Pod povrchem života

„Zrcátko, řekni že mi, kdo je na celém světě nejkrásnější?“ K čemu vedou tato slova? K pýše! Ale my jsme to nepochopili a neuvědomujeme si to! Proto se neustále v podobném duchu ptáme: „Kdo namaloval nejkrásnější obraz? Jaká hudba je nejkrásnější? Jaká píseň je nejkrásnější? Jaká kniha je nejkrásnější? Která žena je nejkrásnější? Které dítě je nejšikovnější? Která profese je nejváženější? A tak dále, a tak dále.“

Tyto otázky jsou však otázkami lživými, protože se neopírají o skutečnou pravdu a skutečnou realitu našeho univerza. Je to jedovaté semeno, spočívající v rozumovém porovnávání, které mezi nás záměrně zasel satan, aby na jedné straně vytvářelo mezi lidmi nadřazenost a pýchu, a na druhé straně sebe podceňování a závist. Lidská společnost je tím zamořená a vnáší to do ní nevraživost a zlo. Jde o jednu z mnoha pastí temnoty, do které se lidé naivně chytili. My si ale ukažme, jak je to doopravdy.

Která profese je nejváženější?

Čestný popelář je ve stvoření hodnotnější, než nečestný lékař, nebo politik. Ve stvoření a před zrakem Nejvyššího totiž nerozhoduje co děláme, ale jak to děláme. A hlavně, jací jsme. Zda jsme vnitřně čistí, vnitřně ušlechtilí, laskaví a spravedliví. To je nejdůležitější. Jedině v tomto spočívá skutečná hodnota člověka a jeho bytí. Všechno ostatní je irelevantní. Všechno ostatní jsou nicotná lidská hodnocení a porovnávání.

Která žena je nejkrásnější?

Říká se, že na hloupou otázku existuje pouze hloupá odpověď. A tato otázka je hloupá. A co víc, je záludná, protože se snaží manipulovat nesprávným směrem. Mimo skutečnou pravdu a mimo skutečnou realitu.

Žádná žena totiž není nejkrásnější, protože všechny ženy jsou krásné. Každá z nich je krásná svým osobitým a jedinečným druhem půvabu. Každá žena si má být svého vlastního půvabu vědoma a má jej v čistotě a ušlechtilosti rozvíjet.

Mnohé dívky a mladé ženy jsou vystaveny krutým vnitřním bojům právě proto, že se srovnávají s jinými. Proto, že se chytily do ďábelské pasti porovnávání se s jinými, místo toho, aby rozvíjely svůj vlastní, specifický a osobitý druh půvabu.

Jen se podívejme na louku v létě, plnou nejrůznějších květin. Každý jeden z nich je krásný svým vlastním druhem krásy. A každý právě svou osobitostí přispívá k nádheře a pestrosti celku. Přijít na louku, zářící krásou nejrůznějších květin a zeptat se, který z nich je nejkrásnější, je něco ďábelského. Je to něco rozumově záludného, co se nechce v prosté jednoduchosti těšit z krásy pestrosti a různorodosti, ale co se snaží otrávit tuto krásu ďábelským jedem vzájemného porovnávání a rozdělování na nejkrásnější a méně krásné.

Nebo jiný příklad. Zeptejte se nějakého klavíristy na to, který tón na klaviatuře je nejkrásnější, a tím pádem důležitější, než všechny ostatní. Řekne vám, že je to nesmysl, protože všechny tóny jsou stejně důležité, neboť jen na všech společně lze zahrát něco krásné. Jediný tón, ať by byl jakkoli krásný, by byl k ničemu.

Nebo se zkusme podívat do světa přírodních bytostí. Tyto bytosti se starají o chod přírodního dění, počínaje od nejmocnějších bytostí, řídících živel vody, nebo větru, až po nejmenší bytosti, pečující o květiny. Nikdo z nich se však necítí být výše, nebo níže. Nikdo z nich sám sebe nevnímá jako většího, nebo menšího. Úplně všichni jsou stejně důležití v zajišťování chodu přírodního dění, které se odvíjí v souladu s Vůlí Stvořitele. Pro bytosti přírody existuje jen jedno jediné. Jejich vlastní, osobité, věrné plnění služby, která jim byla přidělena dobrotivým Otcem nás všech. Neboť ať již je tato služba jakákoli, je potřebná k tomu, aby bylo dosaženo harmonie a krásy celku.

A stejně je to i s lidmi. Každý z nich je částí velkého celku stvoření a podle svých schopností, svých darů a předpokladů se má snažit přispívat ke kráse a harmonii celku. Každý člověk je tónem v klaviatuře obrovského celku, který má svým čistým a jasným zněním přispět k nádherné oslavné symfonii, znějící ke chvále velkého, dobrotivého Boha.

Nemáme se starat o jiné a srovnávat se s jinými. S jejich krásou, schopnostmi, dary, talenty a možnostmi. To je od ďábla. My se v tomto směru máme starat jen sami o sebe. O to, aby tón naší vlastní osobnosti zněl jasně a čistě. Máme se starat o to, abychom byli vždy vnitřně čistí a vnitřně zjasnění. Máme se starat o plné rozvinutí své vlastní krásy, svých vlastních dovedností, darů, talentů a možností.

Máme si být vědomi toho, že naše bytí nám bylo darováno Stvořitelem. Samotný Stvořitel chce, abychom existovali, a abychom svou osobitou a jedinečnou existenci rozvinuli do maximální míry, ku prospěchu všech lidí i celého stvoření.

Ďábel nás chce rozdělovat porovnáváním na lepší a horší, na krásnější a ošklivější, na schopné a méně schopné, na talentované a méně talentované, a tak dále, a tak dále. Náš Otec nebeský však vidí to nejlepší v úplně každém člověku. Vidí jedinečnou krásu v každém z nás. Vidí osobité schopnosti v každém z nás. Vidí talenty v každém z nás. A chce, abychom všechno toto, co v sobě máme, plně rozvinuli. Abychom se stali květem na louce, který svým specifickým tvarem, barvou a vůní přispívá k nádheře a osvěžující pestrosti celku. Abychom se stali čistým a jasně znějícím tónem v nádherné symfonii obrovského celku stvoření, znějící ke cti Boží.

Záleží jen na nás, zda půjdeme cestou velikosti a důstojnosti každého lidského jedince, předurčenou dobrotivostí Boží, nebo cestou záludného rozumového porovnávání, ke které nás svádí ďábel.