Pod povrchem života

V dnešní vypjaté době prožíváme různé mezilidské vztahy - a někdy natolik zúží náš pohled na smysl života, že se z nás stávají otroci těchto vztahů. Obzvláště, když se jedná o vztahy neharmonické, které řešíme ve svém nitru, hledajíce uspokojení. Čím více ale přemítáme nad jednáním a činy jiných lidí ve vztahu k nám, jako bychom se zaplétali do trnitého porostu, v němž se nemůžeme volně hýbat; jako bychom se potápěli do hustého močálu, jehož dusné výpary nás vyčerpávají a ubírají nám sílu opět a opět se vzchopit k boji o záchranu.

V tomto stavu přestáváme život žít a začínáme jej více hloubavě pozorovat. Vytrácí se z nás radost i perlivý smích, který nám byl tolik vlastní v dětství. Občas i trpíme pocitem zatrpklosti, protože okolí nás nedoceňuje, nebo nám dokonce hrubě ubližuje. Co máme dělat v této situaci? Máme se ještě více vzepřít našemu okolí v bouřlivém boji o potvrzení naší bezúhonnosti a … propadávat se ještě hlouběji - nebo se zmůžeme na jiné řešení? Řešení, které bude to pravé a opravdu pomáhající?

Je třeba procitnout v poznání, že pro skutečné štěstí člověka, jeho niterné povznesení a očištění, je nutné, aby se na svých životních cestách nikdy nenechal zaplést do pocitů viny, zatrpklosti, či niterné útočnosti vůči jinému člověku. A to ani vůči člověku, u nějž je zcela doložitelně zřetelné, že jeho jednání bylo v rozporu s lidskou ušlechtilostí, a proto je právem odsouzeníhodný. V tomto se projevuje největší podíl skutečné lidské síly, který činí člověka silným a velikým ve světě nízkosti. Je v tom také skryta i podstata zdraví, jež člověk získá jako klenot bytí za povznesení své duše nad všechny výrostky lidské zloby.

Přitom je nutné mít na paměti i další důležitou skutečnost. Pokud člověk, jemuž bylo ublíženo, duchovně propadne dolů a pocity ukřivděnosti v něm přerostou do skryté či otevřené nenávisti, ukazuje, že je za vzniklou situaci nejčastěji i sám osobně přinejmenším spoluzodpověden. Tedy že situace musela nastat proto, že ji karmicky sám vyvolal ve svém – třeba i dávno minulém – předcházejícím bytí, nebo také proto, že se musí naučit ovládat i ve složitých situacích.

V každém případě však platí, že lidská nenávist a s tím spojené propadnutí temným proudům ukřivděnosti nikdy nic neřeší, ani nikdy nepomáhají zjednat nápravu!

Ba naopak, vždy jenom všechno boří a ničí, navenek i v nitru. Tvořivost a síla člověka spočívají v co nejsvobodnějším duchovním a duševním naladění, v němž člověk chápe a vidí hlouběji skrze čistý cit, nezkaleně. Nejdůležitějším úhlem pohledu je v tomto smyslu nadhled.

Proto se vší silou, jež nám zůstala, pokusme se v čisté touze po lehčím a volnějším bytí prosvětlit všechny vazby, poutající naši duši k Zemi, a vstaňme! Potom jediný nádech ve stavu volnosti přinese nám posilu na naší životní cestě. Staneme se postupně lidmi dávajícími a pomáhajícími svojí přítomností, kamkoliv přijdeme, nikoliv požadujícími. Tím se začne měnit k lepšímu zcela samočinně i naše okolí.

... pln radosti by dále v proměnách svého bytí stoupal ke Světlu...Často zcela zapomínáme, že nenávist má schopnost navazovat velmi silná vlákna, poutající dotčeného člověka k tomu, kdo se provinil. Dotčený, propadne-li nenávisti, se v jistém smyslu stává součástí karmy, kterou si musí proviněný odpykávat, a může proto v budoucnu těžce trpět. Dokonce se dotčený může na provinilce tak upnout pocitem zatrpknutí, že i po své pozemské smrti se musí zdržovat v jeho blízkosti a nemůže stoupat ke Světlu. Tento stav připoutání může se po čase jevit jako nesmírně vyčerpávající, až silně bolestivá vazba, podobná drogové či jiné pozemské závislosti, od níž se člověk nemůže lehce odpoutat, ačkoliv by chtěl.

Pokud by však svoji bolest z ublížení dotčený člověk nikdy nepřetvořil v leptavé pocity zatrpknutí, nenávist a s nimi spojené vlny nízkých myšlenkových forem, zůstal by plně ochráněn mocnými Zákony Stvoření. Zůstal by svobodným člověkem. Nikdy by si nemohl navázat vlákna, jež by jej spojovala s karmou provinilce. Ani během svého života, ani po smrti by nebyl s proviněným duševně spoután a pln radosti by dále v proměnách svého bytí stoupal ke Světlu.

Toto všechno má člověk ve svých rukách i v tomto okamžiku přítomnosti. O tomto všem rozhoduje právě nyní sám, aniž by si to do důsledku uvědomoval. Toto poznání je velmi bolestivé, neboť v tom často selháváme, přestože při troše dobré vůle by mohl každý z nás ihned mnohé změnit k lepšímu, a tím by přetvořil i svůj bolestivý osud v hybnou sílu ke skutečnému vzestupu.

„Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!“ Toto jsou slova, která vyslovil Kristus nad lidstvem, když v poznání nevýslovné lidské nenávisti zmučený umíral na kříži. Uvažujme o nich nezaujatě, klidně. Najděme si k tomu čas. O co dříve bychom měli dokázat odpustit sami sobě i druhým my, pozemští lidé, kteří jsme zamotaní do nitek vlastních provinění a trpíme zaslouženě?

Důležitým bodem našeho vnitřního obratu, kterého můžeme dosáhnout při troše dobrého chtění bez ohledu na to, zda jsme nemocní či zdraví, je dokázat se stále častěji, před každým rozhodnutím během dne, niterně ztišit v prosbě, abychom konali správně, tvoříce dobré. Když to dokážeme, začne se nám před očima postupně skládat mozaika krásně do sebe zapadajících malých i velkých událostí, které nám dají poznávat, že opravdu kráčíme správně. A to v nás bude upevňovat důvěru v dokonalé duchovní vedení, které vidí dále než my. Vzplane v nás odhodlání stále vroucněji se ptát na Vůli Boží a zdar se vrátí do našich dní.

Slova následující modlitby nám v tom mohou pomoci, prožijeme-li je nezkaleným citem:

Vím, že se musím rozhodnout sám, Pane. Osviť však prosím moji mysl, nechť mé rozhodnutí splyne s Tvojí Vůlí; nechť přinese požehnání ve Tvém Stvoření!