Pod povrchem života

Obvykle informace s následujícím zněním nešířím, ale tato vypadá skutečně seriózně: Před nedávnem jsem dostala email od jedné světové počítačové firmy. Stačí jej poslat na několik dalších adres, a získám nový notebook zcela zdarma. Je to jedinečná nabídka, je třeba ji využít, dokud je čas!

Když se zapojíte, můžete si i Vy pomoci a získat notebook zdarma. Nebyla by škoda tuto možnost ignorovat?

Odpověď:

Srdečně děkuji za ochotu pomoci. Vaše nabídka působí skutečně lákavě, vždyť Vámi zmíněný dar by se v dnešní době hodil téměř každému mladému člověku. Duchovní následky přijímání takových darů jsou však velmi nebezpečné, a to si málokdo uvědomuje. Proč?

Lehkovážným rozdáváním darů se v přijímajících otupuje cit pro rovnováhu v nutném zachování dávání a braní, jež je základním předpokladem spravedlnosti. Kde však chybí udržování harmonie mezi dáváním a braním, vzniká vždy následně jen lidské neštěstí v tisícerých obměnách. Myslíte, že podpora takového pokřiveného principu opravdu stojí za pomíjivou věcnou hodnotu?

A nakonec, jak si může člověk skutečně vážit hodnoty věcného či peněžitého daru, když si jej nezasloužil vlastní námahou a poctivou prací? Jak se může o takový dar starat s láskou tak, aby sloužil nejen jemu samotnému, ale i jiným? Pohleďme na chování mladých lidí, když se k určité věci či hodnotě dostanou bez dostatečného úsilí. Chovají se k ní, jako by jen tak „spadla z nebe“, a také jako by patřila jen jim samotným. Myšlenka na to, že také někdo jiný může po nich tuto určitou věc ještě používat, když ji nezničí, jim ani nepřijde na mysl. Jistě, nejednou jsme si takového jednání u mladých lidí všimli a ostře jej odsoudili. Ale pochopili jsme, že je v tom sami podporujeme šířením a uplatňováním lehkovážné cesty k vlastnímu zisku skrze náš nevhodný osobní příklad?

Samozřejmě, občas se dostáváme do jedinečné situace, kdy nám někdo daruje dar, a přitom si nepřeje protihodnotu. U většiny přijímajících nastává pocit uspokojení. Před Zákony Stvoření však platí, že také za tento dar bude nutné dát protihodnotu ve Stvoření, například tím, že pomůžeme někomu jinému v jiném čase a na jiném místě. I v tomto případě však zůstává nutnost vyrovnání dávání a braní v přísné platnosti!

Určitou formou protihodnoty za přijetí daru může být také vroucí dík přijímajícího. Požehnání takového díku oblaží dávajícího, a tím nastane akt nutného vyrovnání. Dík však nemusí být vysloven, jak se mylně domníváme. Podstatné je dík prožít v citu tak, aby rozechvěl duši vstříc Světlu. Tím je rovněž naznačeno, že slovo „díky“ nemá nikdy patřit člověku, který směl pomáhat, ale vždy jen Bohu, dárci života, díky němuž jsme vůbec směli vzniknout.

V otázce přijímání darů hrozí lidem ještě jedno velké nebezpečí. Je-li dar darován člověkem s nečistými úmysly, může přenášet na příjemce negativní vyzařování, přinášející neštěstí. Negativní vyzařování však může ublížit příjemci jen tehdy, když je ve své lásce slabší než „dárce“ silný ve své zlobě.

Rovněž může lehkovážné přijetí daru vytvořit pevnou karmickou vazbu mezi dárcem a příjemcem. Je-li dárce duševně čistý, může být vazba oboustranně podporující. Pokud však je dárce pln nepřejícnosti, nenávisti či agresivity, stává se vazba břemenem. Právě proto si zjevně nečistí lidé často nežádají věcnou protihodnotu za své dary, činí to však jen proto, aby si jiné sobě duševně zavázali. Samozřejmě, že často to činí podvědomě a sami to nevědí. Svým „obětem“, ale i sobě, potom velmi ztěžují duchovní vzestup.

V budoucnosti má být přijetí daru nejen projevem velkorysosti dárce, ale hlavně projevem velké důvěry příjemce v charakternost dárce. Každý nechť proto již dnes dobře zvažuje v citu, zda dar od dotyčného člověka přijme nebo nepřijme. Kde však důvěra v charakternost dárce zjevně chybí, což nelze téměř nikdy rozeznat bez osobního kontaktu, je nebezpečí duševního uváznutí velké.