Pod povrchem života

Téměř každý z nás zná větu či konstatování, že „Člověk je tvor společenský...“. Mezilidské vztahy se odvíjejí na různých úrovních a jsou závislé na stupni společenského i osobnostního vědomí lidí, žijících v různých komunitách. Hluboké vztahy jsou obohacující a krásné, protože jsou vedeny a budovány lidským citem. Vztahy vedené lidskou vypočítavostí, rozumem, jsou naopak povrchní a ubíjející.

Pestrou paletu vztahů nám pomáhá utvářet prostředí, v němž žijeme. Rodina, škola, dosažené vzdělání, pracoviště, ale především naše zájmy, hodnotová orientace, duchovní zralost, vnitřní nastavení a zaměření osobnosti člověka.

Když se dnes kolem sebe rozhlédneme okem vnímavého, cítícího pozorovatele, bez ohledu na to, v jakém prostředí se právě nacházíme, dojdeme k žalostnému poznání. Všude jsou v převaze narušené, povrchní a téměř nefunkční mezilidské vztahy, které se odrážejí ve společenské atmosféře. Pátráme-li dále, zjistíme, že to platí nejen v našem nejbližším okolí, ale v o mnoho širším měřítku, které přerostlo všechny hranice a meze ve společenský problém.

Proč je to tak i navzdory přesvědčení, že lidstvo se v současnosti nachází na vysoké úrovni rozvoje a vědeckého poznání? I přes to, že nás svět zaplavuje obrovským množstvím informací ze všech možných oblastí? Proč jsou mezilidské vztahy na tak nízkém stupni a v hrozivém úpadku? Najít správnou odpověď na položené otázky není těžké.

Je to proto, že ve stavu velkého duchovního úpadku se nachází člověk – jednotlivec, který již není schopen vytvářet hluboké, tedy citové, hodnotné a funkční mezilidské vztahy. Orientuje se převážně na hmotné výhody a bezstarostné sobecké užívání. Skutečnou lásku k bližnímu odsunul na vedlejší kolej...

Jistě mi mnozí dají za pravdu, že pokud se zaměříme na společenské vztahy, které nesouvisí přímo s rodinou, resp. s rodinnými příslušníky, jsou pro nás zpravidla příjemnější a snáze zvládnutelné. Patří k nim hlavně setkání s přáteli a známými, kdy čerpáme vnitřní posilu z uvolnění, rozptýlení. Taková setkání si obyčejně dopředu plánujeme a dohodneme. Vnitřně se na ně připravíme a pozitivně naladíme. Samozřejmě, ani v těchto vztazích není možné vyloučit problémy vyplývající z různých zápletek a vzájemného neporozumění. Ty nás všeobecně až tak nepotrápí jako naše nejbližší, partnerské a příbuzenské vztahy.

S našimi příbuznými, pokud nejsou z různých důvodů déle mimo domov, jsme obyčejně v každodenním kontaktu, a ten si již vědomě napřed nepřipravujeme a zvlášť nevybíráme. Ba se na něj – až na malé výjimky – ani příjemně nenalaďujeme. Prostě to ve sledu událostí nejsme schopni zvládnout. Spíše naopak, častokrát setkání se svými blízkými pokládáme dokonce za „nutné zlo“, jemuž se nelze vyhnout... Potom se nedivme, že naše děti, manžel, manželka nás nerespektují, že se zavírají ve svém pokoji, nebo doslova „utečou“ z domova, aby nemuseli čelit prožívání dalších a dalších nepříjemností.

V mnohých rodinách je vzájemná úcta neznámým pojmem a více lásky je věnováno často domácím miláčkům – zvířátkům (přirozeně i ta si zaslouží naši lásku) než lidem. Dokonce v současnosti můžeme pozorovat, že chov zvířátek například v panelácích již překročil únosnou míru. Člověk nevědomě kompenzuje lásku, která mu chybí. Se zvířátkem je to jednodušší. Pes neprotestuje, nedokáže se bránit a miluje bez výhrad...

Jsou známy životní příběhy, kdy se rodiče profesionálně věnují psychologickému poradenství. Jsou velmi hrdí na své vědecké poznatky a akademické tituly. Píší poutavé a zajímavé publikace, ba vyučují psychologii na vysoké škole, a přece nedokáží najít vhodný přístup k vlastním dětem a vybudovat s nimi dobrý vztah. Často ani jejich partnerský vztah nevyhlíží tak jako jimi proklamovaná teorie. Utěšují se výmluvou, že je to profesionální deformace, nebo že „doma není nikdo prorokem“. Nevidí, že naučenou teorii, nabízenou druhým, nedokáží realizovat ve svém praktickém životě proto, že jim v ní chybí duchovní aspekt. Vytrhli ji z kontextu skutečného života...

Kde tedy hledat pomoc, když skutečně chceme zlepšit naše mezilidské vztahy?

V první řadě je nevyhnutelné přestat hledat chyby vždy mimo sebe. Odhodit sebelítost, obviňování druhých, že nám to či ono způsobili, a podívat se konečně na sebe – jednotlivce, avšak hlavně „do sebe“, do svého nitra, a tam hledat skutečné příčiny vlastních nefunkčních vztahů. Potom odpustit sobě i svým blízkým a usilovně pracovat na odstraňovaní vlastních chyb a slabostí... Tyto dva důležité kroky jsou pro nás obyčejně nejtěžší, ale bez nich ozdravení vztahů nelze uskutečnit.

Je nutné, abychom pochopili, že dobré vztahy nefungují automaticky samy od sebe. O jejich funkčnost je třeba se vědomě přičinit, s láskou je pěstovat. Zkusme vidět naše blízké jako samostatné, myslící a cítící bytosti. Zamysleme se nad tím, zda naše domnělé dobro, jež jim často přímo vnucujeme, jim skutečně prospívá. Nepodceňujme naše děti, které i když jsou věkově mladší, jsou rovněž jedinečné bytosti, a ne nám podřízené „panenky na hraní“ či prostředky na realizování vlastních nenaplněných tužeb. Respekt jedinečnosti vlastního dítěte neobírá rodiče o potřebné výchovné působení, právě naopak, upevňuje jej!

Pokud alespoň jeden z rodičů pochopí, že sebepoznání a sebevýchova jsou důležitými stupínky k ozdravení mezilidských vztahů, a začne na sobě pracovat, bude k tomu s láskou vést i ostatní. Své děti a postupně i další členy rodiny, přátelé, spolupracovníky, známé. Bude jim ukazovat správný směr k vyššímu stupni zralosti a poznání.

Potom je už jen krůček k tomu, abychom přirozeně pochopili, jak důležité a nevyhnutelné je poznat Vůli našeho Stvořitele, tedy vesmírné zákony, a přizpůsobit se její pomáhající síle.

Jen tak naplníme smysl a cíl vlastního bytí. Budeme nápomocní a užiteční našim dětem i blízkým a zároveň celému Stvoření.

Toto, žel, nedokáže každý člověk, protože ne každý si pro svůj vývoj a životní cestu vybral správný směr, a proto ani správně nebuduje svoji vnitřní zralost, poznání, které se nevyhnutelně zrcadlí v jeho mezilidských vztazích.

Všichni bychom si měli uvědomit, že cesta ke skutečnému poznání nebyla nikomu uzavřena, pokud si ji neuzavřel dobrovolně člověk sám vlastním rozhodováním a svojí vůlí připoutanou na rozum. Nezapomínejme, že čas milosti, poskytnutý lidem na změnu k dobru, přešel do závěrečné fáze...