Pod povrchem života

Člověk se velmi rád nechává nazývat pánem tvorstva a toto označení by mu i právem patřilo, kdyby bylo správně pochopeno. Člověk má být pánem ve Stvoření, avšak musí si uvědomit, že podléhá ještě vyššímu, respektive Nejvyššímu Pánu, který je nad celým Stvořením. Tento Nejvyšší svěřil člověku moc, aby jí pozvedl a zušlechtil celé stvoření.

Avšak člověk nebyl spokojen s mocí jemu svěřenou, a svýma chtivýma rukama sahal a sahá po nikdy nedosažitelném, a sice – po božském. Namýšlí si, a žel i mnozí věřící žijí v mylném přesvědčení, že po smrti se dostanou „do nebe“, do přítomnosti Stvořitele, kde se setkají s Pánem Ježíšem a tak podobně.

Takové myšlenky jsou zdánlivě neškodné, ale jen zdánlivě. Ve své podstatě ukazují na hluboké nedostatky v poznání Zákonů ve Stvoření a jsou důkazem obrovské namyšlenosti člověka, který si představuje, že po smrti jeho duše by se mohla dostat do sféry božského. Tedy v podstatě si věřící, i když nevědomky představují, že mají v sobě božskou podstatu.

V člověku však není ani prášek z božského. Člověk vznikl jako jiskra vyšlehnutá od Stvořitele, avšak ne božská, ale duchovní. Proto po smrti, když duše člověka dokončí jednou svou pouť do duchovního domova – do Ráje, ocitne se mezi soběrovnými, tedy mezi zralými, plnohodnotnými lidskými duchy.

Takhle to je dokonale zařízeno, a ani náhodou není možné, aby se tam setkal s Pánem Ježíšem, nebo dokonce se Stvořitelem. To prostě není možné a ani nikdy nebude, neboť božské stojí vysoko nad úrovní Ráje a žádný lidský duch se do této úrovně nemůže dostat, protože by ho to rozprášilo a ztratil by svou podstatu. Jednoduše by to nesnesl.

Božské vyzařování je tak silné, že oživuje a občerstvuje celé Stvoření. Jak si může nějaký človíček představovat, že by mohl předstoupit před Trůn Nejvyššího? To je nejhorší rouhání, nebo nejhorší nevědomost.

Lidskému duchu, tedy člověku jako takovému, patří místo ve stvoření. Má ho spravovat nejlépe jak umí, tak jak dobrý podnikatel nebo správce, který dbá na zvelebování jemu svěřeného majetku. Nic, absolutně nic není naše vlastnictví. Všechno je majetkem Stvořitele.

My jsme jen správci, kteří jednou budou muset vydat vyúčtování. Nebudeme předvoláni před žádnou radu, nebo nějakou komisi, nebo před samotného Stvořitele. Ne! K vyúčtování dojde zcela automaticky v den a hodinu, která je každému lidskému duchu určena Zákony Páně, a na základě tohoto vyúčtování se nám i odpovídajícím způsobem povodí.

Za splněné požadavky a dobré „gazdování“ patří každému lidskému duchu odměna, tedy smět pokračovat v životě podle zásluh. Za nesplněné požadavky a špatné „gazdování“ také odpovídající odměna, tedy zatracení a zánik osobní existence.

Lidé si musí zasloužit smět žít i nadále, protože jsme se všichni velmi těžko provinili vůči Stvořiteli, vůči Jeho největší Lásce, vůči Jeho Milosrdenství, vůči Pravdě. Na lidstvu spočívá těžká vina, kterou si pomalu někteří už začínají omývat svým utrpením, ale všechno to utrpení se teprve bude stupňovat.

Proč? Neboť jsme byli špatnými správci nám svěřeného bohatství. To bohatství je v první řadě bohatství našeho ducha, s tímto bohatstvím jsme my lidé pramálo pracovali, málo jsme ho zvelebovali.

Copak si někdo z věřících myslí, že zvelebováním pozemského majetku udělá něco pro svou duši?

Ne, pokud to zůstane jen v hmotné rovině. Jedině když své hmotné statky použije jako prostředek k dosažení duchovních hodnot, jedině v tom případě mu to je k užitku. Jinak ne.

Takže takovými pány tvorstva jsme my, lidé. Toto pojmenování je v kontextu výše zmíněného spíše na hanbu. Proto zbývá už jen jediné: využít ještě šanci k duchovní změně, k aktivní práci na duchovním znovuzrození, tedy k aktivní změně k lepšímu.

Že se to nedá?

Máte pravdu, že pro velkou část lidí už není cesty zpátky. Ale pro tu část lidstva, která v sobě ještě nese živou jiskru ducha, pro ty není pozdě. Proto neztrácejme čas.

Karel Vrabel