Pod povrchem života

Důležitým předpokladem pro správný směr každé společnosti je zvládnutí mezilidské komunikace. Pro objasnění podstaty pravé komunikace je potřeba připomenout nesmírný význam tvořivé vůle ducha. Vůle, která spontánně vzniká v lidech vždy, když jim záleží na společném dobru bez vyvyšování se, a která dává rozdílným názorům schopnost doplnit se, ne vytvářet rozkoly a nevraživost.

Je to právě tvořivá vůle ducha člověka, která spojuje srdce lidí, i když jejich mysl a názory se rozcházejí. Všechno toto platí o komunikaci i všeobecně, protože tvořivá vůle ducha je základním předpokladem řešení všech problémů. Dokonce je možné říci, že i případná větší chyba člověka je snáze odpustitelná, když vyplynula z upřímného zájmu o dobro, než menší chyba, jíž se člověk dopustil ve stavu necitlivosti, podléhaje negativním pocitům.

Dále je však potřeba uvědomit si tu důležitou skutečnost, že pravá komunikace není založena na schopnosti hovořit, jak jsme dosud zvyklí, ale hlavně na schopnosti naslouchat, co druhý cítí. Vždyť jak je velkým uměním naučit se hovořit o svém názoru či přesvědčení, tak je ještě větším uměním dokázat mlčet a naslouchat názoru jiného. K hovoření totiž vystačíme často s učeností a vratkým temperamentem, který z nás chrlí slova bez kontroly, ale k naslouchání musíme si vydobýt to nejcennější – velikost ducha, projevujícího se sebeovládáním, pokornou trpělivostí, připravující v duši půdu k tichému a přesnému rozpoznání Pravdy od klamu.

Skutečná komunikace mezi lidmi však často právě probíhá tehdy, když mlčí, a ne když hovoří, protože slova jsou jen zhmotněním jejich tichého, předcházejícího spojení. Ticho tedy je v tomto směru důležitější než aktivní práce se slovem, protože právě ticho vytváří slovům základ trvání a dává jim sbližující účinek a ryzí obsah. Současná komunikace je však opačná, protože nejdříve se snaží dávat slovy určitý význam a až později hledá cestu tichého spojení. Žel, také proto je mnoho rozvratů v našich životech.

Skutečná osobní komunikace dokáže napomoci spolupráci různých lidí taktéž proto, že přináší vzájemné duchovní doplnění se při výměně energií a jemných záření, nezávislých na samotných slovech. Plnohodnotný věnec záření přirozeně brání rozkvětu nedorozumění a plytkosti, které se dobře daří, když vnitřní komunikaci vyřadíme anebo ji omezíme jen na příležitostný telefonický kontakt či počítač.

Naučit se správně komunikovat, tedy také i naslouchat znamená naučit se přirozeně hledat řešení případných problémů v mezilidských vztazích vždy nejprve v sobě a ve vlastní přeměně, ne v blízkých. To je nesmírně cenná hodnota pro život, protože nemáme žádné právo klást požadavky na jiné, ani ty nejmenší, když si neklademe nejpřísnější požadavky nejdříve sami na sebe.

Pochopíme také, ke svému překvapení, že mnoho mluvit v současném významu neznamená vždy mnoho si říci a že většina současných snah, maskujících se pod pláštíkem komunikace, není nic jiného než jednostrannost „dávání“ bez schopnosti přijímat zpětnou vazbu a pracovat s ní, dávajíce ji do hlubších souvislostí. Současná komunikace není tedy komunikace, ale spíše tichý vnitřní monolog jednotlivce, při němž naslouchající není rovnocenným partnerem, ale spíše obětí těch tužeb, které hovořící nedokázal činem uskutečnit, nejednou pro svoji osobní slabost či neschopnost.

Naučit se komunikovat znamená splnit požadavek, který kladl Kristus na nás slovy: „Vaše řeč budiž Ano, či Ne!“

Ona nemluví o malém počtu slov, který musíme dodržovat, ale vyzdvihují jednoznačnost významu a čestnou přímost. Když v nás ožije touha být pravdivými a přímými lidmi, stručnost se v naší řeči dostaví zákonitě, ale až v druhé řadě, jako následek schopnosti věcně komunikovat. A čas, který bude takto námi ušetřen, nebude nám darován pro bezduché asketické mlčení, ale k tomu, abychom rozvíjeli novou komunikaci v duchu a byli radostnými.

Podobně jako mnohomluvnost způsobuje rozvrat, tak v umění moudře komunikovat spočívá základ trvání všeho zdravého, tedy i státního uspořádání. Komunikace není však chvilkový děj, ale jedná se o nikdy nekončící proces duchovního, duševního působení jednotlivce na okolí a zpět. K tomuto okolí patří i příroda se všemi formami, které nazýváme živou a neživou přírodou. Má ale nesmírný význam začít se učit komunikovat, protože zvládnutí komunikace otevírá cestu k pravdivosti a upřímnosti. Potom se každé vyslovené slovo stane průplavem nových proudů duchovních energií, které budou léčit a osvětlovat cestu v každém nečase.