Pod povrchem života

Vzhledem k tomu, že cesta správného duchovního úsilí má být neodmyslitelnou součástí našeho života, je důležité, abychom po ní kráčeli ostražitě a nepadli v úskalích, jimiž je protkána. Nápomocný nám v tom může být i tento text, protože popisuje nejčastější úskalí, jejichž poznání přináší každému velkou šanci získat si životní nadhled i silnou duchovní ochranu, bez které se nikdo neobejde.

1. Falešná skromnost
„Jak bych mohl pomáhat jiným, když mám ještě tolik práce na sobě samém...?“

Takto a podobně hovořit v duchu blahosklonné a přesvědčivé skromnosti je zvykem mnohých lidí ve chvílích, kdy se právě „otáčejí zády“ naléhavé potřebě svého bližního jen proto, že se ještě necítí být dostatečně dokonalými a dobrými k tomu, aby mu právě oni pomohli. Je však tento postoj projevem skutečné skromnosti, obzvláště, když si uvědomíme, že člověk nemůže dosáhnout stavu naplnění, pokud se k němu nepropracuje vykonáním postupných kroků vpřed – tedy přijetím sebe samého a následně poskytováním pomoci bližním s neoblomnou důvěrou v milostiplnou Boží pomoc?

A k tomu, v zákonitém osudovém soukolí životní cesty člověka je všechno zařízeno tak dokonale a moudře, že nikdo není postaven před úkol, na jehož splnění by neměl v sobě potřebné předpoklady. Větší úlohy jsou totiž člověku působením zákona přirozené posloupnosti svěřeny vždy až po splnění menších, atd. Je však na každém jednotlivci, zda se rozhodne tyto předpoklady s důvěrou využít, nebo se zastaví před tzv. křídovou čarou vlastních pochybností a zůstane raději zahálet v bezdůvodné nedůvěře a strachu, čímž si v důsledku sám přivozuje duchovní kolísání a často dokonce i vlastní pád.

Je velmi důležité uvědomit si také to, že pokud má někdo možnost pomoci, měl by tak učinit neodkladně, protože později již nemusí být v duši trpícího člověka dostatečně připravená půda na přijetí pomoci, a to může mít nezvratné důsledky pro oba zúčastněné. Dovedeme si představit, co tyto důsledky znamenají?

Jestliže se například setkáme s člověkem, jenž byl svými duchovními vůdci připravován k přijetí určité významné pomoci prostřednictvím naší rady, potom stačí tuto radu již jenom ve správném čase přirozeně vyjádřit a ona naplno zaúčinkuje, a tím okamžitě splní svůj osudový význam. Avšak jejím zamlčením od nás dotyčný člověk odejde bez poznání, jež mu mělo pomoci, a právě v důsledku toho se může následně duševně spoutat takovým nesprávným rozhodnutím, že z jeho následků bude moci najít cestu k osvobození možná již jenom velmi těžkým životním bojem, nejednou i za cenu strastiplného prožívání.

Pro lepší pochopení těchto slov si představme člověka, jenž se nepromyšleně rozhodl vypůjčit si v bance veliký obnos peněz, kdy starost o jejich splácení jej později ovlivní do té míry, že jej na dlouhou dobu obere o čas na rozvíjení svého duchovního života. Kdo je za to ve skutečnosti zodpovědný, když možná právě my jsme se s ním moudrým řízením osudu den předtím směli setkat k důvěrném rozhovoru a měli osudovou šanci tomu zabránit objasněním významu pravých životních hodnot?

Člověk, promarňující vzácný čas vyčkáváním na svoji dokonalost, by si měl uvědomit, že pravá pomoc se neprojevuje jenom dáváním osobních schopností, které mohou být mnohdy v tomto směru opravdu nedostatečné a někdy i velmi omezené, ale především zprostředkováním posily ze světlého záření, jehož zprostředkovatelem není učená školenost, ale právě upřímnost, srdečnost a čistota. Tyto schopnosti lidského ducha jsou zcela nezávislé na odborných znalostech a vědomostech člověka, a proto mohou přicházet neomezeně ke každému, kdo o ně s pokornou důvěrou i navzdory své nedokonalosti prosí.

Uvědomme si, co bychom sami očekávali od druhých, kdybychom se nacházeli ve vážné životní nouzi, a potom snáze pochopíme, že i nepatrná pomoc z nezištné lásky, i od nedokonalého člověka, má větší cenu než vyčkávání na odbornou radu, která nakonec nemusí nikdy přijít, protože i možnost lidského zdokonalování je neomezená.

2. Obětavost jako zásluha
Neklamným ukazatelem pravého úmyslu každého našeho činu je stav, který bezprostředně po jeho vykonání naplňuje naše nitro. Pokud jsme k jeho vykonání přistoupili s čistým úmyslem, tedy s láskou, vždy nás hojně naplní cit vroucího díku za to, že jme jej směli vykonat. Když však byl náš úmysl naplněn méněcennými pohnutkami, například zištností, ožije v nás jen pocit zásluhy, jež je zřetelně vypovídající o tom, že jsme se ve skutečnosti ještě nepřiblížili k pravé podstatě sloužení druhým. Důvodem je zejména to, že pocit zásluhy je vždy úzce spojen s pýchou, protože jeho podstatou je, byť i jen v zárodku, očekávání okamžiku osobního uznání, hledajícího hlavní bod pozornosti v sobě samém, a ne v člověku, jemuž bylo možné konkrétním činem pomoci.

Ale jakým právem můžeme očekávat osobní uznání, když pomoc, již smíme denně poskytovat ostatním, je velmi často jen splácením našich vlastních karmických dluhů, jimiž jsme se zatížili v předcházejících inkarnacích života na Zemi svévolným nerespektováním Zákonů Stvoření a Boží Vůle? Vždyť možnost opětně se narodit na Zemi a pomáhat radostnými skutky druhým nám byla poskytnuta na vlastní vroucí prosbu, abychom se směli v prožívání soucitu, obětavosti a trpělivosti sami niterně povznést a oprostit od nedůstojného břemena dřívějších nejrozmanitějších větších i menších těžkých provinění pro možnost vzestupu ke světlu pravého poznání.

Pokud si toto uvědomíme, pochopíme, že například také mnoho politicky či nábožensky aktivních lidí smí v současnosti vykonávat práci v tomto zodpovědném směru jen proto, že se předtím, v některé z předcházejících pozemských inkarnací, sami provinili vůči veřejnosti zneužitím svého vlivu a následným svedením mnohých na scestí. Jak asi musí tedy vypadat tito političtí či náboženští představitelé před Zákonem Spravedlnosti, když tak často své pracovní úsilí pro druhé považují za zásluhu, jež musí být odměněna?

Obdobou tohoto děje může být také osud muže, jenž se musí namáhavým úsilím pozemsky živit pomáháním zdravotně postiženým lidem proto, že dříve sám zapříčinil utrpení druhým a potřebuje toto své dřívější jednání napravit důkazem obětavé lásky. Ale nemysleme si, že tento muž musel druhým ublížit přímo. Stačí jen, že mlčky přihlížel jejich utrpení a nesnažil se pomoci jim, tak jak to činí často mnozí, například lhostejným sledováním válečných konfliktů, pokud se jich tyto přímo netýkají.

Pokud je tedy jakákoliv pomoc zištná a očekává odměnu, jež se má později dostavit, pak je pomáhající člověk z pohledu Zákonů Stvoření nutně vždy ochuzen o něco nenahraditelného a vzácného – o radost z přítomného okamžiku, jenž může být až tak hodnotný, že on samotný se stane odměnou, nad níž nebude větší. Je-li však pomoc druhým pravá a čistá, je možné pochopit, že největším darem za dosažení každého hodnotného cíle je dar smět proputovat cestu, která k němu vede.

Kdo překonal úskalí falešné podoby lidské skromnosti a snaží se být opravdově užitečný druhým, měl by pamatovat na to, že nesmí upadnout na druhém úskalí své životní cesty a že každý skutek má vykonat s díkem za to, že právě jemu to bylo umožněno. Pokud by toto nedokázal, všechno jeho úsilí, ať již bylo jakkoliv obětavé a upřímné, by zcela ztratilo v živoucích Zákonech Božího díla Stvoření svůj smysl a stalo by se i přes všechny docílené výsledky marněním času, darovaného k duchovnímu vývoji dotyčného.