Pod povrchem života

Darování zbraní, posílání zbraní, vyrábění zbraní, žádosti o stále další zbraně a vydělávání na zbraních. Toto je tragická realita naší současnosti. Mnozí lidé to schvalují a většině je to úplně jedno, protože se starají jen sami o sebe. Málokdo však domýšlí prostou skutečnost, že každá zbraň je určena k tomu, aby zabíjela a ničila. Takové něco je však v ostrém rozporu s tím, o co se máme jako lidské bytosti usilovat.

V lidech se nachází ušlechtilý cit spojení s rodnou vlastí, který může přerůst v odhodlání celého národa bránit ji, pokud se jí nějaký nepřítel snaží uškodit, nebo ji napadne. Tento cit je pravý a správný.

Žel, ale tak, jako téměř vše v dnešní době, bylo i toto chladným rozumem strženo dolů. Temnota rafinovaně zaměnila ctnost věrnosti k vlasti a odhodlání bránit ji, za službu jedině pozemským cílům, stanoveným mocnými našeho světa.

A tak mnozí, kteří si mysleli, že věrně slouží vlasti a Stvořiteli, bojovali vůči jiným, kteří si to mysleli také. A jedni i druzí po odchodu z pozemského světa se zděšením poznali, že nejednali v souladu s Vůlí Nejvyššího, protože jednali v ostrém rozporu s tím, co je od lidského ducha jako od bytosti citu Stvořitelem očekáváno. Neboť vše, v čem není ryzí duchovní cit, se stává prokletím ve vytváření osudových vláken viny za všechno špatné, co je způsobováno bezcitným jednáním vůči našim bližním. Neboť základní podmínkou Stvořitele vůči každé lidské bytosti je, aby byla plně prozářena citem, co se má projevovat míruplností, laskavostí a soucitem s bližními.

Avšak navzdory těmto skutečnostem jsme se stále dosud nepoučili. Stále jsou žehnány zbraně, přinášející nové viny těm lidským duchům, kteří s těmito zbraněmi způsobují svým bližním smrt, bolest a utrpení. Tito lidé jsou duchovně ztraceni, pokud se nevzpamatují a jejich svědomí se nerozhoří touhou po osvobození se z tohoto hrozného stavu.

Takováto je realita našeho světa! Je to realita nemocná a zvrácená! Je zvrácené domnívat se, že k dosažení určitých cílů je třeba obětí druhých lidí. A také masy nejširší veřejnosti se v tomto nesprávném myšlenkovém nastavení společnosti proviňují tím, že lidé jsou vždy ochotni plnit všechny příkazy, aniž by se nad věcmi pozastavili svým citem. Svým pasivním a poslušným postojem jsou naprosto stejně vinni, jako ti, kteří mají přímo na svědomí zlo a bídu na zemi, a vedou lidi do válek.

Každý člověk musí konečně pochopit, že má v životě stát pouze sám za sebe a neskrývat se za příkazy a nařízení jiných.

Každý člověk musí pochopit, že má kráčet životem jedině v souladu s cítěním svého ducha.

Každý člověk musí pochopit, že jen soucitem s bližními a se všemi tvory ve stvoření se stáváme Stvořiteli milí.

Každý člověk musí pochopit, že jeho nitro má hořet duchovní cituplností, protože jen tak kráčí cestou do království nebeského a zároveň cestou k nastolení míru a harmonie na zemi.

Lidé, kteří se v minulých dobách, ale i v dnešní době o to snaží, jsou navenek nenápadní, ale svým vnitřním nastavením a jednáním chrání pozemský svět před zničením, neboť zářivost jejich osudových vláken umožňuje tkalcům osudu vetkat naději do budoucnosti naší země. Lepší budoucnost života na zemi nikdy nespočívala ve viditelném boji vůdců a jejich národů, nýbrž v ušlechtilé čistotě lidí v historii zcela neznámých, protože jedině skrze ně mohli tkalci osudu utkat světlá vlákna, která zabránila naší planetě před úplným zhroucením.

Všichni lidé, plní soucitu k bližním, jsou neseni zákony stvoření směrem ke Světlu, za doprovodu štěstí a díkůplné radosti. Z jejich naladění mohou tkalci osudu tkát svět, obsahující více harmonie, krásy a čistoty. Tímto způsobem se posouvají ke Světlu nejen tito konkrétní jednotlivci, kteří vybočují z řady současného myšlenkového nastavení většiny, ale tímto způsobem je posouván ke Světlu celý náš svět.

Do všeho současného marasmu a do vší současné rozumové pokřivenosti však začíná pronikat stále více Světla. Světlo Páně přichází, aby lidi vysvobodilo ze sevření temna.

Aby ale jeho příchod mohl být vnímán jako něco, co přináší požehnání a povzbuzení, a ne jako něco, co všechno od Světla vzdálené spaluje, je třeba začít usilovat o probuzení vlastní cituplnosti. Třeba povznést své vědomí nad všechny dosavadní lidské hmotné cíle a na první místo postavit city živé láskyplnosti a soucitu s bližními. Toto je krok, vedoucí k obnovení spojení s vyššími úrovněmi stvoření, ve kterých se život řídí jinými principy, než zde na zemi.

Ať člověk prožívá ve svém životě cokoli, vždy si má udržovat živé své směřování do říše Ducha, což znamená, že v tomto smyslu má formovat své chtění, myšlení a jednání. Touto cestou nakonec dospěje k osvícení vlastního ducha, který je pak schopen překonat a povznést se nad vše, co je ještě v současnosti odvráceno od Světla. Je schopen povznést se nad to a překonat to vlídností a úsměvem, trpělivostí a láskyplností srdce, nebo všeobsáhlým, upřímným odpuštěním.

Toto je cesta, kterou je třeba kráčet! Kdo to nechápe, nechce pochopit a považuje to za zbytečné, ten je odtržen od všeho smysluplného v našem stvoření. Takový člověk kráčí s většinou lidstva po bludných cestách, směřujících do stále hutnějších sfér ledové bezcitnosti.

Nedopusťme to! Snažme se v sobě probudit živé cítění, chtění dobra, čistotu a dobrotivý vztah k bližním, prostřednictvím čehož bude náš duch směřovat ke Světlu a zároveň přinášet více Světla na naši zemi.