Pod povrchem života

Umění je od počátku světa darem Stvořitele, jako stálá inspirace z výšin, aby lidské duchy, pobývající v nižších úrovních, povznášelo k výšinám. Život v úrovních Světla je pro nás uměním. Odlesk jeho vyzařování je vzácným darem pro pozemské lidi, který je přirozeně postaven na vyšší stupeň. Umění se od světlé reality neodtrhlo, neboť je její součástí. Od té se odtrhl jenom sám člověk.

Pro umění, které přirozeně vnímáme odděleně jako umění žít či umění výtvarné a umělecká řemesla, je vždy podstatný cit ducha a talent, skládající se z vloh a zručností. Tyto danosti mohou být u jednotlivců v rovnováze, nebo některá z nich v převaze. Jejich rozvoj je závislý i na praktickém používání a rozvíjení v jednotlivých dalších životech.

V každé úrovni Stvoření platí hierarchie hodností a hodnot vytvořených Boží Vůlí. Nejvyšší úrovně ve Stvoření, praduchovní a duchovní úroveň, se v živé radostné spolupráci a v pohybu směrem ke Stvořiteli také neustále rozvíjejí. Žijí v nich bytosti a bytostní obklopení nádherným životním prostorem. Tímto prostorem jsou chrámy, stavby na bydlení, příroda apod. Jde o široký přenos vyzařování vždy shora dolů. Vyzařování bytostí, jejich niterného chtění, které se ihned stává skutkem, a vyzařování jejich vnějšího prostředí, jejich děl, chrámů, staveb, přírody. Tato vyzařování jsou shora dolů přenášena jako zrcadlové obrazy skrze živý řetěz nepředstavitelného množství bytostí a bytostných, od praduchovna až dolů k Zemi.

Různých vyzařování ve Stvoření je mnohem více. Lidským mozkem je těžké je popsat, pochopit a vytvořit si o tom správný obraz. Jde o obrovský celek, který chápat a vidět najednou žádný lidský duch nedokáže. Nemá k tomu schopnost. Člověk je jen malou částí velkého celku, a část nikdy neobsáhne celek. Částečně nám v tom může pomoci uvědomění si skutečnosti, že každý člověk na Zemi je jiný. Niterně přijímá a spatřuje svět jinak. Jen vnější podobnost a povrchní pohled nám brání v tom, abychom si to uvědomovali a akceptovali. Stejně tak nás obklopuje i různorodost vyzařování životního prostředí a přírody. Kdybychom toto vše vědomě respektovali, život na Zemi by vyhlížel jinak!

Na hrubohmotné Zemi je pohyb v husté hmotě velmi ztížený. Cesta od chtění ducha a vůle k činu je zdlouhavá, a čin se často ani neuskuteční. Proto zde žijí lidští duchové, kteří přijímají v zesílené míře vyzařování chtění a ctností vyšších bytostí, potřebné pro umění žít, a lidští duchové, kteří přijímají v zesílené míře vyzařování životního prostředí z Výšin pro výtvarné a užitkové umění. Na Zemi je to těžce spojitelné jen v jednom, i když to není zcela nemožné. Žádný lidský duch žijící na Zemi není dokonalý, jenom se k dokonalosti může přibližovat. Přijatá a odevzdaná vyzařování se vzájemně podporují a doplňují. Mají tak větší sílu. Je to lidem ku pomoci, protože člověk si skládá své poznání do celku z poznání a pochopení jednotlivostí jako mozaiku. Také umění, které je ve Výšinách jedním celkem, proto vnímá odděleně.

Hierarchie hodnot je určující pro všechno na Zemi. Proto velkým umělcem nemůže být každý. Zde ve stejně platné hierarchii jsou zastoupeny světlé vzory lidských duchů s jejich ctnostmi, včetně pravých umělců s mimořádnými vlohami, jako součást čisté avantgardy – vzorů – předvoje ve vývoji, který lidští duchové mohli a měli následovat. Tak to mělo být...

Pro výtvarné umění potřebuje lidský duch kromě jemného citu darované vlohy a zručnosti, talent. Aby jemným citem zachycený harmonický vjem v jeho kráse a čistotě dokázal také technicky, hrubohmotně ztvárnit. Vzpomeňme velikány ducha, jako byli Beethoven, Michelangelo, Goethe a další. To, co přijali z vyšších sfér, ukázali zhmotněné lidem. Jako dary k povznesení lidských duchů.

Takové vlohy nemůže mít každý. Rovněž vlohy a zručnosti mají svoji hierarchii. Talent může být geniální, průměrný, slabý, ale na každém stupni je možné jej dále rozvíjet.

Umění bylo a stále je zrcadlovým obrazem doby, úrovně zralosti lidí žijících na Zemi. Je svědkem lidského vývoje a historie dějin. V každém tvořivém díle se zrcadlí duchovní zralost tvůrce. Inspirace přichází spojením duchovního citu s neviditelnou úrovní, stejnorodou s úrovní zralosti ducha umělce. Čím jemnější cit ducha, tím vyšší spojení a vyšší inspirace, která v harmonii snoubí krásu s čistotou.

Protože se však lidský duch odtrhl od světlých říší a zvolil si vlastní, rozumem vytyčený cíl, přerušil spojení s Výšinami a zachytává rozumové vjemy z nížin (čest světlým výjimkám!). Díla současnosti se proto již nedají považovat za umění.

Přepěstováním rozumu člověk postupně ztratil cit, a spolu s ním i smysl pro vyváženost krásy a čistoty. Toto se odzrcadluje všude, i v umění. Současná „díla“ (nejen umělecká) mohla by tak ještě posloužit jako důkaz úpadku, ke vzchopení se a probuzení lidských duchů. Žel, výsledek je opačný. Negativní vyzařování výtvorů pronikají do okolí a táhnou vše stále více do nížin. Ne každý člověk se umí této neviditelné síle ubránit, protože si jí nevšímá, ani ji vědomě necítí.

Vysoce hodnotné výtvarné umění nemohou vytvářet všichni lidé, ale všem je stejně dána možnost umění žít. Všude a ve všem pěstovat cit se smyslem pro krásu a čistotu. Každý člověk na své úrovni zralosti má v životě svobodně uplatňovat, rozvíjet a odevzdávat to, co si v duši přinesl. V nejvyšší zralosti až do uměleckých forem. Dosáhnout nejvyšší formu u všech duchů žijících na Zemi je možné jen postupným vývojem. S pomocí a podporou darů, jako je umění.

Pro všeobecný úpadek lidského ducha i umění padlo do prachu, bylo pošlapáno a zneváženo. Protože je zrcadlovým odrazem jeho niterného stavu, ztratilo hodnotu a úlohu povznášet. Snad bude jednou na Zemi znovu odlesk Ráje, pokud si to lidstvo ještě zaslouží, kdy umění ve všech pozemských formách bude na výši, jaká mu náleží.

Lidé kromě jiných darů dostali také dar svobodné vůle, která je určující pro vývoj na Zemi. Tato vůle je Zákony Stvoření respektovaná, ale je současně nezměnitelně podléhající Boží Vůli. Vše světlé tedy bude vždy zákonitě stoupat vzhůru, vše temné naopak řítí se dolů.