Pod povrchem života

   Existují věci trvalého charakteru, které zůstanou naším vlastnictvím navždy. A existují věci dočasného charakteru, které jsou naším vlastnictvím jen dočasně. Je proto logické a pochopitelné, že bychom se měli přednostně usilovat o věci trvalého charakteru. Měli bychom si je vážit a chápat jejich cenu. A zejména, měli bychom si být vědomi toho, že věci přechodného charakteru jsou ve skutečnosti až druhořadé, a proto je nelze přeceňovat.

   O co konkrétně jde? Co je z hlediska naší duše, tedy z hlediska naší skutečné osobnosti trvalé, a co jen dočasné?

   Všechno, co vnitřně hluboce procítíme a prožijeme je to trvalé, co navždy zůstane naším majetkem. A naopak vše, co jsme se naučili, co známe, co víme a o čem jsme četli nutně ztratíme po své smrti.

   To, co vnitřně prožijeme a procítíme je totiž v citu spojeno s naším duchem. Naše poznatky a znalosti jsou však spojeny s našem rozumem. Rozum je produktem mozku a mozek je produktem hmoty. A všechno hmotné je jen dočasné, protože věci hmotné vznikají a zanikají. Vznik a zánik jsou totiž základní vlastnosti hmoty. Proto nutně zanikne i všechno to, co je spojeno s rozumem a mozkem. Všechno to, co jsme prostřednictvím nich nabyli.

   Náš duch však pochází z Ducha! Z Ducha Božího, který je věčný. A proto také vše, co je spojeno s duchem, je věčné a trvalé. Nepomine to a zůstane to naším trvalým majetkem i tehdy, když ztratíme své fyzické tělo a spolu s ním mozek, rozum a vše jimi nabyté.

   Uveďme si konkrétní příklady. Zkusme si vzpomenout, co všechno jsme se učili na základní škole, kam jsme chodili dlouhá léta. Vzpomeneme si jen na velmi málo věcí, protože škola je spojná s učením a učení je záležitostí rozumu.

   Přece si však ze základní školy na něco vzpomeneme. Bude to však vždy něco, co jsme dokázali hluboce vnitřně prožít a procítit. Čili něco, co se skrze cit dotklo naší duše a našeho ducha. To v nás vyvstane jasné a svěží dokonce i po mnoha letech. A to si také odneseme spolu se sebou na takzvaný druhý svět jako trvalý a neodlučitelný majetek naší duše.

   Vezměme si například lásku. Lásku k někomu, nebo k něčemu. Lásku k partnerovi, nebo k partnerce. Ale může to být také láska ke zvířeti, láska k přírodě, láska k hudbě, nebo celkově k umění a podobně. Jakákoli láska je vždy spojena s citem a s hlubokým vnitřním citovým prožíváním. A jak již bylo zmíněno, citová prožití se dotýkají našeho ducha, a tím se stávají naším trvalým majetkem.

   Jako zásadní skutečnost bychom si proto měli uvědomit, že vše co je prožito a procítěno má velký význam z hlediska věčnosti. Co je naučeno a poznáno, čili uchopeno rozumem, má význam jen z hlediska tohoto našeho konkrétního pozemského života. Má to význam pro naši fyzickou a materiální existenci.

   Nejde zde o dehonestování a podceňování rozumu, protože rozum má obrovský význam pro usnadnění naší fyzické existence. Na druhé straně však rozum a vše, co s ním souvisí, nesmí být přeceňováno a stavěno mnohem výše, než je zdravé tak, jak se to žel děje v současnosti.

   Lidé by měli chápat tyto skutečnosti a měli by si podle toho upravit priority ve svém životě. Měli by po správnosti dávat důraz především na to, co je věčné. A naopak, nepřeceňovat to, co je jen dočasné.

   A mluvíme-li o věčnosti a o věčných pokladech, které nám nikdo nevezme, není možné obejít existenci Stvořitele, jako ústředního nositele věčnosti. S existencí Stvořitele souvisí všechny náboženské systémy na naší planetě. Jejich cílem je budování vztahu ke Stvořiteli a nalezení spojení s Ním a s Jeho Světlem. Na základě všech, dosud uvedených skutečností je jasné, že cesta k Nejvyššímu vede pouze přes cit. Přes hluboké citové prožívání naší víry. Pouze toto otevírá cestu vzhůru.

   Pokud bychom například znali celou Bibli naprosto dokonale, nebo dokonce nazpaměť, z hlediska věčnosti by nám to nebylo nic platné, protože by to bylo jen věcí rozumu. Dokážeme-li však v srdci, v duši a v citu hluboko v sobě prožít například klíčové pravdy z evangelií, jedině takovéto prožití je nám schopno otevřít cestu vzhůru. A totéž platí také o Poselství Syna Člověka, který přišel na zemi z Vůle Boží, aby dokonalou znalost Jeho Vůle, jakož i ostatních, pro lidi nejpotřebnějších duchovních znalostí zprostředkoval světu ve svém Poselství Grálu.

   Bible a Poselství Grálu jsou díla duchovní. Jsou určeny duchu člověka, a proto lze jejich obsah a smysl správně pochopit pouze přes cit. Pouze prostřednictvím citového prožívání. Ne tak, že je budeme jen číst, jako ledajakou jinou knihu, ale tak, že je budeme prožívat. Že budeme prožívat a vnitřně prociťovat věčné pravdy a duchovní zákonitosti, které jsou v nich obsaženy.

   Ale prožívat je v plném rozsahu znamená, že je budeme žít! Že o nich nebudeme jen číst a mluvit, ale budeme se snažit podle nich řídit. Že se stanou součástí našeho života a přejdou nám tak, jak se říká, do krve. Že projevem naší víry v Boha nezůstane například jen chození do kostela a na pobožnosti, ale stane jím celý náš život samotný. Jím a v něm máme prožívat svou víru ve Stvořitele.

   Živou víru v Pána máme prožívat prostřednictvím projevování úcty a ohledu k našim bližním. Máme ji prožívat svou snahou o čestnost, spravedlnost, čistotu, harmonii a dobro. A vše, co takovýmto způsobem a v takovéto snaze prožijeme, se stane trvalým a nehynoucím majetkem naší duše, který si odneseme se sebou na druhý svět, a který povede naši duši ke Světlu. Pamatujme proto, že jen věci věčné mají pro nás rozhodující význam.

   Je však tragické, když to lidé ignorují a promrhávají svůj život tím, že nadhodnocují věci dočasného charakteru. Studují, vzdělávají se, učí se jazyky, sledují zpravodajství, rozvíjejí si znalosti, čtou a tak dále. Neuvědomují si však, že z toho všeho jim nezbude vůbec nic, neboť o to po své smrti přijdou, protože přijdou o mozek a s ním spojený rozum, ve kterém to bylo všechno shromážděno.

   Lidé by proto měli shromažďovat své poklady v nebi a v duchu, prostřednictvím citového prožívání, protože jedině ono je tím, co nám zůstane. A na absolutním vrcholu všeho má stát hluboké vnitřní citové prožívání naší víry v Boha, která se tímto prožíváním stane živá, a proto nám zůstane a povede nás ke Světlu, i když pozemsky zemřeme.

   Hodnota rozumu spočívá v usnadnění pozemského života, avšak hodnota života jako takového je skryta v síle našeho citového prožívání. Jen jím nabýváme věčného majetku a trvalého bohatství duše. Nedejme se proto oloupit svým rozumem o to, co je skutečně hodnotné, a odcházejme z naší země jako opravdu bohatí.