Pod povrchem života

Existuje lidská duše před narozením? Velmi mě tato otázka zajímá, protože pokud skutečně existuje, potom se musí změnit i pohled společnosti na takzvaný nespravedlivý osud. To, co je dosud považováno za křivdu či za nespravedlnost Boží, třeba když se někdo narodí jako chudý, nemocný nebo jinak životně znevýhodněný, je pak jenom následkem předcházejících skutků.

Věřící i mnohá početná křesťanská náboženství tvrdí, že duše člověka vzniká v okamžiku početí – že před početím neexistuje. Jestliže si tedy nastávající matka nechá ve strachu odebrat své ještě nenarozené dítě, jde ono ihned logicky do nebe, protože se nestihlo nikde provinit a zatížit hříchem.

Dává však takové učení logiku? Vždyť kdyby tomu tak bylo, konala by každá matka, která si nechá zabít své nenarozené dítě, vlastně spásonosný čin, za nějž by měla být odměněna, ne trestána jako za smrtelný hřích! Jak by se mohla zatížit smrtelným hříchem, když duši nenarozeného děťátka ušetřila životních strastí a odposlala jej přímo do věčné blaženosti? A navíc, když by duše člověka nepotřebovala život pro vlastní nutný vývoj, nemohl by nás Nejvyšší všechny rovnou pustit do Ráje bez strastí, které přináší život na Zemi, bez námahy?

Je na zamyšlení, že se celá staletí takové trhliny ve věroukách tolerují nebo přehlížejí, a to s odvoláváním se na Ježíše a Jeho dokonalou Spravedlnost.

Dále je na zamyšlení také to, že v proroctvích, v něž věřící nakonec věří, se píše o příchodu či seslání proroků na Zem pro záchranu lidstva. Budeme-li o těchto slovech uvažovat, ne je dogmaticky či mechanicky přijímat, zjistíme, že existenci duše před narozením zřetelně potvrzují. Vždyť jak by mohl být pro záchranu lidstva seslán na Zem někdo, kdo předtím ještě neexistoval? Jen se lépe zamysleme nad pravým smyslem slov, která používáme, mnohé se nám tím ujasní zcela samo.

Věřící rovněž s horlivostí tvrdí, že Stvořiteli je všechno možné! V tom vidí základní předpoklad pravdivosti učení. Když je ale Stvořiteli možné všechno, proč by nemohl také dát člověku šanci opět se na vlastní prosbu narodit do nového těla, pokud dříve svůj život pokazil a nyní touží mnohé napravit? Kdo z věřících může Nejvyššímu odepřít toto právo?

Vždyť pravou lítost duše nad svými chybami neprovází nic jiného než přání smět všechno napravit, ne jen rozcítění se a rozlítostnění. Jak ale může duše člověka napravit ve fyzickém světě své viny, když již pro smrt nemá tělo, které by jí to umožnilo? Vždyť i kdyby této duši umožnil Hospodin návrat do Ráje pro její upřímnou lítost, jistě by si nejdříve přála smět napravit své hříchy na Zemi. Jaká by to byla pro duši blaženost v Ráji, kdyby pro její dřívější nesprávný životní vzor či postoj i nadále někdo na Zemi trpěl?

Mnozí lidé se všeobecně odvolávají na to, že v bibli se o reinkarnacích nikde přímo nehovoří, a proto tvrdí, že určitě neexistuje. Zajímavé ale je, že v bibli se též nikde nehovoří nic o tom, že by reinkarnace neexistovala! Nestojí to k vážnému zamyšlení? Také to, že i když byla bible během staletí opakovaně přetvářena podle zájmů lidí, přece se v ní zmínky o reinkarnacích zachovávají na vícero místech přímo v Novém zákoně.

Jen si vzpomeňme na příběh, kdy se učedníci Ježíše ptali, zda muž, který byl slepý od narození, je slepý pro své hříchy nebo hříchy svých rodičů. Vždyť jak by mohl muž slepý od narození takto trpět pro své hříchy, když předtím nežil a nemohl se tedy provinit? Ježíšova odpověď sice hovořila o tom, že slepý trpí pro to, aby byl oslaven Bůh v Ježíši, ale pokud by Ježíš reinkarnaci považoval za blud, nebyl by učedníky varoval před nesprávným uvažováním? Nic takového neučinil, ačkoliv tak jindy jednal.

Také stojí za zmínění Ježíšova slova o tom, že nikdo neodejde z tohoto světa, dokud nezaplatí do posledního haléře. Je přece zřejmé, že Ježíš vídal hříšníky, kteří umírali a odcházeli z tohoto světa bez splacení svého dluhu vůči Stvořiteli i svým bližním. Byla proto snad Jeho slova platná jen pro někoho? Zcela jistě ne! Je potřeba je chápat všeobsáhle. Říkají, že člověk, i kdyby umřel a odešel na druhý břeh, se nebude moci vrátit do Ráje, dokud jej k Zemi poutá vina, kterou tu bude muset odčinit. A to právě často opětným zrozením, bez něhož je většinou náprava vin, ono „splácení dluhů“, nemožná.

Možnost návratu je však vždy milostí a není možné se na ni lehkomyslně spoléhat, stejně jako není možné se vypočítavě spoléhat na jiné milosti Páně, nechceme-li, aby se od nás odvrátily. Návrat duše do pozemského těla však vylučuje inkarnování se do těla rostliny nebo zvířete, protože nikdo nemůže překročit rámec své druhové podstaty. Zvíře bude vždy zvířetem, rostlina rostlinou, a člověk – i při největším možném niterném úpadku – svým druhem vždy člověkem.

Rovněž je velmi paradoxní tvrzení věřících, že Ježíš učil lidi úplně všemu, co potřebují, aby byli zcela vědoucími. Je přece doložitelná pasáž, kde si Ježíš stýská, že by měl ještě mnohé říci, ale tehdejší posluchači by toto ve své zralosti nesnesli. Kdo může tedy s jistotou říci, že by lidem i veřejně nehlásal o reinkarnaci, když její přijetí umožňuje pochopit spravedlnost a logiku života?

Naše lidská trpělivost při snášení jakéhokoliv utrpení pramení velmi často z domněnky, že svým utrpením odčiňujeme hříchy lidstva – že Nejvyšší si právě nás vyvolil, abychom laskavě nesli kříž za jiné, a tím všem pomáhali dojít do vytouženého Království nebeského. Jsme-li však konfrontováni se skutečností, že netrpíme pro hříchy jiných, ale výlučně jen pro hříchy své vlastní, pro svoji duševní slepotu, hluchotu a krátkozrakost, potom se naše ochota velkoryse a s pocitem hrdinství snášet toto utrpení zcela ztrácí. Není to projevem nízkého ega, které chce i v utrpení hledat jen vlastní vyvyšování se? A nakonec, není i právě proto reinkarnace lidmi tak horlivě zamítána?

Kéž bychom toto konečně dokázali pochopit a přestali reptat na jiné a na samotného Stvořitele. Na Zemi by bylo více pokory a lásky namísto povrchní a nemoudré náboženské horlivosti.