Pod povrchem života

V mládí jsem žila pro svoji kariéru a později i pro rodinu. I navzdory společenskému úspěchu, jehož jsem dosáhla, nacházela se někde v hloubi mojí duše nevyslovitelná a ničím neutišitelná prázdnota, neklid. Hledala jsem východisko z tohoto stavu a bylo mi řečeno, že ztracený klid najdu, když se přiblížím ke Stvořiteli a celý svůj život produchovním. Nesmírně jsem této radě důvěřovala, a tak jsem se začala vážně zabývat čtením duchovní literatury apod. Žel, vzdor dlouholetému úsilí v tomto směru žádná trvalejší úleva nenastala. Nyní ztrácím důvěru ve Stvořitele. Dokonce jsem zvažovala, zda má ještě význam chodit na nějaké přednášky. Co mám v této situaci činit, prosím? Existuje z ní nějaké východisko?

Situace, v níž se nacházíte, vznikla ze zcela jasného důvodu, který lidé ve své povrchnosti a netrpělivosti přehlížejí. Podstata duchovního života nespočívá ve schopnosti duchovního přijímání, ale i ve schopnosti duchovního dávání.

Prakticky to znamená, že na duchovní cestě nestačí člověku jen se modlit, číst hodnotnou duchovní literaturu anebo poslouchat meditační hudbu, ale je nutné, aby vše, co takto načerpá, odevzdával dále pro podporu ostatních. Samozřejmě vždy jedinečným, sobě vlastním způsobem.

Představme si pro snazší pochopení těchto slov rovnoramenný kříž, který je vyjádřením Pravdy. Sestává ze dvou ramen, vyjadřujících dva základní druhy duchovního působení – ramena svislého a vodorovného.

Vodorovné rameno vyjadřuje úroveň duchovního přijímání, protože člověk ve skutečnosti vždy přijímá duchovní inspirace ve směru „shora dolů“. Když například roztáhneme ruce, abychom jimi něco odevzdali, podobáme se přesně vodorovnému rameni kříže.

Svislým ramenem je úroveň duchovního dávání, protože dávající člověk vždy působí směrem do prostoru pod sebou.

Podobně jako kříž Pravdy, Dokonalosti, nemůže vzniknout jen z jednoho ramene, ani dokonalého duchovního života není možné dosáhnout jen samotným přijímáním. Jedině spojením „dvou ramen“ našeho duchovního života je možné dosáhnout stavu pravého víceúrovňového duchovního života, který bude v důsledku i obšťastňovat.

Přirozeným následkem skutečného duchovního života není jen zájem o duchovno, ale i o hmotu a její celkové zušlechťování. Každý může správnost své cesty poznávat podle toho, že se každý den „rodí“ do krásnějších životních podmínek a má v duši stále více pokoje.

Takto poznáte i Vy správnost svého duchovního úsilí. Nevzdávejte se, prosím, dokud svého cíle nedosáhnete.

A nakonec, znáte známou pohádku „Mrazík“? Jestli ano, jistě si vzpomínáte i na mladého chasníka Ivana, kterému vzdor jeho plánům a přáním narostla medvědí hlava. Nesmírně si proto zoufal, a tak se rozhodl, že si nechá poradit od moudrého stařečka, aby, až vyplní jeho radu, mohl být opět sám sebou. Ten mu poradil, že pokud má být opět krásný, musí lidem pomáhat.

Ivan stařečka ani do konce nevyslechl a hned se netrpělivě rozběhl „do světa“ pomáhat. Netrvalo dlouho a hned se mu také naskytla první šance. Potkal na cestě stařenku, která potřebovala odnést těžký náklad. Zvedl její náklad, přehodil ho přes ramena a nesl ho až na patřičné místo.

Hned na to se šel nedočkavě podívat do jezera na svoji tvář, zda už je opět krásná. Co však spatřil ke svému velkému překvapení? Stále jen ... velkou medvědí hlavu.

Proč měl Ivan přesto, že pomohl stařence s těžkým nákladem, stále medvědí hlavu a jeho stav se nezměnil k lepšímu? Snad mu stařeček poradil špatně?

Odpověď je jednoduchá, pokud pochopíme, v čem spočívá podstata pravého duchovního dávání. Ivanovi musela zůstat medvědí hlava, protože stařence nepomohl z čisté lásky, aby jí ulehčil cestu, ale hlavně proto, aby byl sám opět krásný a cítil se příjemně. Až když stařence odnesl zapomenutou hůl z popudu čistého srdce v touze jí pomoci, tu teprve se mohl změnit k lepšímu.

Pravé štěstí člověka je až podružný následek jeho prvotní touhy učinit šťastným z nezištné lásky někoho jiného. Kdo by prokazoval lásku s úmyslem potěšit především sebe, nikdy by štěstí nedosáhl.