Překážky
Zde ve hmotnosti se musí každý člověk potkávat denně s překážkami, aby dozrával a stával se stále sebe vědomější. Ale někdy to člověku připadá, že je toho opravdu moc, tolik nejasností, otázek - a řešení je někde daleko za kopci.
Jedna z možností je hledat řešení v knihách, prostudovávat všemožné texty a hledat v nich odpověď. I to je možnost, přece kdo skutečně hledá, ten najde, ale… je to skutečně ta nejlepší možnost? Je skutečně potřeba hledat pravdu a s ní spojené řešení otázek někde venku? Vždyť když k nám přijde zvenčí, nikdy se nedotkne našeho nitra tolik, jako když odpověď přijde přímo zevnitř. Ale co znamená vlastně to zevnitř? Možná to zní, jako by bylo potřeba hodiny dlouhých meditací, abychom mohli proniknout do našeho nitra, ale je snad toto ta nejlepší cesta k poznání?
Člověk by se měl naučit skutečně prožívat. A prožívat znamená radostně činit na této zemi, a učit se poznávat ji i její okolí, ale také to, co je „nad ní“, a vše poznat se všemi jejími zákonitostmi. K tomu nestačí jen čtení moudrých textů či sáhodlouhé meditace. Je potřeba prostě a jasně radostně žít a brát si ze všeho, dobrého i špatného, ponaučení pro svůj život. Jedině tak se může člověk učit.
A jak toto souvisí s problémy, které všichni máme a které byly zmíněny na začátku? Jak to souvisí s tím, když člověk neví kudy kam a všude jen samá otázka, a když není nejlepší ani čtení, ani meditování? Tedy má jít ven a „jen“ něco jít dělat „aby se neřeklo“, a čekat, až přijde řešení a myslet stále jen na to? - To by ale opět nebylo správně. Člověk je jako magnet a přitahuje vše, nač myslí, co mluví atd. A tedy, když chce znát odpověď na nějakou otázku, stačí ji v pokoře vyslovit, a poprosit vzhůru, kéž by mu byla poslána odpověď.
Tím si již tuto odpověď přitáhne, ale pokud o ní bude stále jen přemýšlet a čekat se založenýma rukama, kudy mu ta odpověď přijde, tím si jen uzavře most, po kterém může odpověď přijít, protože odpověď nechce přijmout citem, ale rozumem. Tím odpověď nezachytí, a stále se bude jen více a více zamotávat.
Jiná situace ale nastane, když člověk s pokorou vzhůru poprosí a jde opět něco tvořit, získávat zkušenosti. Tím se odstraní problém s přílišným přemýšlením o tom, jakou cestou přijde odpověď, a ta tudíž může nezkaleně přijít, přesně tak, jak přijít má. I kdyby to mělo být třeba při odplevelování skalky na zahradě nebo při obyčejném nákupu. Přece často člověk proputuje celý svět, aby stejně zjistil, že to nejcennější je to, co má často přímo před nosem.
Odpověď je vlastně u člověka pořád, ale on ji může zachytit, až jakmile je správně naladěn. Jedině tím může vzniknout most a odpověď může přijít. Vše ve stvoření je pohyb. Tedy, aby i člověk mohl stát správně, měl by se hýbat, a to neustále. Neměl by zůstat stát strnule na jednom názoru, byť by byl třeba i tento názor moudrý, měl by jej stále více poznávat a jít stále do hloubky. Tím pro něj jeden názor, jedna věta získá úplně jiné ceny, a náhle vše vidí zase trošku v jiném světle. A kolik je dnes takto sice pěkných, ale strnulých názorů?
Každý má před sebou ještě mnoho práce. Je správné říct „čím dříve začne, tím dřív skončí“? Vše ve stvoření je pohyb, a není ustání. Proto neměla by být pro člověka jakákoliv práce na svém zušlechtění prací dělanou způsobem „ať už to je - co nejdříve“. Cesta zušlechtění člověka je cestou pro celé bytí, proto by měla být radostnou, přirozenou. Kdo se však snaží zušlechtit v přepjatosti a potlačuje si volný rozhled, ten se o mnoho nezlepší. Je potřeba být přirozeným, radostným člověkem, využívajícím všechny pomoci z výšin, aby jednou sám mohl takové pomoci z výšin také zprostředkovávat.
