEJZÁKLADNĚJŠÍ POTŘEBA DUCHOVNÍHO DRUHU, ZE KTERÉ JAKO JEDINÉ MŮŽE ČLOVĚK ČERPAT SÍLU PRO RŮST SVÉ OSOBNOSTI, SE STALA NEDŮVĚRYHODNÝM JEDNÁNÍM.

Lidstvo je v této věci otráveno do takové hloubky, že ani netuší, jak moc se tím vzdálilo od hodnoty čistého lidskosti.

K vzestupu lidstva dosud nedošlo proto, že důvěra v dobro a jeho trvalé uplatňování ve veškeré jednání v životě, se stala ztraceným pokladem.

LIDÉ SE UZAVŘELI POZNÁNÍ, ŽE BY VE SKUTEČNOSTI MĚLI ŽÍT JEDINĚ V UPŘÍMNÉM VNITŘNÍM STAVU VŠEOBSÁHLÉHO CHTĚNÍ DOBRA.

Všeobsáhlé dobro se stalo cizincem na naší Zemi.

Mnozí lidé ho vytěsnili z reálného světa svou rozumovou chytrostí, protože znají jen nedůvěru k tomu, že by na Zemi mohl být někdo, kdo žije naplno jen chtěním dobrého.

Je to jimi považováno za projev hlouposti a naivnosti, z čehož je třeba se urychleně vymanit.

Takové jsou i všeobecně dávané rady mnoha, kteří se domnívají, že tím pomáhají mladým lidem v době probuzení jejich ideálních představ o světě. Tím jim však ihned na začátku strhnou všechny naděje a veškeré odhodlání k čistému životu.

S takovým něčím se už setkal každý člověk. Takovým přístupem je však ve skutečnosti vymazán samotný smysl toho, proč lidé přicházejí na Zemi. Je to znemožnění správného vývoje našeho nitra, jakož také ztráta možnosti tkát světlá osudová vlákna pro své další bytí.

Dny, měsíce a roky se pak odvíjejí jen v materiálním způsobu života, bez budujícího duchovního smyslu.

POPŘENÍM TOHO, ŽE VE SVÉM CHTĚNÍ MÁME HLEDAT CESTY K UPLATNĚNÍ CELKOVÉHO NALADĚNÍ DOBROTIVÉ RADOSTI VE SVÉM NITRU, JE ZNEMOŽNĚNO NAŠEMU DUCHU, ABY SE ROZVÍJEL A KRÁSNĚL.

DUCH ZAKRŇUJE A ŽIVOŘÍ, POKUD JE MU ZNEMOŽNĚNO ROZUMOVOU CHYTROSTÍ ROZLETĚT SE VOLNĚ A SVOBODNĚ KE SVĚTLU V KONÁNÍ DOBRA PRO DRUHÉ I PRO CELÝ SVĚT.

Tvrzení, že nedůvěra v sílu dobrotivosti je správným prožíváním života, že člověk má být vždy střízlivě rozumově chytrý, aby se nenechal poškozovat druhými, je ve skutečnosti jen klamáním sebe samého.

Argumentuje se tím, že to druzí lidé zneužijí.

Ale proč bychom se měli zaměřovat na druhé?

Proč má být vyčkáváno na to, že se nejprve druzí lidé změní k lepšímu, a tím utvoří lepší společenské klima? Vždyť tady jde přece o naše vlastní bytí!

Proč se tímto, tak nesmírně cenným naladěním všeobsáhlého dobra v našem nitru nechtějí lidé zabývat?

Proto, že svůj vnitřní hlas citu mají velmi slabý a každým rokem stále zeslabuje. A zeslabení vnitřního hlasu vede k nedůvěře vůči všemu čistému a dobrotivému.

Proto se vždy okamžitě vytahují příklady, kdy dobrotivost nějakého člověka způsobila jemu samotnému škodu

Děje se tak ale proto, že má-li dobré chtění přinést i dobré výsledky, je k tomu nutná zralost a ušlechtilost ve vystupování člověka.

O tom se už ale nemluví, protože se v tom skrývá požadavek práce na sobě samém.

Čisté chtění všeobsáhlého úsilí k dobru potřebuje kráčet ruka v ruce se zralou vnější ušlechtilostí. Život v principu všeobsáhlého dobra je neoddělitelně spojen se zralostí ve vystupování.

Je odvěkým zákonem, že dobré chtění člověka je tím nejcennějším způsobem života, jehož prostřednictvím si smíme utvářet světlé a požehnané cesty pro svou blízkou i vzdálenou budoucnost.

A také neotřesitelně platí, že všude tam, kde je všeobsáhlé chtění k dobrému a současně je přítomno zralé a ušlechtilé jednání, při takovém člověku pak mohou stát na stráži všichni pomocníci a pomáhat mu na cestě ke Světlu, jakož i v jeho snahách o pozemské naplňování jeho dobrého chtění, aby se nakonec opravdu stalo skutečností.