Pod povrchem života

   Miliony lidí na naší planetě se domnívají, že mají určité poznání Stvořitele. To ovšem, co mají, je jen jejich představa. Je jen jejich domněnka, na míle vzdálená od pravdy. A také pro tuto neznalost těch, kteří se domnívají být znalými, to s naším světem vypadá tak, jak to vypadá.

   Poznání Stvořitele se u současných věřících podobá staviteli, který chce udělat střechu na domě, ale bez toho, aby vybudoval obvodní zdi. Na čem se ale má udržet střecha, když chybí obvodové zdi? Udělat něco takového je nemyslitelné, protože se to příčí fyzikálním zákonům, které jsou ve skutečnosti zákony Páně. Jejich železná logika neumožní nikomu postavit střechu na domě bez předchozího vybudování obvodních zdí.

   A tuto jednoduchou zákonitost nelze obejít ani při budování naší znalosti Stvořitele. I tato znalost, jako vrchol všeho, musí být vybudována na pevných obvodových zdech. Není-li jich, nemůže být ani střechy, tedy žádné relevantní znalosti o Stvořiteli. Je jen iluze, postavená ve vzduchoprázdnu tak, jak je tomu u současného křesťanství.

   Co jsou však zmíněné obvodní zdi? Co představuje chybějící poznání, nutné k tomu, aby na něm spočinulo završení ve formě skutečné znalosti Stvořitele?

   Vše, co lidstvo ve svém postupném vývoji přežilo, byly kroky, rozšiřující jeho duchovní poznání. Každá z velkých světových kultur, ať již jsou to starověcí Řekové, Římané, Keltové, Germáni, nebo Slované, přežila ve svém vývoji období uctívání takzvaných „bohů“. Říká o nich například známá řecká mytologie, ale velmi podobných „bohů“, jen s jinými jmény můžeme najít ve všech výše zmíněných kulturách. Všude lze vnímat jednotný rys. Všude je možné vnímat jednotnou znalost a jednotný průnik do poznání, které nám je v současnosti neznámé.

   Jaké to bylo poznání?

   Šlo o vývojový stupeň lidské civilizace, v němž došlo k průniku pod povrch přírody. K průniku k poznání sil a bytostí, řídících přírodní dění. U všech dávných kultur došlo na určitém stupni jejich vývoje k jednotné znalosti, že za děním v přírodě stojí vědomé bytosti, které toto dění spravují a usměrňují. A jde o bytosti, stojící buď na nižších stupních hierarchie, nebo o bytosti, stojící na vyšších, nebo nejvyšších stupních hierarchie.

   Mezi bytosti, spravující svět přírody, stojící hierarchicky níže patří například víly, trpaslíci, gnomové, sylfové, elfové, nebo vodníci. Každý z nich má na starosti určitý specifický okruh působení. Gnomové například svět hornin a nerostů, elfové květiny a stromy, vodníci jezera a podobně.

   O těchto bytostech mluví mnohé staré báje, pověsti a pohádky, šířící se v minulosti ústním podáním. Jejich prostřednictvím předávaly dávné generace svým následovníkům poznání o existenci přírodních bytostí a o kontaktu s nimi jako něco zcela samozřejmé, co naši předkové vnímali a každodenně prožívali.

  A pak jsou to bytosti, stojící na vysokých příčkách hierarchie ve správě přírodních dějů. Právě tyto bytosti, pro jejich velkou sílu a moc, byly jmenovány „bohy“. Můžeme zmínit například Neptuna – správce celého vodstva, Apollóna – správce Slunce, Peruna, nebo Dia, správce hromů a blesků, Erdu – správkyni země, a tak dále.

   Toto poznání bylo v dávných obdobích vývoje lidské civilizace tím nejvyšším duchovním poznáním, kterého tehdejší národy dosáhly. Byla to realita, kterou prožívaly a se kterou byly v kontaktu. Nebyly to věci smyšlené a vycucány z prstu, jak se my teď domníváme. Byla to, a stále ještě je realita, skrývající se za vnějším obalem přírodního dění.

   Potom přišlo křesťanství a nesmírná chyba jeho šiřitelů. Ti totiž označili všechno to, co do té doby existovalo za pohanství. Začali to všemožně potlačovat a prosazovat pouze křesťanství.

   Křesťanství je opravdu vrcholem duchovního poznání na zemi. Je opravdu onou pomyslnou střechou a završením stavby. Avšak střecha měla být postavena na dosavadním přirozeném vývoji duchovního poznání. Toto poznání nemělo být křesťanstvím popřeno a odmítnuto, ale mělo se na něm dále kontinuálně budovat.

   Toto poznání totiž představuje určitý podstatný výsek fungování stvoření, stvořeného podle Vůle Stvořitele. To Stvořitel stvořil biliony přírodních bytostí, pečující o bezvadný chod přírodního dění. Popření této skutečnosti křesťanstvím je stavění se proti Vůli Stvořitele. Je to zároveň popření kontinuity přirozeného vývoje duchovního poznání, čímž vznikla v duchovním poznání lidské civilizace propast.

   Propast nelze ničím překlenout a její existence způsobuje, že pomyslné poznání Stvořitele se neopírá o pevné základy poznání a respektování jeho Vůle, a proto pluje na vodě. Proto křesťané nemohou mít pravé a skutečné poznání Stvořitele, i když se oni sami domnívají, že ho mají. A proto je celý náš svět vzdálen od pravdivé, nejvyšší a nejvznešenější znalosti Pána.

   Aby ji lidé mohli dosáhnout, nezbývá jim nic jiného, než vrátit se zpět ke ztracenému poznání o existenci přírodních bytostí. To však není možné uskutečnit jen nějakým seznámením se s věcí, ale musí to být vnitřně prožité. Musí to být vnitřně uchopeno prožitím přesně tak, jak to kdysi prožívali jako realitu naši dávní předkové.

   Není to ale tak těžké, jak by se mohlo zdát, protože každý z nás nese tuto znalost ukrytou hluboko ve svém srdci a hluboko ve své duši. Neboť každý z nás přežil možná i několik svých předchozích životů jako dávný Řek, Říman, Slovan, Germán, nebo Kelt. Každý z nás žil v období, kdy byl kontakt s přírodními bytostmi naprostou samozřejmostí. Každý z nás to prožil a toto prožití je nesmazatelné uloženo v naší duši. Stačí si na něj jen rozpomenout. Stačí ho jen nově objevit a spojit se s ním.

   V dnešní době nám v tom brání racionalita rozumu, která se z toho vysmívá, která to zpochybňuje a odsouvá do říše bájí a pohádek, jako cosi dětinské a nereálné.

   Zanechme proto omezení rozumu a nalaďme se na své srdce a cit. Jděme do přírody a otevřeme v ní svou duši. Tímto způsobem se mohou naše dávná prožití vyplavit na povrch a my budeme schopni odhalit závoj, skrývající za vnějším světem přírody staronový, zázračný svět přírodních bytostí.

   Bytostí, které nejsou „bohové“, ale věrní služebníci jediného Boha, naplňující jeho Svatou Vůli v přírodním dění. Právě proto je příroda tak nádherná, svěží a uzdravující. Je totiž formována ve věrné službě přírodních bytostí v souladu s Vůlí Stvořitele.

   Tyto skutečnosti mohou nemnozí také vidět svým jemnějším zrakem, ale naprosto všichni je mohou prožít ve svém nitru jako neoddiskutovatelnou realitu. Mohou jasně vnitřně poznat, že takhle to je. Ne proto, že o tom nyní mluvíme, nebo že o tom budeme někde číst, ale proto, že toto poznání nám vyvstane v prožití v našem vlastním nitru. Skrze toto prožití nám dají bytosti přírody vědět o své existenci a o realitě jejich světa.

   Uvažujme o těchto věcech, zajímejme se o ně a hlavně jim otevřeme své srdce, svůj cit a svou duši. A stane se zázrak, protože se nám otevře svět zázračnosti bytí, o jakém jsme dosud neměli ani tušení. Tento svět tady pořád byl a pořád je. A jen jeho hluboké vnitřní prožití může dát každému duchovně hledajícímu tak pevnou oporu, na které bude moci postavit své správné a pravé poznání Stvořitele.

   Bez této opory a bez těchto zdí není žádného skutečného poznání Stvořitele, protože duchovní vývoj musí být kontinuální. Nelze v něm nic přeskočit, nic ignorovat a zavrhnout tak, jak to udělalo křesťanství, protože tím zavrhlo Vůli Stvořitele, projevující se v jeho stvoření. A zavrhujeme-li Stvořitelovu Vůli, jak ho pak můžeme správně poznat? To je nemožné!
   
   Vědět o existenci a působení přírodních bytostí, spravujících přírodní dění je třeba také z toho důvodu, že v dnešní době velké očisty lidstva to budou právě tito služebníci Jediného a Nejvyššího, jejichž prostřednictvím se naplní osud každého člověka. Oni utkají celé naší planetě, jejím národům i jednotlivým lidem takový osud, jaký si zaslouží. Jaký si zaslouží svým chtěním, svým myšlením, svými hodnotami a svým celkovým životním směřováním.

   Proto je třeba začít už konečně dbát na to, aby vše co chceme bylo jen čisté, dobré a spravedlivé. Aby naše hodnoty nebyly jen hodnotami materiálními, jako dosud, ale aby naše životní snažení směřovalo k hodnotám ducha, ke Stvořiteli a k jeho království nebeskému.

   Pokud ale o to dbát nebudeme, ruce bytostných služebníků, naplňujících Vůli Nejvyššího, nás odstraní z této země i z celého Pánova stvoření jako nehodné dále v něm žít a těšit se z vědomého bytí.