O lidském slově
Jak je známo, člověk, jako jediný tvor na zemi, umí tvořit slova. Pro člověka je to veliká zodpovědnost. Vždyť jak moc se dá slovem ublížit, ví snad každý. Ale také kolik podporujících a pomáhajících slov by nikdy nespatřilo světlo světa. Slovo je velikou pomocí v dobrých rukou, ale ničivou zbraní v rukou nesprávných.
Jelikož má slovo velikou sílu, měli bychom se jej také naučit správně používat. A o tom, že to tak dnes není, svědčí úpadek spisovné řeči a veliký rozvoj „hloupých“ slangů či dokonce sprostých slov. Jak se ovšem má ve světě rozvíjet správná komunikace, když hezká podporující slova, kterými se dají vyjádřit hezké myšlenky, stále upadají. A kolik je ve světě hezkých myšlenek, jde poznat podle toho, kolik je na zemi hezkých slov. Tak stejně je to se slovy špatnými.
Myšlenka vždy předchází plnocenné slovo, tedy ne bezmyšlenkovité tlachání, kdy mluvící ani neví, co říká, a plnocenné slovo předchází čin. Vždyť všichni lidé, kteří na zemi něco velikého vykonali, měli nejdříve myšlenku, později, když tato dozrála, o ní začali mluvit, a teprve potom začali konat. Tedy nejdříve myšlenka, potom slovo a potom čin. Ovšem jakékoli bezmyšlenkovité tlachání jen brzdí a tříští sílu, myšlenky i slova. Pokud tedy koná někdo bez řádně uchopené myšlenky, nemá jeho konání pořádnou oporu a již jen malý problém jej může porazit. Také ovšem není vhodné nad každou věcí zbytečně dlouho hloubat.
A jak by se mělo poznat přirozené přemýšlení od nepřirozeného hloubání? Když nad něčím přemýšlíte a stále přicházíte na nové věci, jak co vylepšit, tak se ve vás ta myšlenka obrušuje, a tím se ve vás správně zakotvuje. Když pořád dumáte nad jednou a tou samou věcí a stále na nic nepřicházíte, místo abyste tento prozatímní problém hodili za hlavu a vyřešili jej, až přijde řešení, a dumáte a dumáte, až se v tom ztrácíte, pak to není přirozené.
Ale jakou toto všechno vlastně má souvislost se slovem a vůbec se správným vyjadřováním? Myšlenka předchází slovo. Vždyť je to úplně jasné, třeba když někdo jen mimoděk řekne: „Špatně jsem vyjádřil své myšlenky…“ Tedy naše slova vyjadřují naše myšlenky. Je to úplně prosté. Abychom mohli stále zdokonalovat své vyjadřování a mluvu vůbec, musí se naše myšlenky také stále zdokonalovat. A má-li být naše řeč jasná, pomáhající a podporující pro druhé, musí i naše myšlenky být jasné a čisté jako křišťál.
Ale nestačí o tom pouze číst, je nutno také přikročit k činu, a to hlavně v běžném životě. Vždyť k čemu je vám dobrá informace, když byste ji ani nevyužili? Je to jako hůl, kterou radši zahodíte, než aby vám měla pomáhat na vaší cestě. Ale také se nevrhat po každém laciném klacku, ale každou hůl si řádně vyzkoušet, zda je pevná a dokáže být opravdovou oporou v životě.
