Pod povrchem života

Žijeme ve zvláštní době, která je i v umění plná paradoxů. Na jedné straně máme moderní technologie, umožňující nám v oblasti umělecké tvorby vytvářet neuvěřitelné počítačové efekty, jako například při tvorbě moderních filmů, ale většina těchto filmů má mizernou výpovědní hodnotu. Zdá se, že jsme se tolik zaměřili na technizaci umění, že jsme zapomněli na jeho obsah a duchovnost, tedy na to nejpodstatnější. Technika, která měla umění jen umocňovat, aby vynikla hlavní myšlenka daného uměleckého díla, se stala často samotným předmětem umění, zatímco hlavní myšlenka díla je v lepším případě druhořadá.

Tak se stává, že filmová plátna jsou plná perfektně zpracovaného násilí, které je sice pro většinu lidí poutavé, ale nevede k poznání hodnoty života, pouze k hrubosti a necitlivosti. Filmy oslovují a aktivují mozek a přepěstovaný pohlavní pud, ne však srdce a čistý cit. Mnohé filmy dokonce jako by dávaly návod, jak násilí realizovat. Nemluvě o tom, že v současnosti se filmy stávají jen výplní mezi reklamami.

Kulturní programy nenápadně vystřídaly programy zábavné, čímž došlo k tomu, že lidé už nedokáží rozlišovat mezi těmito kvalitativně zásadně rozdílnými projevy lidské tvořivosti. Proto se různí extroverti s vystupňovaným sklonem k exibicionismu stali populárními hvězdami televizních a rádiových relací, zatímco praví umělci nedostávají prostor projevit se, neboť jsou považováni za staromódní, zaostalé a podobně. Platí to dokonce i pro divadelní hry, které vždy plnily důležitou součást kultury národa. Aby tyto hry nepůsobily nezáživně, jsou v současnosti „okořeněné“ vulgarismy a smyslným odhalováním lidského těla, což vede k celkovému znehodnocení těchto her, obzvlášť pokud jsou režírované na motivy původních hodnotných spisovatelských děl. I na tomto poli dnes působí více baviči než praví umělci. Hlavním měřítkem i mottem hodnoty je navzdory všemu jen jediné: „Kdo si dovolí víc a ukáže víc, ten vyhrává!“

Při tom všem je doslova znehodnocena úroveň spisovného vyjadřování, a hodnota lidského slova, které má nesmírnou tvořivou sílu, je hrubě zneucťována. Samozřejmě, čest výjimkám, kterých se však zachovalo až příliš málo.

Pokračovat v této skeptické rekapitulaci není třeba, protože každý si podobných projevů úpadku v umění může sám všimnout, pokud se dívá kolem sebe bdělým pohledem a nepropadl naivnímu pozitivismu.

Naskýtá se však naléhavá a neúprosná otázka: Kdo dal lidem morální i světské právo zabíjet umění a cit pro krásu v lidech a ve společnosti? Kde nastala chyba, když se do předních pozic v oblasti tvorby i kritiky umění všech žánrů dostalo příliš mnoho lidí, kteří nemají rozvinutý jemnocit, stud a cit pro pravou krásu, tedy základní hodnoty citově zralého člověka?

Ať se na tento problém díváme z kterékoliv strany a i přes nejkrásnější růžové brýle, docházíme k následujícímu závěru: Umění začalo být ve společnosti zabíjeno, protože lidé, kteří společnost tvoří, se příliš ochotně smířili s jeho úpadkem a ubitím! Vždyť mnohým bylo mnohem příjemnější, když „umění“ těšilo jejich slabosti, než aby je motivovalo pracovat na sobě a hýbat se duchem vpřed, k celkovému povznesení života na Zemi. A to jak života společenského, tak i osobního. Také bylo mnohým příjemnější, když je umění pouze bavilo, než aby přísně a spravedlivě poukazovalo na nedostatky, které by museli napravovat poctivým duševním úsilím.

Tento stav úpadku umění však mohl nastat jen ztrátou zájmu většiny lidí o poznání a naplnění duchovního rozměru jejich života, protože tím se v člověku ubíjí cit pro krásu a všechno povznášející. Úpadek umění a zmíněná ztráta lidského zájmu o naplnění duchovního rozměru života kráčejí vždy ruku v ruce. Skutečnost, že se umění nejednou stalo nástrojem propagace různých politických a ideologických garnitur, bylo jen následkem tohoto stavu hlubokého úpadku lidí v rovině duchovní i morální.

Kdyby nedošlo k takovémuto úpadku lidí, tvořících společnost, nikdy by se překupníci s uměním ani tzv. moderní umělci nemohli uplatnit, neboť by se svými pochybnými snahami už v zárodku ztroskotali.

Nemá proto smysl vinit za současný stav umění ve společnosti ty, kteří ho v dnešní době reprezentují, ať už je jejich projev jakýkoli! Je potřeba podívat se do vlastního nitra a uvědomit si, co může každý z nás udělat proto, aby byl tento stav zvrácen a překonán vlastní vnitřní proměnou. Když to dokáže každý sám za sebe a bude k sobě upřímný, potom zjistí, že pravé umění ve skutečnosti nemohlo být ani nebylo znehodnoceno, ale bylo lstivě zaměněno za nízkost, která se falešně uměním nazývá. Umění totiž je a zůstane jasnou a přímou cestou k ušlechtilosti v životě člověka a s ničím nízkým se nikdy nedá smísit.

Pravé umění proto poznáme podle stopy, kterou v nás zanechá, a také podle toho, že nás vede k ušlechtilosti v životě! To je neklamné měřítko hodnoty umění. Pokud se tedy po kontaktu s tím, co nazýváme uměním, stáváme alespoň trochu pokornějšími, soucitnějšími, mírnějšími a přirozenějšími lidmi, kteří jsou stále více ochotni formovat jen ducha povznášející krásu kolem sebe, potkali jsme se s uměním. Vše ostatní je jen člověka nehodným plýtváním životní energie, nikdy ale ne uměním.

Umění v pravém smyslu však nelze omezit jen na specifické výtvarné zaměření, protože v hlubším smyslu má být uměleckým projevem vůle člověka každý akt jeho vůle, kterým formuje krásu v sobě a ve svém okolí. Počínaje úrovní vyjadřování, odívání, držení těla, až po vytváření životního prostředí se vším, co k němu patří.

Pěstuj krásu! Tato výzva se stane jednou hlavním rysem správného rozvoje umění, jakmile lidstvo duchovně pokročí vpřed. Tato výzva se stane též úhelným kamenem, na kterém se roztříští každé lidské úsilí, které nebude formovat krásu v té nejčistší podobě.

Je proto třeba, abychom začali chápat, že nemůžeme lehkomyslně přijímat současné umění jako pravé, ale musíme hledat stále vyšší a krásnější formy uměleckých projevů. Mají to být formy, které budou vycházet z nitra ven, nikdy ne opačně.