Krátké, dojemné svědectví o prosté odvaze, pokoře a víře
Dnes cestou z práce jsem potkala manželský pár. Znám je a tak jsme si chvíli povídali na zastávce. Pracovití lidé, žijící svůj skromný život více v ústraní. Byli v nemocnici na chemoterapii. Zeptala jsem se paní, jestli měla také operaci.
"Ano, dostala jsem silné bolesti, dcera zavolala sanitku, přišli, v nemocnici mi zjistili zhoubný nádor na střevě a hned operovali."
„Kolik dní jste tam byli?“
„Devět dní. Teď jsem byla na první chemoterapii a dostanu je 6 krát.“
Manžel se usmíval, že při čekání na ni, které trvalo tři a půl hodiny vícekrát usnul.
Jen jsem přitakávala, protože jsem cítila úžas nad čistotou slov této paní. Neřekla víc, než je třeba. Nemluvila zbytečnosti o strachu, o tom co bude, jak, a zda se trápí. Nezveličovala.
Řekla mi jen, že příště bude stačit, až manžel přijde pro ni později.
Přímost, čistota a hluboká pokora jsou její krásné ctnosti, které jí zůstaly navzdory těžkému životu.
Cítila jsem, že je x krát lepší, než já. Že je silná, čistá, jednoduchá a má velkou, až dětskou víru.
Vnímala jsem, jak nás všech Světlo vede, brousí, učí, osvětluje naše slabosti a minusy.
Silnější než toto uvědomění však byla moje obrovská radost a vděčnost, že smím mít takovou ženu před sebou a vidět její krásné vlastnosti. A vůbec celkový postoj k životu i k nemoci.
Radost z ní byla tak silná a příjemná, že jsem to téměř neunesla. Beru si z ní dodnes vzor.
Ať ji Boží Dobrota ochraňuje a nese na léčivých křídlech Lásky.
Andrea Pivodová
