Pod povrchem života

To, že vydírání je veskrze špatná věc, se shodneme asi všichni. Obecně je známo mnoho podob vydírání, které dokáže rozpoznat každý z nás. Vydírání jde povětšinou ruku v ruce s neurvalostí, úskočností, s vědomým chtěním ublížit či získat finanční prospěch.

Je zde však forma vydírání, kterou v naší společnosti mezi sebou užívají mnozí. Možná je to právě proto, že si mnohdy neuvědomujeme, že svými sklony či přáními, prosazovanými jistým tlakem, utiskujeme druhé, a mnohdy je tak vydíráme, když míříme na jejich city.

Existuje zde tedy kupříkladu vydírání v rovině rodičů vůči dětem, kteří s přílišnou péčí a nekritickou láskou vychovali své děti a usnadnili jim mnohé těžkosti v jejich životě. Za toto „obětování se“ si pak nárokují stálou kontrolu nad životem svých dětí i ve věku, kdy již ony samy mají svou rodinu, a pokud směr jejich života se ubírá jinam, než by si představovali, dělají vše pro to, aby své děti usměrnili dle své představy.

V takovémto svazku rodičů a dětí nemůže pak panovat opravdové přátelství, láska a důvěra. Takoví rodiče zapomněli, že jejich děti se již dávno staly dospělými a mají svou cestu životem, do které nelze z jejich strany zasahovat. Pokud to rodiče dokážou pochopit a včas změní svůj vztah z vychovatelů na přátele, kteří mají svá srdce stále otevřená, respektují v rovnocenném vztahu své děti a pokud je potřeba pomoci, dokážou si vzájemně vycházet vstříc, pak mohou též takto dosáhnout stupně radosti ze vzájemného prožívání. Rodiče se mohou jedině takto stávat moudrými a svým dětem mohou mnohé předávat téměř beze slov.

Stejně tak mohou citově vydírat i děti své rodiče, kteří jim nedostatečně nastavili mantinely jejich chování již od nejútlejšího dětství. Takové dítě ví, že pokud trochu zatlačí na své rodiče, dosáhne vždy svého. Zkouší to všemi možnými způsoby, a pokud zjistí nedůslednost ve slovech a činech svých rodičů, potom ví, že stačí použít jeden z mnoha způsobů, které fungují pro dosažení jeho přání. Ať již to je prosebný výraz, či dokonce mnohdy až výraz jisté koketnosti, či ten nejosvědčenější způsob, který zabere vždy, a to je pláč. Stačí pak jen zvyšovat intenzitu, a tímto vydíráním jistě svého dosáhne. Takové dítě si pak ani nemůže svých rodičů vážit, neboť si vlastně s nimi dělá, co chce, a nemá prožití a jistotu autority dospělého člověka.

Další forma citového vydírání se projevuje povětšinou u mladých dívek, které nejsou ve svém citu vyzrálé a jejich duch dosahuje jisté lability. Dostaly se do věku dospělosti a touží po uznání a pochvale, touží prožívat velké city. Jsou v jakémsi začarovaném kruhu, který si vytvořily svojí vlastní vinou, a nejsou schopné tento kruh vidět, poznat a rozetnout. Způsob jejich vydírání působí až nevinně. Ale je velmi těžké takovéto dívce či ženě pomoci, neboť to od druhého člověka, který se dostal do situace vydíraného, vyžaduje jistou dávku přísnosti a neústupnosti.

Takové dívky, ale často i ženy ve všech věkových kategoriích, totiž touží být viditelné pro své jakési zvláštní schopnosti či dovednosti, a tak, odtrženy zcela od reality, vytváří svými slovy dojem své výjimečnosti, avšak ve skutečnosti ve svých skutcích stojí zcela v rozporu s tím, o čem hovoří. Ještě těžší stupeň nastává, pokud se takováto žena vydala na cestu duchovní a touží naplňovat velké cíle. Hrozí u ní až ztráta soudnosti a dělící čára mezi fanatizmem a opravdovostí je zde velmi tenká. Svými slovy pak v člověku takováto dívka či žena vytváří dojem té nejčistší a nejvěrnější bytosti, avšak ve skutečnosti se neustále potřebuje přimykat k nějaké osobě, od které si pak žádá uznání, jak velký cíl si zvolila, jak je výjimečná a jak věrně jde svou cestou v naplňování duchovních hodnot. A tak, místo aby skutečně byla pomáhající a naplňující ony velké cíle, stává se člověkem, který ve své neustálé potřebě poutat k sobě pozornost druhých bývá spíše zátěží a druhé ještě odvádí od jejich povinností, neboť jsou nuceni řešit nikdy nekončící „duchovní“ rozpravy, kterými si takováto osoba vyžaduje pozornost druhých.

Taková dívka či žena si toho však sama vědoma není a nechápe, proč bývá odmítána. Věří, že vše je jen otázkou času. Avšak čas naopak přináší stále více nepříjemných prožívání a prožití jisté nespolehlivosti takovéhoto člověka. Ukončit tento bludný kruh bývá pak nesnadné, neboť takto labilní žena je schopná reagovat nevypočitatelně. Jedině přísnou důsledností v plnění si těch nejpřirozenějších a nejmenších úkolů je možné takovéhoto člověka usměrňovat ke zdravému naplňování jeho života.

Ještě další velmi náročná forma citového vydírání se vyskytuje ve vztahu mezi mužem a ženou, kdy jeden, ať již muž či žena, má představu osudového vztahu a doslova pronásleduje svou oběť. Takový člověk není schopen pochopit, že objekt jeho zájmu opravdu nestojí o to, sdílet s ním svůj život, a nehledě na své ponižování se s vehementností a vytrvalostí hledá nové a nové formy, jak si svého milého či milou získat.

Stále věří, že jednou svého dosáhne a vše je jen otázka času a vlastní přesvědčivosti. Tak může touto formou být vydírajícím muž, který se upnul k nějaké ženě a není schopen zachytit stupeň, který již překročil meze svobody ženy, na kterou neustále naléhá, aby přijala jeho vyznání a opětovala své city.

Stejně tak může být vydírajícím žena, která doslova s nevinným výrazem ve své tváří pronásleduje muže, kterého, jak se domnívá, jednou přesvědčí o své lásce.

Ve skutečnosti však v žádném z těchto případů citového vydírání nejde o opravdovou lásku, ale jen o sobecké přání, aby se stalo po vůli toho, kdo svým tlakem snaží se dosáhnout svého přání vlastnit a ovládat druhého člověka. Je zcela jedno, zda toto své vydírání dotyčná osoba pro sebe ověnčí gloriolou nejlepších ideálů. Ať již míra citového vydírání je jen malá či velká, až hraničící s nezákonností, vždy je to vydírání, které nelze považovat za správné, natož čisté působení.

Musíme si tak uvědomit, že i nepatrný náznak nátlaku, který bychom chtěli uplatňovat vůči druhé osobě pod dojmem vyššího cíle, je nesprávný. Všechny naše vztahy musí být založené na vzájemné dobrovolnosti a opravdovém naplnění z obou stran. Pokud si toto uvědomíme a dokážeme respektovat druhé, a zároveň se nenecháme druhými manipulovat jen proto, že jejich slova či gesta působí nešťastně, máme možnost tak utvářet mezi sebou jen plnohodnotné a pevné vztahy.

I zde tedy platí, že pomoc při rozhodování se v kterékoliv situaci nám může přijít v inspiraci shůry, pokud otevřeme své srdce. Nesmí to však být to měkké a ustupující srdce, ale srdce, které jako čistá, horská bystřina dokáže ustát i s jistou drsností, je-li nutná, neoprávněný citový nátlak.

Buďme tedy laskavými, kde je to potřeba, ale dokažme být i přísnými tam, kde jistý druh citové nevyváženosti u druhých tápe z jedné strany na druhou a hledá nějakou oporu. Pak zcela jistě vymizí mezi lidmi tato forma vydírání, forma, která byť navenek nepůsobí hrubě a násilně, přesto způsobuje u všech obětí bolest a utrpení niterného druhu.