Pod povrchem života

Mnozí lidé nejsou spokojeni se svým osudem. Domnívají se, že jsou jím ošizeni. Že jejich osud je nepříznivý a těžký, zatímco jiným lidem se daří. Svou nespokojenost dávají najevo buď otevřeně, nebo o tom mlčí a skrývají to ve svém nitru jako tichou výčitku. Jejich postoj ústí nakonec do rezignace na Spravedlnost, protože všude kolem sebe vidí mnoho očividné nespravedlnosti. A odsud je už jen krůček k pocitu marnosti a deziluze.

Tito lidé však nevědí, a hlavně nechtějí vědět, že jejich názor, který si vytvořili, vychází z materialistického vnímání bytí a z falešné představy jediného pozemského života, který máme k dispozici. Doba je však již dnes natolik zralá, že každý člověk musí vědět, jak je to ve skutečnosti s jeho osudem. Musí znát, jak funguje mechanismus osudu a jak se v něm tím nejdokonalejším způsobem naplňuje nejvznešenější Spravedlnost Boží.

Lidé musí konečně poznat, že náš osud je ve skutečnosti jen návratem našeho vlastního chtění, utkaného rukama tkalců osudu. Že způsob a charakter našeho současného prožívání je pouze zákonitou odpovědí na naše vlastní, minulé chtění.

Lidé musí vědět, že z každého našeho chtění jsou okamžitě vysílána vlákna do stvoření, a tato vlákna jsou při svém návratu zpět zformována do podoby prožívání našeho osudu. Lidé musí vědět, že se nacházejí v dokonalém díle Stvoření, uprostřed působení nepočetného množství bytostných služebníků, pracujících v souladu s Boží Vůlí a jeho zákony, podle kterých tkají všechna naše osudová vlákna přesně v souladu s naším chtěním, s našimi pohnutkami, s naším cítěním, myšlením, řečmi a jednáním.

Kdyby dnešní, materialismem omezený člověk uviděl miliardy bytostných služebníků, jak až do nejmenších detailů tkají koberce lidských osudů, musel by v tom momentě padnout na kolena před velikostí a dokonalostí Stvořitele, která nepřipouští ani tu nejmenší nespravedlnost.

Jak to tedy ve skutečnosti všechno reálně funguje?

Přibližme si to na příkladu našeho fyzického těla. Lidské tělo se skládá z milionů samostatných organismů, pracujících ve prospěch celku. Jsou jimi jednotlivé buňky. Jejich práce a součinnost zajišťuje fungování naší existence ve fyzickém světě, což nám umožňuje prožívání pozemského života se všemi radostmi, které nám poskytuje.

Nikdo z nás si však nic z toho neuvědomuje. Žijeme, pracujeme, vychováváme děti, tvoříme, odpočíváme, atd.; a přece nám toto všechno umožňuje pouze dokonalá práce a součinnost základních, mikroskopických a samostatně působících organismů, jako jsou buňky.

Stojí-li člověk ve svém pozemském životě duševně a fyzicky harmonickým způsobem, buňky jeho těla odrážejí jeho harmonii v podobě zdraví. Stojí-li ale člověk ve svém pozemském životě duševně a fyzicky neharmonicky, buňky jeho těla odrážejí jeho disharmonii v podobě nemoci.

Takhle to funguje na tělesné úrovni a podobně to funguje i na netělesné, jemnější úrovni, ve které probíhá formování a utváření našeho osudu. I v této jemnější úrovni jsme obklopeni tisíci malých vědomých bytostí, pečujících o náš osud.

A funguje to tak, že cokoli, co z člověka vychází, každý cit, každé chtění, každá myšlenka, každá pohnutka, každé slovo a každý čin, vše, přesně podle druhu toho, zda je to špatné, nebo dobré, vytváří tomu odpovídající záření. Toto záření je rukama tkalců osudu okamžitě spřádáno do jednotlivých vláken a tato vlákna jsou směrována do stejnorodých centrál, nacházejících se ve stvoření.

Vlákna jsou vedena do dálav vesmíru, kde jsou ukotvena určitou dobu ve stejnorodých centrálách, aby byla odtud přivedena rukama tkalců osudu k člověku zpět ve věčném zákoně spravedlivého vyrovnání. Aby se při svém návratu zpět k původci promítla do forem a dějů, které člověka čekají. Aby pro něj utkala koberec jeho života, po kterém bude muset jít.

Jen si to zkusme představit, kolik práce bytostných tkalců osudu to vyžaduje, aby třeba za pouhých 24 hodin utkali vlákno každého našeho chtění, každého našeho citu, každé naší pohnutky, myšlenky, slova a činu, a odvedli ho do dálav vesmíru přesně na místo, kam patří. A zároveň si představme to, jak jsou do vyzařování naší osobnosti promítány zpět k nám se vracející vlákna našeho minulého chtění, citů, myšlenek a všeho, co jsme kdysi vyprodukovali. A jak je to všechno formováno do podoby reálného prožívání, se kterým jsme konfrontováni.

Je to trvalé dění, probíhající kolem každého člověka. V něm se rukama bytostných tkalců osudu bezvýhradně naplňuje dokonalá Spravedlnost Nejvyššího. Dokonce ani naše vlastní jméno při novém pozemském zrození není žádná náhoda. Také ono samotné je utkáno vlákny našeho osudu přesně tak, jak to vyjádřili dávní Římané: „Nomen est omen“ – jméno je znamením. Nebo jinak vyjádřeno, jméno je osud. Všechno toto je něčím, co bere dech a před čím musí stát člověk v úžasu z toho, kolik pozornosti je ve stvoření věnováno každému lidskému jedinci.

Dokonale Spravedlivým soukolím stvoření lze putovat správně, aniž bychom byli vystaveni bolesti a neštěstí jen tehdy, když v něm kráčíme s dobrým chtěním a s čistou, radostnou dětskou tvořivostí. Nic jiného není k tomu třeba! Není k tomu třeba umět ani číst, nebo psát. Je k tomu třeba jen zachovávat čistotu citů a myšlenek. Naše čistá a dobrá vůle je všechno, co potřebujeme. O to, abychom kráčeli svým bytím ve štěstí, radosti a míru, se již postarají bytostní tkalci osudu, kteří nám s neomylnou Spravedlností utkají osud, odpovídající čistotě našich citů, myšlenek a našeho chtění.

Je načase si to uvědomit a začít se snažit v životě jednat tak, aby záření naší osobnosti a z nich tkaná vlákna mohla být bytostnými tkalci osudu směřována do stále vyšších a světlejších úrovní, aby nám tak jejich zpětný návrat mohl přinášet pouze dobro, Světlo a požehnání. To vše se skrývá v dobrém chtění a ve snaze naslouchat svému čistému cítění a řídit se jím. Ze všech sil se proto snažme o to, aby vnitřní pohnutky našeho jednání byly vždy jen čisté, abychom jejich prostřednictvím vnášeli do stvoření pouze harmonii, která se nakonec vrátí k nám samotným.

Žijeme v obrovském soukolí Stvoření, spravovaném bytostnými služebníky jediného Boha, v němž se naplňuje jeho dokonalá Spravedlnost, spočívající v tom, co musíme každodenně prožívat. Každý jednotlivý den přináší stovky příležitostí, ve kterých máme v pokoře a trpělivosti přijímat sklizeň své vlastní setby. Nemáme reptat a stěžovat si na špatný osud, ale máme mu v poznání zákonitého návratu našeho minulého chtění a v přijetí milosti odčinit zlo, nastavit svou pravou i levou tvář.

Ale zároveň máme v každém dni stovky příležitostí zasévat pozitivní snahou svého ducha o čisté bytí semena požehnání, která se k nám vrátí. Ať již tady na zemi, nebo v jemných úrovních, na takzvaném druhém světě.

Neboť když člověk zemře, jeho duše je okamžitě přitahována vlákny osudu na místo ve stvoření, které odpovídá stejnorodosti jeho dobrého, nebo špatného chtění. A když člověk žije na zemi, jsou mu prostřednictvím jeho chtění tkána jeho jednotlivá životní prožívání. Na zemi, nebo po odchodu z ní je člověk vždy neomylně směřován k místům a k lidem, kde dochází k naplnění přísné Spravedlnosti ve vyrovnání dobrého, nebo špatného chtění.

Je opravdu nejvyšší čas, abychom už konečně poznali, na základě jakých zákonitostí funguje náš osud. Je nejvyšší čas, abychom už konečně začali správně spolupracovat s těmito zákonitostmi kvůli vlastnímu štěstí a kvůli vlastní záchraně. Je nejvyšší čas, abychom procitli ke chtění čistého, dětského, radostného a dobrosrdečného jednání ve všech chvílích dne. Je nejvyšší čas, abychom se ze všech sil chránili nečistého a vypočítavého přístupu k lidem, protože jen ušlechtilý přístup k sobě i k jiným je cestou, která přináší Světlo, požehnání, mír, radost a stále větší zušlechtění.