Pod povrchem života

Je tragické, když lidé žijí v protikladu s nejdůležitějším principem univerza, kterým je dávání. Neboť jen člověk dávající může přijímat požehnání, které posouvá jeho osobnost ke Světlu. Proč je tomu tak? Protože také základním principem samotného Stvořitele je dávání. Stvořitel nám daroval vědomé bytí a zároveň nám daroval životní prostor v podobě stvoření, kde můžeme naše bytí rozvíjet. V tomto spočívá jeho dávání.

A protože i my samotní jsme dílem Stvořitele, do podstaty našeho ducha je také pevně vtlačen princip dávání. Proto je dávání hlavním principem také našeho bytí, a proto můžeme požehnání od Stvořitele obdržet jen tehdy, když dáváme. Když dáváme rádi, ze srdce, z lásky, nezištně a proto, abychom jiným udělali radost. Jen takovým způsobem a za takovýchto podmínek k nám může přijít ve zpětném účinku požehnání Nejvyššího, které nás bude duchovně posouvat vzhůru. Jen takovýmto způsobem duchovně rosteme a postupujeme směrem ke Světlu, k Bohu a ke království nebeskému.

Ptáte se, co má člověk dávat, aby svým bytím naplňoval základní princip dávání a žil s ním v souladu?

Nemusí to být nutně jen materiální věci. Může to být dobrý skutek, dobrá rada, dobré slovo, povzbuzení v pravý čas, nebo třeba jen úsměv. Ve vztahu k jiným máme jednoduše dávat sami sebe a všechno to nejlepší ze sebe. A jak již bylo řečeno, máme to dávat z lásky k bližním, nezištně a ze srdce, se snahou pomoci, povzbudit a podpořit.

Jedině za takových podmínek k nám může přijít pravé požehnání ze Světla, které nás duchovně posune vzhůru, neboť dáváme-li pravým způsobem, můžeme přijímat to pravé a opravdu hodnotné – neocenitelné požehnání Boží. Požehnání Světla, které je sice jemné, subtilní a neviditelné, ale přivádí do koberce našeho osudu světlá vlákna, která vedou naši duši ke Světlu. A to je hodnota nad všechny hodnoty! Je to děj, ve kterém nám naše správné naplňování principu dávání nejen obrazně, ale skutečně dláždí cestu do království nebeského.

Žel, lidé nedoceňují nesmírný význam možnosti smět dávat a nedoceňují ani velikost Světlého požehnání, které to přináší. Není to totiž nic, co by bylo fyzické a hmatatelné. A proto buď nedávají vůbec, nebo pokud dávají, dávají proto, aby se jim to vrátilo. Kvůli tomu jim jejich dávání nepřináší žádné pravé požehnání.

Podívejme se na tyto dvě skupiny detailněji. Nejprve na ty, kteří nedávají. Jsou totiž toho názoru, že hlavním principem našeho života v materiálním světě je brát a získávat. Brát a uchmatnout si pro sebe, co se jen dá.

Tito lidé jsou mylně přesvědčeni, že čím více budou brát, hromadit a získávat, tím více budou mít a tím více budou šťastní. A proto berou, získávají a shromažďují bez jakýchkoli ohledů. Bez ohledu na lidi, na zvířata a na přírodu.

Braní, jako obrácený Světlý princip dávání, je principem satanským! Je to princip ďábla! Je to služba ďábelským a temným silám, kterým se lidé propůjčují v domnění, že budou pozemsky šťastní. Ale jejich pozemské štěstí jednou skončí a jejich duši čeká hrůzyplná cesta do náruče temna, jehož princip ve svém životě uctívali.

Druhá skupina lidí sice dává, ale tito lidé dávají jen proto, aby z toho něco měli. Aby si to mohli odepsat z daní, aby si udělali reklamu, aby je jiní za to chválili, nebo aby jim obdarovaní byli za to zavázáni.

Takové dávání je jen chladná vypočítavost. Je to jen chytrost rozumu, která sice přináší pozemský prospěch, avšak dotyčného činí neschopným přijmout požehnání Nejvyššího.

Pokud takový dárce například pomůže nějakému člověku, který mu za to v upřímnosti srdce vnitřně, nebo navenek vysloví svůj vděk, požehnání Světla se jako zákonitý důsledek pravé vděčnosti vznáší nad dárcem. Avšak on ho z vlastní viny není schopen přijmout, protože jeho pohnutky nebyly světlé a nezištné. A protože jeho pohnutky byly jen materiální, dostane se mu jen přechodných, mrtvých a pozemsky pomíjivých výhod. Nedostane se mu však nikdy pravého požehnání od Stvořitele, které může přijmout jen člověk, správně stojící ve vesmírném principu dávání.

Na tyto souvislosti nás upozorňoval i Kristus. Doporučoval nám, abychom dávali ne proto, aby nás lidé obdivovali, protože takovýmto způsobem nebudeme mít zásluhy u našeho nebeského Otce.

Pan Ježíš řekl: „Když dáváš almužnu, nevytrubuj to, jak to dělají pokrytci, aby je lidé chválili. Amen, pravím vám, dostali už svou odměnu. Ty když dáváš almužnu usiluj o to, aby zůstala tvá almužna skryta. A odplatí ti to tvůj Otec nebeský, který vidí i věci skryté.“

Když byl někdo obdarován a dárce mu velmi pomohl, z jeho duše vytrysknou slova díků, která jsou v jistém smyslu modlitbou. Jsou vřelým díkem člověku, ale zároveň i Stvořiteli, protože city, vložené do tohoto díku, stoupají prudce vzhůru ke Světlu, aby odtud ve zvratném působení přinesly požehnání k tomu člověku, nebo k těm lidem, kteří takové vroucí city vděčnosti vyvolali. Takové požehnání je tou nejopravdivější a nejvyšší protihodnotou, jakou může obdarovaný zprostředkovat svému dárci. Je to Boží odměna, určená dárci, která posouvá duši dárce blíže Světlu, ale zároveň mu přináší i pozemské požehnání.

Taková je odplata nebeského Otce, určená všem lidem, dávajícím z lásky, nezištně, ve skrytosti a ve snaze pomoci nevědomým, nebo utlačovaným duším. Jakékoli jiné pohnutky dárce znemožňují přijetí Pánova požehnání a dotyčnému se pak dostává už jen pozemských výhod a pozemského prospěchu, čili toho, o co ve skutečnosti svým darováním usiloval. Právě o tomto typu dárců Pan Ježíš řekl: „Amen, pravím vám, už dostali svou odměnu.“

Princip dávání je například nesmírně důležitý také v partnerských vztazích. Je totiž obrovský rozdíl v tom, když si někdo hledá partnera, nebo partnerku proto, že je chce získat pro sebe. Hybnou silou přání takového člověka je totiž osobní prospěch.

Úplně jiné je to ale tehdy, když hledáme někoho, komu chceme v partnerském svazku darovat sebe sama a chceme ho obdarovat tím nejlepším, co se v nás skrývá.

Každému je jasné, že vztahy, vznikající a budované na vzájemném dávání a obdarovávání, mají mnohem perspektivnější budoucnost, než vztahy, od samého začátku postaveny na nesprávném principu braní, nabývání a osobního prospěchu. Lidé, kteří však dokáží tyto skutečnosti pochopit, mohou v každé chvíli správným způsobem změnit svůj vztah k partnerovi, k partnerce a partnerství.

Učme se tedy správně dávat. Dávejme pro radost, ze srdce, z lásky, ve skrytosti a nezištně. Dávejme tak, jak dává náš Otec nebeský. Buďme vděční za dar smět dávat, protože prostřednictvím něj můžeme ve zpětných účincích také my sami dostávat. Můžeme dostávat Boží požehnání a Boží odměnu, která nám bude dláždit naši cestu ke Světlu.