Pod povrchem života

   Modlitba Otčenáš nebyla nikdy tím, za co ji lidé po celá staletí považovali. Nikdy totiž nebyla pouze modlitbou, to jest něčím, co má být odříkáno v domnění, že právě používáním těchto slov se správně modlíme. Otčenáš je ve skutečnosti něčím mnohem větším! Je to praktický návod, jak má člověk žít a o jaké hodnoty má ve svém životě usilovat.

   Skládá se ze dvou části. V první nám je ukázáno, jak máme přistupovat ke Stvořiteli a v druhé, jak máme přistupovat ke svému vlastnímu životu. Čili, co si v něm máme především přát.

   "Otčenáš, jenž jsi na nebesích!" Tato slova znamenají, že člověk uznává otcovskou autoritu Boha, vůči které stojí a vždy bude stát jako dítě. A tak, jak je pro dítě raného věku bezvýhradnou autoritou autorita jeho rodičů, jejichž poslouchá, protože mu chtějí jen dobře, tak má být pro nás všechny bezvýhradnou autoritou náš Pán. Autoritou, před jejímž Vůlí se v hluboké dětské důvěře skláníme.

   "Posvěť se jméno tvé!" Jde o vyjádření hluboké úcty a posvátnosti, kterou máme prokazovat Pánu a všemu, co s ním souvisí. A tedy i jeho menu!

   "Přijď království tvé." To není žádná prosba, ani žádné pokorné, alibistické očekávání. To je slib! To je závazek! To je vyjádření odhodlání k činu! Právě nimi, konkrétními činy a reálným jednáním v každodenním životě má totiž každý z nás přispět svým vlastním dílem a podle svých vlastních schopností k tomu, aby mohlo přijít na zem království nebeské. Našim vlastním přičiněním a za našeho vlastního spolupůsobení.

   "Buď Vůle tvá." Tato slova jsou opět závazkem pro každého, kdo je vyslovuje. Závazkem, že se bude snažit ve svém životě zohledňovat Vůli svého Otce. A to nejen ve svých slovech a činech, ale i ve svých myšlenkách a citech. Vůle Otcova se tedy má stát měřítkem a kritériem absolutně všeho, co člověk činí a co se teprve učinit rozhoduje.

   Její naplňování však nutně předchází její znalost. Její dokonalé pochopení, abychom mohli na základě jejího poznání správným způsobem formovat svůj život. Není totiž možné plnit něco, co neznáme, nebo co sice známe, ale pouze povrchně a nedostatečně.

   Kdo nechce poznávat Vůli Nejvyššího, nemůže ji plnit a kdo ji neplní, nutně tím sám na sebe přivolává negativní zpětné účinky. Neboť jak již bylo řečeno, Otcova Vůle nám chce pouze dobro a pokud ji odmítáme, může se nám dostat jedině protipólu dobra, kterým je zlo.

   Neboť následující slova: "jako v nebi, tak i na zemi" v jejich dalekosáhlém dosahu znamenají, že v blaženosti dobra, ve které žijí obyvatelé ráje žijí pouze proto, že znají a bezvýhradně naplňují Vůli Otcovu. A na zemi může být jako v nebi jedině tehdy, pokud i zde budou lidé jednat stejně.

   "Chléb náš vezdejší dej nám dnes." - tak začíná druhá část Otčenáše. Naznačuje nám, že se máme starat o nabývání chleba každodenního, jakož i všech svých ostatních potřeb, avšak jako na prvořadé musíme vždy dbát na Vůli Otcovu. Uspokojování našich potřeb se nám nikdy nesmí stát absolutně vším, abychom nakonec, v bláznivém šílenství jejich nikdy nekončícího naplňování zcela zapomněli na svého Otce a jeho Vůli tak, jak se to stalo lidem současné doby.

   "A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům." Kdo dokáže odpustit, tomu bude odpuštěno. Kdo ale odpustit nedokáže, ten sám nemůže očekávat žádného odpuštění.

   Každý z nás se ve svém životě provinil vůči svým bližním, i když někdy nechtěně. A vůči každému z nás se provinili naši bližní. Mnohdy i velmi bolestně. Pokud ale my jim nebudeme schopni odpustit jejich provinění vůči nám, nemohou být odpuštěny ani ty naše vůči druhým.    Neschopnost odpustit a ustavičné zabývání se starými ranami a vinami je neštěstím našeho světa i každého jednotlivce, který tak činí. 

   Někdy ale bývá opravdu těžké odpustit, pokud nám někdo velmi ublížil. Chce to čas a bylo by pokrytecké podávat si ruce, pokud to vnitřně tak necítíme. Je však třeba pracovat na odpuštění, abychom k němu mohli nakonec dojít. Hojivý čas nám může být pomocí k tomu, abychom se nakonec zbavili tíhy křivd a dokázali odpustit ve svém srdci. Neboť jedině odpuštěním lze přetnout řetěz zla, které by muselo ve svém dalším postupném navyšování až do nenávisti přinést mnoho nepředvídatelného neštěstí nám samotným i našemu okolí.

   "A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého." Velké je pokušení, spočívající v nadhodnocení ceny naší vlastní, egoistické, lidské vůle. Velmi velké je pokušení stavět svou malou a nedokonalou vůli nad Vůli našeho Otce. Avšak právě tímto způsobem se vzdalujeme dobru a vydáváme na cesty zla.

   Je proto třeba zbavit se této prvotní příčiny zla. A to i prožíváním námi samými takovýmto způsobem přivolaným utrpením, ve kterém pochopíme, jaká falešná a nedokonalá je naše vlastní vůle. Ve kterém pochopíme, že naše svévole je v podstatě otevřenou branou ke zlu, zatímco radost, štěstí, mír a vnitřní naplnění spočívají pouze v plnění a zohledňování dokonalé Vůle Nejvyššího.

   Ale protože dnes žijeme v době materialismu a absolutního odtržení od Stvořitele, "modlí" se současní lidé svým způsobem života následující anti otčenáš:

   Něco takového, jako Bůh je jim zcela lhostejné a nepředstavuje to pro ně vůbec žádnou autoritu.

   Jeho jméno jim není vůbec svaté a jsou ho proto schopni zavléci do nejneuvěřitelnější špíny.

   Nezajímá je žádné království nebeské, které by se měli snažit vytvářet na zemi. Naopak, budují si své vlastní království. Království povrchního lesku a křivých zrcadel, pod jehož vnější fasádou na odiv vystavovaných ušlechtilých ideálů se skrývá faleš, nízkost, zkaženost, touha po moci a neuvěřitelná lidská malost.

   Lidi nezajímá žádná Vůle Nejvyššího. Mají zájem jen o naplňování své vlastní vůle, a proto nemůže být na zemi tak, jako v nebi, ale je na ní jako v pekle, plném zloby, chamtivosti, bezohlednosti, nelidskosti, egoismu, závisti, zvrhlosti a mnohého jiného.

   Získávání chleba každodenního, jako i ostatní naplňování svých potřeb se provádí tak, že se bezohledně odtrhává chléb každodenní od úst jiným a nenasytná chamtivost jedněch připravuje o ty nejzákladnější potřeby druhých.

   Lidé nepromíjí svým viníkům, ale naopak, živí a stupňují svou nenávist. A jejich nenávist, podporovaná zvrhlými elitami našeho světa je stupňovaná až k hranici nové, celosvětové válečné katastrofy s vizí jaderné války, jako poslední tečky za historií civilizace na naší planetě, odvrácené od Vůle Boží. 

   Ve své domýšlivosti a pýše upadají lidé dneška do marnivého pokušení o velikosti vlastní vůle, která jako divoké zvíře utržené z řetězu žene svět do neštěstí a zkázy. Ve své slepotě nepoznávají zlo, kterému vstříc se bezhlavě ženou uctíváním vlastní vůle. Zlo, jehož katastrofální důsledky od nich nemohou být odvráceny, protože tak oni sami chtějí.

   V maximálně jednoduchém souhrnu to tedy znamená, že život v souladu s moudrostí, obsaženou v Otčenáši musí lidem přinést království nebeské na zemi. A v jejich osobním životě štěstí, radost a mír.

   Naopak, anti otčenáš současného způsobu života je jistou cestou, směřující k velkému neštěstí lidstva i celé naší planety. Je cestou k velkému neštěstí, které se k nám všem přibližuje. K neštěstí, ke kterému kráčíme vnitřně rozervaní, nenaplněni a na míle vzdáleni od prožívání skutečného, hlubokého a pravého lidského štěstí.