Choď na obsah Choď na menu
 


26. 8. 2021

Zpověď

 „Tak ráda bych se věnovala jen svému duchovnímu poslání, a přitom řeším tolik zbytečností jen proto, že je zde na Zemi vše tak příliš hmotně uspořádáno. Ano, vím, že je potřebné zde umět hospodařit se svěřenými statky, že je třeba se umět o sebe postarat i ve hmotných záležitostech. S tím souzním a činím to ráda. Jen je ten svět nyní zaměřen jen a jen na materii a vše duchovní považují lidé za podřadné a méněcenné. Také pak na člověka usilujícího o ideál pravého lidství pohlíží většina společnosti s povýšeným zrakem. Ale já vím, že je to z nevědomosti. Jak ráda bych těmto ztraceným lidem pomohla, ale nechtějí slyšet má slova.

Můj Pane, prosím, dej mi nahlédnout do tajů Tvého nádherného Stvoření, abych směla pochopit vše, co jen mohu. Můj život je zcela odevzdán do služby Tobě. Toužím se stát Tvou věrnou služebnicí na Tvé nádherné vinici, abych zde směla rozhojnit hřivnu, kterou jsem obdržela do tohoto svého života.

Má mysl často zalétá k Tobě, můj Pane, a touží nalézt odpověď na mnohé nejasné otázky.

Vydala jsem se na osamělou pouť, neboť v dnešní době je svět plný nevěřících. Ano, i Ti, kteří se domnívají, že věří, svými skutky svědčí o tom, že nevědí, co to vlastně víra znamená.

Snaží se dodržovat formy a zvyky dané již před tisíciletími dávnými kněžími, avšak jejich myšlenky nebývají vždy čisté a jejich skutky bývají povrchní, i když chodí do kostelů a odříkávají své modlitby, ve skutečnosti jejich duch spí.

Jak mohou jim pak věřit lidé, kteří v dnešní době vyznávají víru v materiální hodnoty?

Jak by mohly tyto projevy takzvaných věřících přesvědčit ostatní lidské duchy, kteří mají zdravé cítění? Oni dobře poznávají slabost lidí, kteří prohlašují o sobě, jak pevnou mají víru, a pak hned vzápětí pomluví svého bližního či překračují mnohá přikázání, aniž by si to chtěli připustit.

Dnes stále více ukazuje se tak i ono nezdravé dodržování celibátu, které možná mělo kdysi pro určité duchy svůj význam a smysl, avšak v této době přináší jen další utrpení mnohých. Zříkání se Tvých nádherných darů lásky a přirozenosti lidského ducha vede pak právě tyto nešťastné k nepěkným činům proti bližnímu. Tito lidé se vytrhávají stranou běžného života, uzavírají se za zdmi klášterů v odříkání, a pak vše to nezdravé potlačování přirozenosti ukáže se v nepochopitelném překračování Zákonů, které chtějí tito duchovní naplňovat. To, co je pro jednoho pomocí a posilou, je pro druhého utrpením, které se pak neblaze projeví v jeho činech. Kde je v tomto pro člověka, který chce sloužit Bohu, možnost svobodného rozhodnutí?

Můj Pane, je mnoho věcí, které je tak těžké v dnešní době naplňovat, pokud chci stát pevně a věrně ve Tvých přikázáních, avšak jsem odhodlána se raději vzdát mnohých zbytečností, než bych porušila to nejcennější, co smím čerpat z Tvých nádherných slov, která promlouvají k duchu člověka, aby mu pomohla nalézt pravou cestu. Jak kráčet tímto životem, abychom mohli být pravými lidskými duchy. Abychom mohli být dítkami Božími. Vím, že je to jiné než zříkání se přirozených darů, tak jak se jich odříkají kněží a prožívají pak pravá muka ve svém životě, anebo se zvrhnou v nepravosti, které pak stojí tak příkře proti Tvému Slovu.

Můj duch cítí, co je tím pravým a čistým životem.

Ano, vím, že až do nejmenších maličkostí musím umět vidět Tvou Vůli, Tvé Zákony. Tak vidím jasně před sebou ideál ženské nádhery, ženského půvabu a krásy. Mnohdy se potýkám s těžkostmi, které mne odvádějí od nádherného spojení s čistými a světlými proudy, a já pak ztrácím toto spojení a nepřestávám se divit, kde se bere ten neklid, který rozdmýchá má slova, jež nejsou v tu chvíli nádhernou labutí písní, ale jen falešným zpěvem.

Toužím dospět k moudrosti zralého věku, abych tak dokázala využít každý svůj pozemský čas plně, abych šla stále v duchovním pohybu kupředu...Ano, Pane můj, vím, že je to v dnešní době těžké, tak nesmírně těžké, ale já toužím vytrvat, abych směla tak pomoci i ostatním ženám. Naplňovat Tvá nádherná slova je něčím tak nádherným a vím, že to stojí za tu námahu. Vždyť tento krátký pozemský život brzy odplyne a já budu účtovat. Co jsem dokázala naplnit, kam jsem se posunula v tomto svém životě, když měla jsem v rukou poklad Tvého Svatého slova? Jak rozhojnila jsem hřivnu, kterou jsem obdržela pro svůj pozemský život, který ve srovnání s bytím člověka je tak kratičký. Ano, to mne vždy udiví, když se ohlédnu a vidím, jak rychle plynou dny. Jak se vše míhá a já již stojím náhle uprostřed svého nynějšího života. Jako mávnutím proutku odplynulo tolik let a již možná větší půlka mého žití je za mnou. Za chvilku odplyne i ta druhá část. Však vím, že musím naplnit každý svůj den bezezbytku. Jak krátký je tento čas pozemského života. Ať je tedy sebetěžší, lze vše vydržet a projít čestně každou zkouškou. Co je v porovnání s tím bytí člověka? Nezaprodat se tedy v krátké pohodlnosti a vlažnosti a uchovat si tak své bytí!

Jak přibývají mé vlasy, mající nádech šedi, tak toužím, aby směla přibývat i moudrost uvnitř mne samé. Toužím dospět k moudrosti zralého věku, abych tak dokázala využít každý svůj pozemský čas plně, abych šla stále v duchovním pohybu kupředu.

Ano, vidím kolem sebe mnoho krásných lidských duchů a mám se mnoho co od nich učit. Snažím se potlačovat to kritické v sobě, abych nehleděla na druhé v ostrém poznávání jejich chyb, ale abych tyto chyby byla schopná vidět jen u sebe. Přijímat možnost obdarovávání se druhými. To je tak nádherný dar, který nám byl Tebou, Pane, dán, že můj duch stále nevychází z údivu nad tím, jak je vše tak dokonale poskládáno, jak vše do sebe zapadá.

Nesmím se nechat unášet slabostí a smutkem nad dnešní dobou. Tím nepomohu nikomu a ničemu. Můj Pane, chci být natolik silnou, abych dokázala vždy proti všem slabostem a nešvarům lidského ducha postavit tolik nádhery a krásy, co jen dovedu.

Dny síly a radosti se střídají se dny vyčerpání a smutku.

Jednou jsem plná sil, elánu a radosti. Vše mi připadá tak snadné. Mé srdce je plné lásky k Tobě a je plné díků, že smím na své pouti prožívat nejen lásku k Tobě, ale i lásku pozemskou. Tolik jsem jí obdarována. Cítím, jak mé srdce v tomto prožitku je přeplněno vřelou touhou být nápomocnou všem ostatním. Také vím, jak je pro mne snadné rozpoznávat díky mému prožívání čisté lásky faleš, neupřímnost a lidskou pohodlnost. To ve mne vždy vybudí tolik odhodlání a sil se proti tomu všemu postavit a bojovat proti tomu tím nejlepším, co v sobě jen dokážu probudit.

Pak přichází náhle, zničehonic, bez varování dny, kdy mám pocit, že jsem zcela bez síly, vyčerpána a plná smutku nad mnohými lidskými skutky. V tu chvíli je tak těžké zvládnout i maličkosti, které musím řešit s klidem, důstojností a harmonií. Myslela jsem si, že jsem pochopila, jak mám stát, a najednou to nejsem schopná zvládnout. Ach, Pane, tak se v tu chvíli stydím, že jsem zklamala. Ale opět přichází ta vlna nezlomné vůle nevzdat se a bojovat se svou neschopností, se svou slabostí, která mi bere ženskou něhu, důstojnost a půvab. A přitom vím, jak je mi v prožívání něžných proudů dobře, jak jsem vždy šťastná.

Nevěřím tomu, když slyším pokorná slova: „Ó jak jsem nehodný darů a lásky Stvořitele, děkuji Jemu za Jeho dary, kterými jsem byl obdarován.“ Proč jsou tato slova hovořena? Cítím vždy tu neupřímnost, se kterou jsou vyslovována. Je mnoho lidí, kteří o těchto citech nehovoří, ale žijí je. Nevystavují na odiv před druhými svou čistou pokoru, ale dokážou být mnohem citlivější a láskyplnější než ti, kteří mají vždy svá ústa plná pokání, a přitom je vidět, jak jejich nitro je plné zášti a zloby vůči druhým.

Tak bych i těmto ráda pomohla a ukázala tu faleš a pohodlnost, se kterou se domnívají, že jdou správnou cestou. Ano, také jsem si již vyslechla od druhých lidí mnoho nehezkých slov, jak jsem ve své touze Tobě co nejlépe sloužit naplněná pýchou, že se vyvyšuji nad druhé, když se svým chováním chci jen odlišovat.

Není to však pýcha, je to má nejniternější touha po tom nejušlechtilejším lidství. Je však v dnešní době běžné, že jsou lidé více tolerantní k nectnostem a nešvarům lidského chování a čisté úsilí o naplňování pravých hodnot lidství je podezřelé a bývá napadáno s podezřením na nečistý úmysl. Proč se lidé nechtějí dívat do srdcí druhých, proč stále jen kloužou po povrchu všech věcí? Přesto je ale mám ráda a vidím ve všech lidech na prvním místě to dobré. Děkuji Ti, Pane, že dokáži se nyní takto dívat.

Děkuji za dar svého života. Za vše, i to nejtěžší, co prožívám. Vím, jak tím mohu sílit.

Toužím vše, co jsem na svou cestu dostala, rozhojnit, a naplnit tak své poslání. Poslání lidského ducha, který si je vědom své duchovní podstaty a žije v Zákonech Tvého Stvoření. Usiluje o to stát se pravým a ryzím, být oporou pro druhé a zároveň v tom nejpřirozenějším přístupu k životu prožívá dech přírody jako nádherné a posilující souznění.“

Tak dopsala Věra svá slova do deníku, který si psala již od svého dětství, jak jí poradila maminka.

Maminka paní Věry byla velmi moudrá a krásná žena, která žila se svým mužem v čistém a harmonickém vztahu celý život. Z jejich nádherné lásky plné poznání moudrosti Stvořitele se narodila Věra, která dostala jméno od slova Víra, neboť ta byla zlatou nitkou, jež vedla jejich životem ve chvílích krásných i těžkých. Proto také mohli dát své dceři do vínku nejen jméno, ale i poznání, pravé poznání toho, co je to opravdová a čistá víra, která nemyslí jen na sebe, ale dává sebe druhým lidem svou ušlechtilostí a krásou.

Také maminka své Věře napsala v den jejich osmnáctých narozenin do jejího deníku slova, která jí byla oporou a posilou po celý její dosavadní život, a která si opět četla, když dopsala svá slova v den svých padesátých narozenin do deníku.

„Blahoslavení, kteří trpí pro spravedlnost, neboť jejich jest království nebeské.

Trpěti pro spravedlnost, znamená trpěti pro pravdu. Vzíti na sebe vše a překonat všechno, aby mohl zůstati pravdivým, to jest pro člověka to nejtěžší při jeho putování. To znamená vše: spravedlivě a pravdivě žít až do toho nejmenšího. To bude vyžadovat mnoho bojů a mnoho utrpení. To bude prožitím, opravdovým prožitím na celé pouti člověkově. Taková má býti jeho cesta, aby ho mohla vésti do království nebeského.“

Mnohokrát se ve svém životě dostala paní Věra do situace, kdy pro své přesvědčení, pro svou víru byla posmívána, nenáviděna, či dokonce prožívala přímý útok na svou svobodu. Vždy si vzpomněla na svou maminku, která také neměla život lehký, avšak nikdy ji neslyšela, že by si snad stěžovala, že by naříkala, či že by někoho druhého vinila, že zapříčinil její těžký úděl.

Teprve až ve své dospělosti chápala, kolik odříkání musela prožívat, ale také kolik nádherné lásky měla kolem sebe. A to bylo něco tak vzácného, že paní Věra vždy myslela na to, jak vlastně byla její maminka s tatínkem bohatá a jak bohatá je i paní Věra, neboť nádherná a čistá láska zářila v srdcích jejích rodičů a stejně tak krásnou lásku prožívá nyní i ona sama. A nejkrásnější je to, že zároveň s touto láskou smí prožívat i naplnění služby Bohu, po které vždy toužila. Poznala, že tato služba nespočívá v žádném nepřirozeném omezování a odpírání si radostí. Ona totiž dokázala vnímat rozdíl mezi hodnotou pravého prožívání a nicotností všech těch náhražek dnešní společnosti, která ve své nenaplněnosti šálí svého ducha marnivostmi, jež nemohou nikdy nikoho učinit šťastným. Proto také vždy s čistým srdcem odmítala všechny tyto zdánlivé radovánky a neměla nikdy pocit, že o něco přichází. Naopak byla naplněna opravdovostí svého života i přes všechna úskalí, která prožívala a stále prožívá, vždy cítila a věděla jasně, kam chce kráčet svým životem.