Pod povrchem života

Co musí být základem spolupráce různorodých lidí, aby jejich spolupráce přinášela ovoce v podobě skutečného dobra pro život na Zemi místo rozkladu?

Správnou odpověď na tuto otázku (jako i na jiné otázky podobného druhu) musí hledat především každý sám v sobě, ve spojení se správným poznáním Boží Vůle ve Stvoření. Osvojování si cizích názorů, jakkoliv hodnotných, nemá duchovní hodnotu a bývá projevem duchovní lenosti takto se tázajícího, protože nevyplývá z vlastního prožívání.

Na výše uvedenou otázku proto odpovíme tak, abychom přinesli jen podnět k vlastnímu zkoumání. To jediné má být zároveň i cílem jiných našich aktivit (například přednáškových), kde je k posluchačům hovořeno o duchovních dějích a hodnotách. Pojďme však k samotné odpovědi.

Nejniternější touhou každého lidského ducha je touha po trvalé blízkosti Světla, jež naplňuje všechny jeho potřeby a zbavuje jej veškerých doléhajících těžkostí tohoto světa.

Pokud v sobě člověk tuto touhu zcela neudusí, či naopak ji v sobě dokáže znovu probudit, přivádí ho tato zcela zákonitě a přirozeně krok po kroku k pravému životu. K životu, v němž chce ze všech sil formovat jen krásu a vyciťovaný ideál nadpozemské nádhery a ušlechtilosti. Všechno, co by mu bránilo v tomto formování, by prožíval jako překážku, kterou musí prosvětlit a jít přes ni dále.

Přestože si to člověk někdy ani neuvědomuje, nalezením touhy po trvalé blízkosti Světla začíná se vytvářet odlesk skutečného Království Božího na Zemi. Spolupodílí se tím na vytváření toho nejvznešenějšího, k čemu byl předurčen již v období svého vstupu do pozdějšího Stvoření.

To proto, že všechno, co vykoná navenek, tedy pro zušlechtění celku v jeho širokém záběru činností, vychází právě z popsané niterné touhy ducha po Světle, po Jeho trvalé blízkosti.

Každý člověk, který tuto jedinou touhu v sobě skutečně rozplamenil, je ve své postupující zralosti stále více pokorný, rozvážný, hrdý, vytrvalý, radostný i tvořivý. Jen tehdy se stává opravdu moudrým a dokáže také zapadnout do věnce záření spolu s ostatními lidmi, kteří jsou mu v tom ve svém úsilí podobní. Vždyť tím všichni slouží jednomu Pánu!

Zmíněné „zapadnutí do věnce záření“, vyplývajícího z touhy ducha člověka po prožívání trvalé blízkosti Světla, je zároveň jedinou vstupní branou k tomu, aby člověk v kruhu podobně toužících lidí nikdy nerušil svým vyzařováním, svým druhem a temperamentem, a nebyl tak příčinou možného rozpadu spolupráce lidského společenství na vznešených cílech.

Kde chybí zmiňovaná touha, která působí jako základ všeho úsilí, tam se časem musí všechno rozpadnout. Zabránit rozpadu, rozkladu i zániku (na tom se podílejícím) nepomůže ani dlouhodobá znalost Slova Pravdy a Jejích hodnot, protože v takové spolupráci chybí živoucí vazba spolupracujících lidí na Boží Vůli skrze čistý cit.

Duchovní samostatnost ve smyslu zachování si samostatného, svobodného uvažování a cítění na cestě ke Světlu přitom všem zůstává nenahraditelnou a nutnou. To je duchovním příkazem!

Harmonická spolupráce různorodých lidí je pro lidi dneška velmi náročná především z toho důvodu, že nutí k umenšení vlastního „já“ člověka ve prospěch společného dobra a zároveň je tato spolupráce podmíněna vysokým nasazením sil. Toto oboje dnes člověku překáží, neboť rozumové já je přebujelé a zároveň mu chybí vědomé nasazení sil, těch sil, které lacino ztrácí v mnohočetnosti tisícerých, rozptylujících vlivů. Tato smutná skutečnost onoho nebezpečného zveličeného a přecitlivělého „já“ bývá všemožně maskována, a to často i uznávanými osobnostmi. Vždy ale „vyplave“ na povrch, dříve či později!

Je ale opravdu krásné spolupracovat na nádherném Díle Stvoření, což předpokládá umenšovat sebe ve prospěch celku při výstavbě a uplatňování hodnot ducha. Je krásné neuzavřít se do sebe, ale smět zpívat ve společném orchestru duchovního dění tak, abychom nemlčeli, ale zároveň aby náš hlas nebyl určující, protože má splynout s ostatními do jednoho hlasu celého orchestru vedeného Nejvyšším dirigentem. To je nádherný cíl. Tak nádherný, že stojí za to usilovat k němu do posledního dechu. Taková spolupráce je však dnes, žel, vzácností.

Jedině ve spolupráci usilující o vysoké vznešené cíle, ve spolužití z této spolupráce vyplývajícím, poznává také člověk, jaký skutečně je. A to je duchovně velmi cenná hodnota, o níž není správné se připravovat.

V tomto smyslu je také i nakonec z pohledu nádherného duchovního ideálu pozemsky nedokonalý výsledek spolupráce více lidí duchovně hodnotnější než „dokonalý“ výkon jednotlivce.