Pod povrchem života

Každý z nás byl obdarován schopností myšlení, jímž vytváříme neviditelnou zahradu myšlenkových forem. I když si to neuvědomujeme, jsme tak každý zodpovědný za všechno, co v této zahradě necháme vyrůstat. Ať již je to krásné – nebo ošklivé.

Jednotlivými květinami a krásnými květy této zahrady jsou formy myšlenek, které člověk ve své skromnosti a pokoře naplnil láskou a vroucími city. Láska dala těmto formám krásu a ona ve svém lesku vyzařuje zpětně na svého tvůrce i na celé jeho okolí.

Páchnoucími zákoutími, temnými močály a vším odpuzujícím, co se v zanedbané zahradě může nacházet, jsou formy myšlenek a pocitů vyplývajících z prožívání nízkosti jakéhokoliv druhu. Nízkost ničí a zabíjí krásu nádherně kvetoucí zahrady myšlenkových forem a dělá z ní místo šedých stínů, jemuž se vše čisté vyhýbá, aby se nepošpinilo a neztratilo květ své čistoty.

Tato skutečnost nás v důsledku vede k nesmírně důležitému poznání, že jakými myšlenkovými formami se člověk obklopuje, tím jak myslí, podle toho se formuje i jeho neviditelné okolí, které můžeme nazvat myšlenkovou zahradou. To v důsledku způsobuje, že v přítomnosti člověka, který v sobě živí nízkost, se nikdy nemůžeme cítit skutečně radostně a příjemně, protože nízkost, jež ho obklopuje, je pařeništěm nesouladu, rozkolu a utrpení. Avšak v přítomnosti čistého člověka pociťujeme vždy vyhledávané naplnění, protože je obklopen krásou své zušlechťované myšlenkové zahrady, do níž nás svojí srdečností zve.

Samozřejmě nejen my pociťujeme určitým způsobem přítomnost jiných lidí, ale podobně také oni pociťují naši přítomnost. Přáli bychom si, aby tato naše přítomnost naplňovala jiné radostí, a přitom se často podle toho nechováme. Ale jaké je ve skutečnosti naše jemnější okolí, které si vytváříme svými myšlenkami ještě dříve, než se s někým setkáme? Je to okolí prodchnuté krásnými myšlenkami nebo něčím jiným, méněcenným?

Zkusme si častěji než doposud dávat tuto otázku ve snaze hledat na ni odpověď. Pokud budeme upřímní, potom pro své blaho zjistíme, že naše okolí je ještě příliš prodchnuto vším jiným než myšlenkovými formami dobra.

Kromě toho, že jsme povinni dbát na to, co do naší myšlenkové zahrady svým myšlením „vsadíme“, máme také jinou nesmírně důležitou povinnost. Je jí strážení brány naší myšlenkové zahrady, aby do ní nevniklo zlo zvenku!

Jak tedy hlídáme zahradu svých myšlenek? Stojíme věrně na stráži u její brány dnem i nocí? Nebo tuto bránu necháváme nehlídanou, vystavujíce ji tak nechtěným návštěvám zvenčí? A také, dovedeme si ještě vůbec uvědomovat, že nějaká brána myšlenkové zahrady se v nás nachází a my jsme povinni ji věrně střežit bdělostí svého ducha?

Stát na stráži u brány naší myšlenkové zahrady je tedy jednou z našich prvořadých povinností. Obzvláště v této době temna, kdy se nízkost valí na člověka ze všech stran.

Neznamená to však násilím nutit se myslet čistě, jak by se snad mohlo zdát. To by byl pravý opak toho, co je skutečně správné. Stát na stráži v pravém slova smyslu znamená být duchem věrný Světlu a z přirozené touhy po jeho trvalé blízkosti držet kopí čistých myšlenek pevně ve svých rukách, v připravenosti vrhnout je nelítostně do všeho nečistého, co by se snažilo přiblížit.

V tomto smyslu se každý z nás může, ba musí stát trvalým bdělým strážcem Světla v sobě samém. Tím se staneme také věrnými zahradníky svých myšlenkových zahrad, které budou prokvétat do nejkrásnějších forem pro oblažení všech. Kéž jednou nadejde chvíle, kdy to skutečně dokážeme.