Pod povrchem života

Strach se v nás objevuje hlavně tehdy, když se obáváme budoucnosti. Ať už blízké, nebo vzdálené. Naše obavy a strach vyrůstají z možného budoucího vývoje, který je nám neznámý. Ve svých představách očekáváme příchod špatného, horšího, tragického, až katastrofického.

A v tomto samotném spočívá naše neštěstí, protože namísto hluboké důvěry v Dobro a Světlo, vyrůstající z čistoty našeho nitra, vnitřně vytváříme formy strachu, které nás obírají o velkou část našich psychických sil.

Jádrem celého problému však je, že všude tam, kde vládne strach z nadcházejícího vývoje, jde o důkaz naprosté neznalosti chodu stvoření. Kdo totiž nezná stvoření a Zákony v něm působící, ten nemůže svou tvořivou psychickou silou formovat správné a požehnané formy života kolem sebe. Ten netuší, že víra v dobro, spolu s odvahou, moudrostí a nezbytně nutnou čistotou přináší vždy jen vítězství. Kde se očekává vítězství, tam nemohou nikdy vznikat formy strachu, které zpětně útočí na vlastní tvůrce. Ale víru ve vítězství může mít jen ten, kdo zná Zákony stvoření a ve svém nitru usiluje o čisté a čestné jednání, bez ohledu na vnější svět kolem nás.

Uvedené zákonitosti však lidé neznají, nemají k nim důvěru, a proto se neustále obávají toho, co má přijít. Proto neustále tápou a podobají se lidem, ztraceným v džungli, plné neznámých nebezpečí.

V každém lidském duchu však trvale dřímá schopnost všechno poznávat. Každý se může stát znalcem stvoření a všech jeho přírodních zákonitostí, pokud jen chce. Tím by se zbavil strachu a obav ze všeho, co může přijít. Stvoření s jeho úrovněmi a světy by se pro něj stalo přátelským místem, naplněným přítomností Pánova Dobra a Světla, a tímto pádem zdrojem všudypřítomných pomocí. Jeho rozšířené poznání by jej vedlo ke stále vyššímu rozhledu a na Světlo ozářené výšiny. A on by mohl chápat, že nic není náhodné, a že vše podléhá dokonalému chodu moudrých Zákonů stvoření.

Znal by, že i on sám jako lidský duch disponuje silou, která mu umožňuje tvořit velká díla, je-li schopen naslouchat a řídit se pravidly velké harmonie, kterou do díla stvoření vložil Jeho Stvořitel ve své velké moudrosti a lásce. Tímto způsobem by se mohl stát postupně spolutvůrcem, který s trvale rostoucí moudrostí radostně působí v těch částech světů, které mu byly svěřeny Pánem Stvoření.

Tak by se mohl stát tvůrcem krásy a radosti. Mohl by se stát nositelem poznání Pravdy, namísto šiřitele strachu z neznalosti. A svět v jeho blízkosti by ožil, protože by začal být formován čistým, vřelým chtěním jeho duchovní jiskry. Všichni služebníci Stvořitele v pozdějším stvoření, k nimž patří bytostní služebníci z Walhally, ale také čisté duchovní bytosti z prvotního díla stvoření, tito všichni by se přiblížili k lidem, aby je podporovali v jejich konečně světlé a moudré snaze využívat správně své schopnosti.

K takovému vývoji se dnes lidstvo potřebuje naléhavě dopracovat, protože jinak mu hrozí zničení spolu se vším, co vytvořilo ve své lehkomyslnosti a ve falešné domněnce o své velikosti. Tyto skutečnosti potřebují být poznány a lidmi vyzvednuty do popředí, protože zanedlouho bude zničeno všechno zlo a všechno lidské působení, bez plně vědomé duchovní odpovědnosti. Zničeny budou všechny falešné domněnky lidí, které je stavěly ve svých vlastních očích do takové výšky, kam nikdy nepatřili a patřit nebudou.

Už prostě nebude dál možné a dále tolerováno, aby lidé vytvářeli formy, kterých se oni samotní obávají, protože ať už v oblasti fyzické, nebo v oblasti myšlenkové vytvářejí mnohé nepěkné věci, ze kterých mají strach a nechtějí se k nim hlásit. Neboť každá osobnost, která se bojí svého díla, třeba vlastních myšlenkových forem, nebo z citového chtění zla zrozených fúrií a harpyjí, je obyčejný ubožák a ne nositel skutečné vlády nad materiálními světy, jak by to mělo být.

Toto vše se nyní ocitá v rukou vysokých bytostných služebníků, aby to bylo smeteno do hlubin zavržení. A při tomto očistném dění, probíhajícím v úrovních v okolí země, potřebuje člověk konečně duchovně procitnout, aby mu vůbec ještě mohla být poskytnuta příležitost stát se tvůrcem nového a světlého myšlenkového světa. Toho světa, ve kterém vše vzniká na úrovni myšlenek, aby se to nakonec projevilo také materiálně a fyzicky.

Člověk má konečně začít tvořit ve světě myšlenkových forem s plnou zodpovědností jen všechno to, co prospívá celku a vede ke Světlu, protože jedině v tom spočívá jeho soulad s velkou harmonií stvoření. V tomto směru se máme stát vládci a vládkyněmi. Tímto způsobem můžeme a máme být správci našeho světa – správci plně vědomými a zodpovědnými, kteří dbají na to, aby síla jejich chtění formovala jen čistotu, dobro a laskavé povzbuzení všem tvorům kolem sebe.

Neboť náš duch se bude moci nakonec uvolnit z tohoto svého vlastního materiálního díla a vzlétnout do království nebeského jen tehdy, pokud bude jeho dílo svědčit o jeho ušlechtilosti a o vědomém spravování jemu svěřených sil v hmotnosti. Potom se také uvolní naše dosud podvázané schopnosti a ve spolupráci s bytostnými služebníky nám bude umožněno s mnohem větší lehkostí ovlivňovat hmotný svět a hýbat nejhrubší matérií. Dosud nám to nebylo dovoleno, protože v našem nečistém, neradostném a nedostatečně světlém vnitřním naladění bychom vše rychle přivedli ke katastrofě a zničení.

Proto jako ta největší pomoc lidstvu, znějí celým stvořením slova: „Udržujte krb svých myšlenek čistý. Tak založíte mír a budete šťastní.“

Kdyby se lidé duchovně soustředili jen na toto jediné, všechno kolem nás by se začalo okamžitě rapidně posouvat k lepšímu. Než však k tomuto ideálu pod tlakem velké očisty procitne celé lidstvo, je životně důležité, aby k tomu procitlo co nejvíce osvícených jednotlivců, kteří se jím budou řídit. Oni se stanou kvasem nové doby. Stanou se solí země a světlem světa, osvětlujícím cestu ke krásnější, lepší a radostnější budoucnosti.