Pod povrchem života

Uplynulo již více než dva tisíce let od doby, kdy Ježíš, ztělesnění dokonalé Boží lásky, přebýval mezi lidmi na Zemi, přinášeje každému z nich možnost osvobození se od temna a vzestup do úrovní Světla. Temno poznalo nezměřitelnou velikost této milosti pro celé lidstvo i celé Pozdější Stvoření a všemožně usilovalo ji zmařit, jen aby si mohlo na Zemi udržet svůj vliv; aby nadvládou rozumu nade vším lidsky duchovním, živoucím v citu, mohlo triumfovat a nenašel se již nikdo, kdo by si dokázal udržet čisté duchovní spojení se Světlem, a kdo by tak směl být schopen přijmout Boží milosti pro svoji duchovní záchranu i pro povznesení Země.

Pro tento rafinovaný účel si temno zvolilo obzvláště zákeřnou taktiku, na níž se podílely zástupy padlých duchů. Usilovalo svými nečistými svody, léčkami a všemožnými nečistými taktikami strhnout na svoji stranu především právě ty lidi, kteří měli Ježíšovi během jeho pozemské poutě pomáhat a urovnávat cestu svými rozvinutými duševními dary a schopnostmi.

Temno dobře vědělo, že pokud se mu to podaří, potom schopnosti, které tito lidé v sobě směli milostivě rozvíjet pro to, aby sloužili Světlu, budou moci nakonec využít proti Světlu samotnému. A to byl začátek pozdějšího nesmírného selhání lidstva! Temno doslova syčelo radostí a bujelo ve své odporné nízkosti, když se mu v tomto směru podařilo dosáhnout každého i malého úspěchu, dávajícího mu naději na možné pozdější dosažení jeho záměrů a dokončení svého zhoubného díla.

Byl to nemilosrdný a nelítostný boj ze strany temna. Nenáleží nám povýšenecky hodnotit lidi a jejich jednání v té době, přestože cesta ztělesněné Lásky Boží skončila tak tragicky a nevinně prolitá krev na kříži vrhla na celé lidstvo ledový stín, který nebyl do dnešních dní ani částečně prosvětlen.

Přece si však připomeňme, pro nutnou výstrahu a podporu duchovní bdělosti v dnešní osudově vážné době, osobu jednoho z nejbližších Ježíšových spolupracovníků – učedníka Jidáše Iškariotského. Učedníka, kterému Ježíš milostivě dovolil, aby mu sloužil při výstavbě Božího království na Zemi, avšak který se pro svoji slabost stal nástrojem temna a zosobněním zrady vůči samotnému Ježíši.

Kruh Ježíšových učedníků ztělesňoval zastoupení základních duchovních druhů, které bylo potřebné, aby v jeho souzvučném zachvívání mohlo být vytvořeno duchovní přemostění k celému tehdejšímu lidstvu. Každý učedník nesl v sobě proto předpoklady být tímto určitým duchovním přemostěním pro ten který lidsky duchovní druh, pokud by stál ve své úloze správně podle Boží Vůle a sám byl spojen se svým duchovním vedením.

Jidáš měl v sobě v porovnání s ostatními učedníky rozvinuté zcela výjimečné předpoklady, protože kromě citu, který měl v něm převládat, disponoval na tu dobu dosti obratným rozumem a jeho analytickými schopnostmi. Kdyby dokázal tuto schopnost používat skutečně vyváženě pod vedením svého ducha tak, jak to mělo být, byla by jeho osoba pro tehdejší kruh učedníků velkým přínosem v boji s tehdejšími lidmi rozumu, ke kterým patřila i židovská náboženská elita.

Avšak opak se stal skutečností. Jidáš, na nějž se Ježíš v tomto směru spoléhal a jemuž důvěřoval, nechal v sobě přerůst dispozice rozumu až do té míry, že v něm rozum potlačil jemné citové záchvěvy ducha a lásky a Jidáš se následně začal – aniž by si to uvědomoval – povyšovat pro svoji výjimečnou rozumovou přednost nad ostatními učedníky.

Uznával sice stále Ježíše jako Syna Božího, který má na Zemi osudově vážné poslání pro celé lidstvo, ale postupně si stále více připouštěl myšlenky, že i on se přece může mýlit, protože se nachází mimo Božský původ svého Otce, a na srdečnou a důvěřivou dětskost některých učedníků začal pohlížet pohrdavě, jako na určitý projev nepatřičné, byť oddané naivity – naivity, která nedokáže vidět skutečnost v její pravé podobě.

Aniž to ve své povýšenosti postřehl, jeho původní čistá důvěřivost, kterou také i současně začal u ostatních odsuzovat, byla nahrazena chladnou vypočítavostí. Vypočítavostí, která jej nejprve duchovně začala oddělovat od spojení se Světlem a přerostla až do té míry, že peněžní zisk povýšil nad vůli Ježíšovu a nad Jeho spravedlivé požadavky.

Ježíš si přitom uvědomoval, že úloha Jidáše byla v tomto směru nesmírně náročná, protože po pádu lidstva do nadvlády rozumu měl každý, komu byla dána podobná úloha jako Jidášovi, velmi ztížené podmínky a byl v trvalém ohrožení pádu v důsledku tohoto rozumu.

Avšak Ježíš znal i obrovské milosti, připravené pro splnění této úlohy, a proto až do poslední chvíle důvěřoval tomu, že Jidáš i přes své kolísání se nakonec odvrátí z objetí děsivého temna a zvítězí v něm cit, láska a srdečnost nad pýchou a neovládaným rozumem. Vroucně prosil Otce za Jidáše a za jeho vřazení se do věrné služby, tak jako za celou Zemi, která stála už jen krok od hrozného pádu.

Žel, temno si bedlivě střežilo svoji dobře rozehranou hru. Jidášovi nebylo již temnem díky jeho stále větší zaujatosti na význam své vlastní role v tehdejších společenských událostech Izraele dopřáno procitnout a najít cestu ke svému Pánu během Jeho života. Jeho srdce zůstalo zatvrzené pocitem vlastního nepochopení, ba až pocitem křivdy, a jen občas ozýval se v něm hlas svědomí, který dával tiše tušit, že vše by přece jen mohlo být nakonec jinak, než si Jidáš představoval.

Tím byl narušen ochranný kruh učedníků, jenž měl jako pevná hradba chránit Ježíše před množícími se zákeřnými útoky okolí. Vítěznému průniku temna skrze tehdejší pozemskou moc nic nestálo v cestě k triumfálnímu úspěchu.

Poté, co se Ježíš v Getsemanské zahradě modlil za osud Země i lidstva, přistoupil k němu Jidáš. Pozdravil Ježíše, a přátelsky jej políbil na čelo. Tímto symbolem zrady završil svůj pád a selhání, protože právě tímto políbením dal číhajícím strážím znamení, koho mají zajmout a vydat do rukou bezohledné římské moci.

Tehdy Ježíš pohlížel na Jidáše a s jasným obrazem jeho ziskuchtivých myšlenek, zcela odvrácených od Vůle Světla, pravil: „Jidáši! Políbením zrazuješ Syna Božího?!“

Jako údery hromu zazněla tato slova těžké obžaloby do duše učedníka, jemuž jen citové otupění bránilo před poznáním svého selhání a před duševním zhroucením.

Popisovat další průběh tohoto děje není cílem této přednášky. Je ale potřeba, ba přímo je nutné, zvolat následující slova:

Jidáš zradil kdysi Syna Božího přátelským políbením na čelo za třicet stříbrných. Čím vším ale zrazují lidé dneška ve své současné zaslepenosti, hrabivosti a pýše, hodnoty čistého lidství, Spravedlnosti a Lásky?

Ježíš viděl zřetelně tehdejší duchovní stav Země a zaslíbil lidstvu příchod Utěšitele – Ducha Pravdy, který měl před ohlašovaným posledním soudem očistit Jeho Poselství ode všech nánosů falešných lidských přání. Toto zaslíbení se naplnilo příchodem Ducha Pravdy na tuto Zemi a přinesením nového uceleného Poznání o Stvoření. Tím byla dána ještě jedna nepochopitelná šance celému lidstvu, aby napravilo své hrozné provinění proti Boží lásce. Mnozí z nás toto ucelené poznání Ducha Pravdy směli nejen poznat, ale i přijmout s díkem a odhodláním zužitkovat jej. Avšak co jsme s ním jako celek učinili? Přijali jsme jej duchovně do hloubi srdce, dětsky a upřímně, jak je to jedině požadováno, aby se stalo základem nové doby života na Zemi? Nebo se stalo jen předmětem nečistých spekulací pokřiveného rozumu, či dokonce prostředkem k osobnímu povyšování se nad nevědoucí?

Odpověď dává tušit hrozný konec! Milost a spravedlivá Láska ale stále bdí nad lidstvem pro malý zástup těch, kteří se vší silou usilují zachránit lidské společenství před těžkým údělem, jenž se nyní valí ve zpětných osudových vláknech k Zemi. Čisté úsilí člověka v jeho každodenním myšlení a jednání s druhými lidmi je dnes temnu pálícím trnem v oku, neboť takovéto úsilí zpochybňuje jeho dychtivou vidinu pozdějšího konce – zřícení všeho duchovního.

Přidejme se proto ke všem těm, kteří usilují svojí ušlechtilostí a čistotou ke Světlu! Ještě je možná záchrana všeho krásného a nadějného, co se jinak bude muset brzy zřítit do bezedné propasti, do nenávratna! Ještě stále je možné zvrátit úpadek lidstva a povznést jeho čest a ztracenou čistou hrdost z prachu země před svatým pohledem Pána světů. To je momentálně jediný pravý velký a vznešený cíl lidského společenství na Zemi. Je to vznešená výzva, aby každý, kdo žije, zanechal za sebou všechny nicotnosti, jimiž se obklopil, a upřel se plně jen k tomu jedinému, co má ještě cenu – vlastní procítěné zušlechtění, vedoucí z nitra navenek skrze čisté cítění, myšlení a celkové jednání. V ničem jiném není možné najít skutečnou blaženost a věčné duchovní naplnění.

Tuto velkou milost musí lidstvo jako celek využít! Není jiné šance pro nikoho, protože Boží milost vetkaná do osudových vláken planety Země se blíží ke konci.

Život na Zemi může být naším přičiněním až dojímavě nádherný a oblažující. Prosme v modlitbách o přijetí obrazů možné povznesené budoucnosti života na Zemi a toužebně se do těchto obrazů vmýšlejme svým citem, jímž jsme byli všichni obdarováni. Je v tom ukrytá důležitá, ba možná až nenahraditelná míra duchovní posily pro nás.

Neztraťme šanci milostivého rozvoje života na Zemi! Poslední zbytky důvěry Světla v duchovní sílu člověka jsou tím nejcennějším, co ještě máme.