Pod povrchem života

Jako loď bez kormidla na rozbouřeném moři, daleko od bezpečné pevniny, potácí se člověk životem, když ztratí ze zřetele vysoký smysl svého bytí. Sled každodenních událostí se zrychluje a jediný nepatrný náraz lodě může snadno způsobit její potopení v hlubinách tmy. Vyciťujíce tento stav, vzplane čas od času v některém z lidí úzkostná otázka: „Kde je možné najít maják, nesoucí pravé světlo poznání pro naše další bezpečné směřování?“

Upozornit na správný výklad Božích přikázání a jejich respektování bylo by plně oprávněné, avšak asi jen málo účinné. Vznešený pojem Bůh byl totiž ponížen a lidskou povrchností doslova okraden o svoji původní schopnost nezkaleně rozechvět cit člověka a přinést mu do duše zachraňující světlo poznání. Dokonce i přímé poukázání na Pravdu, přinesenou na Zem v té nejsrozumitelnější formě, bylo by pro mnohé nepřijatelné a vedlo by k jejímu hrubému pošpinění. Člověk se Pravdy sice domáhá, to je zjevné, avšak jen když se domáhá svého práva! Jak je od něj náhle požadováno také plnění povinností, dokazuje v tisícerých obměnách, že Pravdu ve skutečnosti vážně neznal a nikdy se o ni ani nezajímal.

V tomto bezútěšném stavu, který by musel přinést zoufalé zmalomyslnění, může mnohým pomoct ještě jen jediné: Trpělivé a hluboce vnímavé pozorování přírody a zákonitého přírodního dění okolo nás! V něm, v tomto dění, je totiž zakotvena jistá cesta člověka k záchraně ze zmatků, vyjádřená v nezkalené formě, protože celé přírodní dění odvíjí se od všeobsáhlé Vůle Boží, působíc tak zcela nezávisle na lidské nevědomosti a zlovůli.

Vzhlédněme jen na kteroukoliv malou květinu, rostoucí někde na louce. Je jisté, že naši pozornost upoutá svojí jedinečnou velikostí, barvou, utvářením listů a podobně. Stejně nás může zaujmout okolí této květiny, které je ve skutečnosti i její součástí. Avšak kromě těchto nepřehlédnutelných znaků si můžeme všimnout také něčeho zcela jiného. Totiž, že tato květina roste podobně jako každý jiný vždy jen směrem vzhůru, ke slunci, otevírajíc se jeho hřejivým paprskům. Také i ta nejkrásnější květina přitom vyrůstá z malého semínka, zpočátku ukrytého v zemi, a díky postupnému vývoji rozkvétá do největší krásy.

Copak již jen tento příklad neukazuje dost zřetelně, že i člověk by měl směřovat ze tmy své nevědomosti vždy jen k duchovnímu osvícení? Tedy k citovému otevření se a k novému přílivu nezakalené radosti ze života?

Přicházející jaro dává například každému z nás velký počet příležitostí pozorovat přírodní dění právě v období raného rozkvětu. Z tohoto hlediska je jaro nesmírně podnětným obdobím pro duchovní obrození lidí, žijících na Zemi s vnímavými smysly a alespoň trochu otevřeným srdcem.

Nyní se také na chvíli zaměřme na strom, rostoucí volně na svazích strmého kopce. Je známo, že téměř každý takový strom se vyznačuje zvýšenou hustotou, pružností, avšak zároveň i výjimečnou pevností své struktury. Například právě z javorů i smrků, rostoucích v takových nehostinných podmínkách v nadmořské výšce nad 1400 metrů, se vyrábějí vynikající smyčcové nástroje, které mohou svým zvukem vysoce povznést duši nejednoho posluchače. Proč má právě dřevo těchto druhů stromů tak vynikající rezonanční vlastnosti a je odborníky proto vyhledáváno? Snad je to právě proto, že ona drsná nehostinnost podmínek nutí strom tvrdou silou povětrnostních i jiných vlivů už od doby jeho nejmenšího růstu rozvíjet v zájmu svého zachování výjimečné kvality a vlastnosti pevnosti, které mu umožní přežít, čímž ve svém důsledku podstatně zvyšují i jeho hodnotu.

Rovněž člověk je v tomto smyslu podoben stromu. Čím snadnější, lehčí životní podmínky jsou mu dány, tím bývá slabší, zranitelnější, poddajnější okolnímu vlivu. Podobá se skleníkové rostlině, kterou zlomí i nepatrný závan větru. Tím ztrácí svoji pravou hodnotu, spočívající ve vnitřní pevnosti. Když je však člověk vystaven mnohými okolnostmi v životě rozličným neústupným nárokům, jež podporují jeho sílu v boji o přežití, tu je pak tím on sám ve skutečnosti niterně pevnějším, přímějším, poskytujícím svojí osobností přirozenou ochranu ostatním lidem. Takový člověk, pevný jako silný strom na drsných skalách kopce, dokáže čelit v životě bez újmy každé nepřízni osudu, a dokáže tak být oporou pro své okolí. A stejně tak, jako zdravý strom dává svojí velikostí všem pocestným možnost odpočinout si v chladu jeho stínu během horkých dní, dává pevný a zralý člověk možnost načerpat sílu duchovního druhu každému, kdo se přiblíží do jeho blízkosti.

Takové nádherné obrazy, inspirující lidskou duši ke kráse a hrdinství, nám nabízí příroda už jen samotnou přítomností stromů a květin v našem okolí.

Člověk usilující o dobro ve svém životě si často klade otázku, jak může být lepším; jak může v sobě nechat vyrůst hodnoty dobra, ryzí duchovnosti. Příroda, učitelka ducha na Zemi, má pro nás připravenou odpověď i na tuto otázku. Všimněme si, že všechny druhy lesních plodin, stejně jako i vzácných druhů bylin, začínají se objevovat na povrchu země, až když slunce delší dobu stabilně zahřívá půdu svými hřejivými paprsky, dávaje jí světlo. Právě díky tomuto dlouhodobému a relativně stálému zahřívání a prosvětlování povrchu země mohou se zmíněné různé druhy lesních plodin i vzácných bylin začít objevovat, jinak ne.

Podobně je to s pravými duchovními vlastnostmi a kvalitami dobra v nás. Tyto se podobají vzácným bylinám, protože v nás nevyrůstají nikdy dříve, než se v naší duši rozhostí světlo pokoje, touhy po míru, po pravém citovém naplnění. Až potom, v prožívání tohoto povzneseného stavu, mohou se v nás začít postupně rozvíjet, jako rostliny pod vlivem slunce, i všechny hodnoty dobra a ryzí duchovnosti, jako je například síla vše přemáhající vyrovnanosti, vytrvalosti, mírnosti. S tím je spojeno i ušlechtilé a silně působící tiché vyzařování, skrze které dokáže duch zralého člověka bez hrubého nátlaku pronikavě působit na své okolí a povznášet jej.

Všechna semínka vzácných bylin nám Stvořitel vložil hluboko do našeho nitra již při našem vzniku, proto je nepotřebujeme nikde hledat, ani se nepotřebujeme kvůli tomu znovu a znovu zahlcovat nikdy nekončícími filosofickými učenostmi. To jediné, co opravdu potřebujeme, je umožnit těmto semínkům v nás vzklíčit do krásné květiny. To je zároveň také jediná pravá úloha člověka na Zemi.

Člověk žijící ve Světle je Světlem proniknut! Začíná si uvědomovat důležité skutečnosti smyslu života a také sebe začíná vidět takového, jakým opravdu je. Vida své nedokonalosti a chyby, prožívá vroucí dík za dar tohoto vidění. Vždyť jen díky tomu dokáže přesně rozpoznat, v čem se musí stát lepším člověkem ke cti Boží a k užitku bližním. Nikdy proto při pohledu na sebe neztrácí motivaci, ať již by byl jakýkoliv, ani nepropadá malomyslnosti, ale život prožívá a vnímá jako školu, ve které musí zvládat předem připravené úkoly a zkoušky. Ví, že jen zvládnutím současné úlohy může začít splňovat úlohu další, a tak skutečně duchovně jít kupředu.

Člověk, žijící ve Světle, nebo alespoň po Světle vroucně toužící, snaží se poctivě o vlastní zdokonalení, které je pravé, tedy plně přirozené. Nikdy nechce dosáhnout svého vzestupu uměle vystupňovaným úsilím či násilím, a proto si je vědom, že nedostatečnost duchovních schopností nikdy nemůže nahrazovat dlouhotrvajícím řečněním, siláctvím, či dokonce hrubostí vůči druhým, ale vždy jen znovunalezením a upevněním vlastního duchovního spojení se Světlem.

Každý strom či keř v přírodě touží po přežití, i kdyby jej předtím popálily plameny ohně, polámal vítr nebo pořezal člověk, jen když je na něm alespoň jedno poupátko ještě zelené. Kéž tak i každý z nás dokáže bojovat o své bytí, o svoji záchranu v nepřízni osudu, i pod tíží svých slabostí, když ještě smí.

Příroda zůstává zapečetěnou knihou pro každého, kdo neotevře své srdce a cit Světlu; kdo si nechce přiznat svoji malost a nechce se pokorně učit. Proto je naléhavě potřeba otevřít stránky této moudré knihy probuzením vlastní čisté citovosti a vnímavosti. Kéž to každý z nás jednou skutečně dokáže.