Učme se hlubokým pravdám bytí z přírody
Dnes jsem z auta na parkovišti pozoroval vrabce. Vypadal být spokojen. Přistál na tenké halouzce živého plotu. Chvilku se pohupoval, pozoroval okolí a najednou brnk a byl pryč. Jak jednoduché a jak pravdivé.
Nepotřebuje nějaké vedení od jiného vrabce. Nepotřebuje "vládu vrabců", lékařskou komoru vrabců, hygieniků, duchovních. Vrabce řemeslníky, kteří mu postaví hnízdo. Zvládne všechno sám. Přesně ví od vylíhnutí z vajíčka, co má ve svém vrabčím životě dělat.
Samozřejmě první dny svého života se učí od svých rodičů. Pozoruje, jak to dělají oni. Napodobuje. Netouží být sýkorkou, strakou, nebo orlem. Je prostě vrabcem a užívá si to.
Nezávidí slepici zrno od hospodyně, ale nepohrdne a nabídne si také on. Má své neodmyslitelné místo v soukolí života už tisíciletí. Stejně jako každé zvíře, rostlina, strom, nebo skála.
A co člověk? Kdy objeví své místo v tomto stvoření? Do kdy bude hledat a zkoušet? Donekonečna? Nebo také on má přesně vytyčený čas „učení se“ a poznání, kým skutečně je a jaké je jeho místo v tom obrovském životním prostoru?
Celý život se točí v neustálém koloběhu zrození, zrání a rozkladu. I naše planeta, která nám je školou života v přesně stanoveném čase. Živé se narodí, živé se rozvíjí a postupuje kupředu. Neschopné života odchází do rozkladu.
Jak je to s člověkem? S každým z nás? Stihli jsme pochopit koloběh života? Jeho hloubku? Smysl? Smysl našeho vlastního života? Bojíme se smrti, nebo můžeme s radostí v srdci odejít z tohoto hmotného světa? A je vůbec ještě nějaký jiný SVĚT, kromě toho, co teď vidíme a žijeme? Mnoho otázek.
Pozoroval jsem dnes z okna auta vrabce a skláním se před dokonalostí života kolem sebe. Před jeho přesným a neměnným uspořádáním, zákonitostmi, které pracují s neúprosnou pravdivostí a spravedlností.
Jen ten člověk stále bloudí ve své domýšlivosti, izmech a bludech. Bez citu! Neboť kdyby se jen trošičku snažil žít z CITU, z DUCHA, musel by přesně z hloubky srdce cítit, co má dělat. Jako ten vrabec, srnka, nebo vlk v lese.
Ivan Slezák
