Pod povrchem života

Mám velice ráda návštěvy a jsem také ráda, že se naše děti dostávají do kolektivu s jinými dětmi, protože to je také velice potřeba pro jejich správný vývoj a sociální návyky, ale po té návštěvě jsem byla vždy zděšena, jak to u nás vypadá – všude poházené věci, hračky, a to některé i rozbité, rozšlapané drobečky, v posteli rozpatlaná čokoláda, roztrhané knížky, počmáraný stůl, moje nebo manželovy osobní věci rozmístěné vysoko po skříních, aby na to děti nedosáhly atd. Trvalo nám pak hodně dlouho, než jsme to s dětmi dali opět do pořádku.

Je zřejmé, že pokud je několik dětí pohromadě, nedokáží pouze sedět a povídat si, ale potřebují vyvíjet nějakou aktivitu. Ovšem neměly by převrátit byt vzhůru nohama a pak odejít.

Tato moje zkušenost mě přiměla, abych naše děti vedla k tomu, aby si i na návštěvě uklízely věci, které si tam vypůjčí, a měly úctu k majetku druhých. Zkrátka aby se skutečně chovaly jako na návštěvě.

Další věc, o které bych se ráda zmínila, je vztah mezi rodiči a dětmi.

Rodič má být pro dítě autoritou, nikoliv kamarádem. Dítě potřebuje cítit v rodičích oporu, ochranu a jistotu.

Vše povolující výchova dětí, která je zavedena především v Americe a v západních evropských zemích, se ukázala jako nesprávná a škodlivá jak pro rodiče, tak pro děti, které již dorostly do dospělosti a nyní nějakou dobu ovlivňují světové dění svým myšlením a jednáním.

Rodiče by měli být pro děti morálními vzory a vést je po jimi uznané nejlepší cestě, a to jak vlastním příkladem (jelikož děti hodně napodobují), tak vhodnou výchovou.

Malé děti zatím nevědí, co je pro ně dobré či nikoliv, co zvládnou a co ne. Ony si to nejprve vše musí vyzkoušet. Proto jim nepokládejte otázky: „Chceš toto nebo toto? Chceš tam jet nebo ne? Chceš to zkusit nebo ne?“

Ono si zatím neumí udělat o něčem představu, i když mu to vysvětlíte. Když mu budete dávat takto na výběr, může to raději vždy odmítat a bude se všeho bát a nebo naopak všechno chtít.

Vy jste rodič, který má zodpovědnost, a vy musíte rozhodnout, co je pro vaše dítě dobré. Neptejte se ho tedy, ale oznamte mu to. Například: „V neděli budeš u babičky.“ Nebo: „Zítra jedete se školkou na výlet.“

Pokud byste pak snad vypozorovali, že mu něco neprospívá nebo že se kvůli něčemu trápí, pak je teprve namístě od dané věci upustit nebo to nějak společně řešit.

Jestliže je chování rodičů úctyhodné, mělo by dítě ke svým rodičům přistupovat s respektem a úctou. Ty by však neměly být vynucené a nemyslím také, že by vztah mezi rodiči a dětmi měl být založený pouze na těchto aspektech. Měl by být samozřejmě prodchnut vzájemnou láskou a vřelostí. Ale nemělo by se kupříkladu stávat, že dítě ve vzteku začne rodiče bít či po něm něco házet nebo plivat. Pokud se vám to stalo, tak je něco špatně a dítě by mělo být přísně vedeno k poznání, že něco takového není vůbec na místě. Rodič by však měl mít u dětí takový respekt, aby to dítě vůbec nenapadlo. A nemělo by být žádnou výmluvou, že je dítě ještě malé.

Samozřejmě je něco jiného, když je to formou hry, kdy se například otec se svým synkem z legrace kočkují. Ale i tak se nemá nic přehánět a vše má mít své hranice.

Dále, pokud po dítěti něco žádáte, mělo by poslechnout. Zkoušejte to nejprve po dobrém, ale pokud neposlechne, zkuste metodu počítání. Mnozí rodiče tuto metodu jistě znají a dají mi za pravdu, že funguje. A pro ty, kteří ji neznají, vysvětlím:

Počítáte do tří nebo do pěti, a když do té doby dítě neposlechne, má následovat zřetelná změna v něčem, co dítě nejlépe pochopí, jako výsledek svého vlastního jednání (musí to však lehce štípnout), a když stejně neposlechne, počítáte znovu. Uvidíte, že podruhé již nebudete potřebovat fyzické přemlouvání, bude stačit počítání a po čase již nebudete muset ani počítat.

Určitě však vždy trvejte na splnění vašeho požadavku a neustupujte, i když se to vaše mláďátko rozbrečí, ba přímo rozkřičí, až si budete myslet, že vám zboří dům. Ono to pouze na vás zkouší, zda to zabere. Když zjistí, že nezabere, nakonec provede, co potřebujete. Avšak skutečně trvejte na svém! Pokud jednou povolíte, do budoucna se vám to vymstí.

Také by se děti měly vést k úctě k dospělým lidem a hned jak začnou mluvit, učit je slovíčka „prosím, děkuji, dobrý den, na shledanou“, i když z některých dětí je někdy těžké vypáčit obyčejný pozdrav, protože se stydí a jiné zase hlasitě zdraví úplně každého, koho potkají. Musí však mít v podvědomí, že se to tak říká.

Jinak na děti není dobré křičet, obzvláště na ty více citlivé. Mohli byste jim tím způsobit různé psychické potíže nebo zadrhávání řeči. Je potřebné vždy jednat s dětmi bez emocí a hněvu.

Též není ani trochu výchovné, když dítěti rodiče podráží jeho sebedůvěru a neustále mu vyčítají jeho neschopnost a vyzdvihují, mnohdy i před ostatními dětmi, něco, co nezvládá.

Je to velice důležité pro jeho budoucí psychickou vyrovnanost.

Ani ho neporovnávejte s ostatními dětmi. Každé dítko je jiné.

Vřele doporučuji přečíst si knihu „Jak vychovávat děti podle hvězd“. Jsou v ní popsané charakteristické rysy jednotlivých znamení zvěrokruhu, jakým způsobem se děti v různých znameních projevují a též jak s tím pracovat při výchově. Musím říci, že mi ta kniha stále pomáhá chápat chování dětí nejenom mých, ale i dětí, se kterými pracuji.

Každé dítě je jiné povahy a každé reaguje na stávající situace odlišně. Rodiče by se měli naučit ho chápat a pracovat s jeho charakterovými rysy, aby je proměnily ve ctnosti, které by mu pak sloužily k užitku.

U každého dítěte se budou muset rodiče zaměřit na něco jiného. Kupříkladu některé dítě je šikovné, chytré a klidné povahy, ale neprůbojné a dělá mu problém cizí prostředí a zařazení se do většího kolektivu. Tomuto dítěti budou muset rodiče pomáhat se sebedůvěrou, aby našlo pevnou půdu pod nohama a nebálo se působit ve společnosti. Na rozdíl od dítěte, které je průbojné, ve větší společnosti je jako doma a s každým hned kamarád, ale je příliš hyperaktivní a těžko zvladatelné. V tomto případě se budou muset rodiče zaměřit na větší přísnost a jeho aktivitu usměrňovat k nějakým užitečným činnostem.

Ještě bych se ráda zmínila o tom, že by si všichni, kteří chtějí mít děti, měli uvědomit, že na sebe berou velkou zodpovědnost, a také by měli počítat s tím, že jim budou muset věnovat hodně času, a to hlavně v raném věku. Tím však nemám na mysli, že by dětem měl člověk věnovat veškerý svůj čas a stát se jejich otrokem. To by byl extrém. Ale druhý extrém je zase ten, že rodiče nemají na děti čas, buď je nechají vyrůstat jako dříví v lese a poskytnou jim pouze nejnutnější hmotné zabezpečení, nebo děti tráví většinu času s nějakou vychovatelkou či u prarodičů. To si ty děti nemuseli pořizovat.

Existuje však zlatá střední cesta.

Je skvělé, když rodiče mohou provádět svou činnost a děti do té činnosti nějakým způsobem zapojí. Má to několik výhod. Za prvé jsou děti spokojené v blízkosti rodičů, za druhé se tak od rodičů učí věcem, které mohou později potřebovat, a za třetí to většinou děti velice baví, jelikož to není pouze hra, ale dělají něco doopravdy.

Děti mají také období, kdy se vás stále na něco ptají, že vám jde někdy z těch ustavičných otázek hlava kolem a na slovíčko „proč“ máte skoro alergii. Ale snažte se být trpěliví a odpovězte jim na každou otázku dle jejich chápání. Alespoň jim poskytněte stručnou odpověď.

Jakmile jim odmítnete odpovídat nebo řeknete, že to pochopí, až budou velké, mohou ztratit zájem o učení a dozvídání se nových poznatků, a pak se vám to může vymstít v období školní docházky, kdy je budete muset do učení nutit.

Též se jim věnujte a podporujte je v tom, když zjistíte, že mají o něco velký zájem. Naučte je klidně i číst a počítat, pokud budou mít velký zájem se to naučit, i když zatím nemají věk na to, aby chodily do školy. Jde o přirozený vývin, který je potřeba podporovat a zasadit semínko v pravý čas. Je velká škoda, když se ta doba promešká. Není z toho pak již taková úroda, jaká by mohla být.

Moje dcera také teprve nedávno nastoupila do první třídy, a již docela plynule čte, ač se ostatní děti teprve učí poznávat první písmenka, a i v jiných předmětech je o něco napřed, ale já ji nebrzdím v pokračování učení, protože to nemají ještě ve školních osnovách. To by vedlo pouze ke zlenivění. Pomalu pokračujeme dále v učivu.

Naučte klidně děti vše, o co mají zrovna zájem. I když se již ve čtyřech letech budou zajímat o hodiny nebo v sedmi o chod motorů.

Nezoufejte ani z toho, když je vaše dítě naopak trochu pozadu a ještě nezvládá to, co by již dávno mělo umět. Nespěchejte na něj, a do školy ho dejte klidně o rok později. A zbytečně ho netlačte do něčeho, na co ještě není zralé. Může se zaseknout, a pak bude odmítat jakékoliv učení a poznávání, i když by to bylo již schopné přijmout. Do zmrzlé ztuhlé země se vám bude těžko sázet. Stačí jen počkat, až země trochu rozmrzne.

Jde o přirozený vývoj dítěte a toho se držte, nikoliv daných norem. Některé je více napřed a jiné zase pozadu, ale není to žádná chyba. Zkušení zahradníci také nesází každý rok přesně ve stejné datum, protože někdy je zima delší a někdy kratší. Ale v konečném výsledku může být úroda úplně stejně bohatá.

Většina rodičů dokáže zralost svého dítěte dobře vypozorovat. A myslím, že dokáže též rozeznat skutečnou nezralost dítěte od pouhé lenosti – když to dítě dokáže zvládnout, ale je pohodlné a nechce se mu. Nenechte se tím obalamutit a nechte ho, ať si s tím poradí, nebo mu jen lehounce pomozte – někdy potřebuje mít pocit jistoty, že na to není úplně samo.

Též učte děti správnému chování k ostatním dětem. Kupříkladu jak by se měli chlapci chovat k dívkám. A holčičkám zase vysvětlit, že některé chlapecké hry nejsou pro ně vhodné. Když se jim to hezky vysvětlí, tak to pochopí. Také se velice často stává mezi malými dětmi, že se tahají o jednu hračku, protože jedno dítě přijde ke druhému a hračku mu vytrhne z ruky. Pak je z toho velký povyk. Proto veďte hned od mala děti k tomu, aby si o hračku uměly poprosit, a také naopak aby nebyly lakomé hračku půjčit. Nejlepší metoda, jak vyřešit situaci, kdy všechny děti mají zájem o jednu věc, je ta, že se naučí o ni střídat.

Také je skvělá škola života, když je v rodině více sourozenců. Naučit je, aby měli mezi sebou harmonický vztah bez hádek a pranic, je někdy velké umění. Ale tím se učí pro svůj budoucí život, jak by měli vycházet s ostatními lidmi a partnery.

Je také dobré, když se starší sourozenci dokáží postarat o ty mladší. Rodiče pak zjistí, že mají šikovné ruce navíc. A nemyslím si, že by ti starší sourozenci měli v tomto nějakou nevýhodu, jak se říká. Ba naopak, myslím si, že je to velká výhoda. Budou mnohem více připraveni na svůj život a své děti.

Pokud máte jedináčka a další děťátko již neplánujete, pořiďte mu po čase alespoň zvířátko. Stačí malé. I kdyby to měly být jen rybičky v akváriu. A přenechte mu za to zvířátko celou zodpovědnost. Samozřejmě dítě musí být již opravdu zralé k tomu, aby se o zvířátko dokázalo samo postarat a nijak mu neublížilo.

Většinou jedináčci nebo tzv. nejmladší benjamínci, kteří neměli nikdy za někoho žádnou zodpovědnost a točilo se vše jen kolem nich, mívají pak těžká prožívání s vlastní rodinou a s vlastními dětmi. Nedokáží to mnohdy zvládat a stále potřebují někoho ku pomoci – svého manžela nebo matku apod. Tím však nechci házet všechny jedináčky do jednoho pytle. Samozřejmě i v těchto případech jsou výjimky.

A ještě bych ráda uvedla jedno důležité pravidlo na závěr. Jak se říká, „opakování je matka moudrosti“, nebo také „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“.

Takže, když budete chtít vaše dítko cokoliv naučit, musíte to stále opakovat a opakovat, i když to trvá někdy již dlouho a vaše děťátko ne a ne si to zapamatovat. Buďte trpěliví a vytrvejte!

Vše, co jsem zde uvedla, milí rodiče, není žádná kritika vaší špatné výchovy, ani moje chlubivost, ale spíše taková pomoc, jak se vyvarovat zbytečným chybám, které si mnohdy neuvědomujeme a které se pak projeví až třeba v dospívajícím věku nebo v dospělosti.

Uvedené poznatky nejsou pouze teorií, ale je to vyšlapaná cesta, po které si můžete vyzkoušet jít. A kdyby snad nefungovala, můžete zvolit jinou, když si myslíte, že bude lepší. Záleží pouze na vás.