Pod povrchem života

Člověk hledající cestu, která by ho vedla správným směrem a ukázala mu pravý smysl života, to nemá v dnešní době vůbec jednoduché. Ti říkají to, jiní zase ono. Každý mu nabízí svou pravdu a vyzkoušené metody, jak dosáhnout, po čem touží. Jedni hází špínu na druhé a naopak. Ze všech možných stran je slyšet: „Těm nevěřte, jen my máme ve všem pravdu. Oni jsou takoví a takoví...“

A když začne někde blikat maják jasným světlem, který ukazuje tu správnou cestu, ostatní závistivci nebo i ti, kteří se z nevědomosti bojí světla majáku, se začnou pokoušet světlo zhasínat. Je to pro ně příliš silné světlo a budou od něho všemi možnými způsoby odrazovat právě takové hledající.

A co teď, komu a čemu věřit? Nebo, nebylo by snad lepší přestat tu cestu hledat? Říká se přece: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí.“

Ale takový život by byl nudný, bez radosti, bez prožitků a bez smyslu života. Tak jak nalézt pravou cestu, která nám dá tu správou představu o životě? Po které cestě se vydat? Mnohé vypadají zajímavě. Ale jak určit tu pravou, aniž bychom museli všechny ty cesty procházet?

Existuje něco, co nám může umožnit rozpoznat správnou cestu nebo člověka, který nám chce skutečně pomoci. Je to cit – citové vnímání. Ale mnozí tomuto pojmu moc nerozumí a nedokáží ho rozeznat od rozumového přemýšlení.

Cit je často ten slabý hlásek v našem nitru a rozum ten hlasitý, který si vše potřebuje spočítat, zhodnotit, hmotně dokázat apod.

Zkuste si např. představit, že přijdete k někomu na návštěvu, rozhlížíte se kolem sebe, všude je uklizeno, není tam nic, co by vás rušilo, a přesto se tam cítíte nějak divně a nepříjemně. Čím je to způsobené? To jen manželský pár, který v domě bydlí, se před vaší návštěvou hodně pohádal a paní hostitelka, ač vám přišla otevřít s úsměvem na tváři a pozvala vás dál, nemá zrovna z vaší návštěvy radost.

A nebo naopak, jste na návštěvě u někoho, kdo nemá zrovna přepychově zařízené obydlí, přesto se tam cítíte velice příjemně a nechce se vám odtud ani odejít. A proč? Protože hostitelé jsou příjemní a srdeční lidé a rádi vás vidí.

I takto funguje citové vnímání. A podobně je to také s knihou či různými články, které čtete. Pokud to bude kniha či článek, který vám chce opravdu pomoci a který vám chce ukázat tu správnou cestu, bude vaši mysl i duši povznášet.

Ale může v tom být i přísnost, žádné falešné lichotky apod. Protože láska je též přísná a dává člověku pouze to, co mu prospívá. Jako rodiče, kteří musí být někdy přísní na děti, aby se jim něco nepříjemného nepřihodilo nebo aby nedělaly špatné věci. A rodiče to dělají také z lásky.

Pravá cesta musí být také logická a srozumitelná.

Jakmile se začtete do nějaké knihy a zjistíte, že je to příliš složité, nic vám to nedalo, pouze vám to zamotalo hlavu a cit zůstává chladným, tak to také není ta správná cesta. V pravé cestě též není ani kapka nenávisti, špinění druhých lidí, není v ní cítit ani ješitnost či pýcha. V knize pravdy či článku nepoukazuje autor stále jen na svou osobu, ale chce svým slovem obdarovat druhé. Tak jak je to s knihami či s články, je to stejné i přímo s lidmi.

Možná znáte takové lidi, se kterými se setkáte a oni si jen stěžují na svůj životní úděl, který musí snášet. Mnozí lidé jim stále ubližují a oni kvůli nim musí trpět. Nebo žehrají na své špatné zdraví. Mluví tak, že ve vás vzbuzují soucit. Máte pocit, že jim musíte nějak pomoci nebo je alespoň politovat. Pokoušíte se tedy hledat nějaké řešení, jak by se z těch nesnází mohli dostat nebo se jim snažíte alespoň poradit. Ale oni jako když neslyší. Připadáte si, že mluvíte zcela zbytečně. A ono to také je zbytečné. Ten člověk si své nesnáze přivodil sám (ač nevědomě) a také se z nich sám musí dostat. Ale on většinou nechce a není ochoten poslouchat ani žádné rady. On potřebuje od ostatních pouze soucit a politování.

Po setkání s takovými lidmi odcházíte zcela vyčerpaní. Ale po setkání s člověkem, který přináší pravdu, se toto vůbec nemůže stát. Naopak, budete se cítit nabytí a povzbuzeni. Také se můžete setkat s člověkem, který se na vás bude usmívat a jeho řeč bude samý med, ale vy přesto cítíte nedůvěru a zcela jiné myšlenky, než jsou jeho pronášená slova.

Člověk, který přináší pravdu, k vám bude vždy upřímný. Vše řekne taktně, ale přesně tak, jak to cítí. I když se někdy dotkne bolavého místa. On však nebude chtít kritizovat, ale pouze poukázat na věci, nad kterými by se měl člověk zamyslet, zda neděláte nějaké chyby, jejichž důsledky by vás mohly později bolestně zasáhnout.

Člověk, který vám chce ukázat správnou cestu, také působí důstojně, sebevědomě a v očích mu planou zářivá světla. Může mluvit i o věcech, které rozum může odsoudit k pohádkám a neskutečným výmyslům, jelikož dnešní společnost to tak říká, ale cit tomu bude věřit a bude ho to povznášet.

Nemá to však nic společného s blouznivci a pomatenci, kteří nabízí různá duchovní cvičení, meditování s uvolňováním se od hrubohmotného těla a dalšími duchovními akrobatickými kousky.

Kdo to zkusil, musí dát jistě za pravdu, že se tím jeho život nestal více kvalitnější, a jistě také zjistil, že to není ten pravý smysl života. Ti, kdož takovéto věci provozují, snaží se být pouze zajímaví pro ostatní lidi tím, že dokáží něco zvláštního. Ale duchovní moudrost z toho nečiší.

Pravda a moudrost je prostá, každému srozumitelná a přesně i logicky do sebe zapadající, jako ozubená kola v hodinovém strojku. Člověk, který slova pravdy pronáší, září a každé jeho slovo proniká hluboko do nitra člověka. Není to naslouchání pouze slovům, ale je to spojeno i s vnitřním prožitkem.

Avšak není dobré si jakéhokoliv člověka stavět na vysoký podstavec jako modlu, jako někoho neomylného, kdo nikdy nemůže udělat chybu. Protože pak se může dostavit zklamání, jen kvůli drobné chybě, která by komukoliv jinému byla odpuštěna. Ba nikdo by se třeba nad ní ani nepozastavil, ale „pan neomylný“ si to přece nemůže dovolit. Pak se stává, že se lidé jen kvůli té drobné chybě od takového člověka i od pravé cesty odvrátí. Jelikož si myslí, že ten, kdo přináší slova pravdy, musí být zcela bezchybný.

Ale tak to není. Bezchybný je pouze ten nejvyšší – Bůh. A nikdo z lidí není dokonalý a už vůbec ne zde na Zemi. My se k dokonalosti máme pouze přibližovat a k tomu nám dopomůže nalezení té pravé cesty. Ti, kdož ji již nalezli, vám ji chtějí pouze ukázat. Ale jít po ní pak musí každý sám.

Někteří jsou na této cestě již dále, a mohou být pro ostatní do určité míry vzorem a ukazatelem, ale ani oni zdaleka nedošli na konec té cesty.

Snažte se tedy naslouchat svému citu a on vám poví o všem, co vás potká, zda je to správné, pozitivní a pomáhající, jež vás povznese, nebo zda je to negativní, co by vás mohlo strhnout či odvést od správné cesty.