Pod povrchem života

Pokud se zamýšlíme nad možnostmi, jak se lze propracovat k ušlechtilejšímu, zodpovědnějšímu a citově naplněnějšímu prožívání života, najdeme celou řadu nevyužitých cest. Zaměřme se nyní alespoň na jednu z nich, na schopnost snění během nočního spánku.

Jaký smysl mají sny?

I když tomu možná nebudeme chtít věřit, lidský sen, prožívaný ve spánku, má vícero důležitých fyziologických, a také psychických významů. Jedním z nejvýznamnějších je ten, že právě v době spánku se může duše člověka uvolnit pro dočasný vzlet do jemnějších a krásnějších úrovní Stvoření, odkud smí načerpat často až nadpozemsky krásné a důležité zážitky pro svoji další pozemskou pouť.

Tyto zážitky, jsou-li skutečně hluboce citově prožité, mají ten velký přínos, že dokážou duši uvolnit i od těžkých pozemských vazeb či útrap a doslova vlijí novou sílu do lidského úsilí o uskutečňování skutečného dobra a naplňování ideálů pravé lidskosti a ctností na Zemi.

Je to právě sen, kde duše člověka může prožívat povznášející city například při létání, ale i při setkání s jinými dušemi, které již nežijí v pozemských tělech. Zjemnělým vnímáním může od nich přijímat touto cestou důležité rady, ale i varování, které jsou-li správně pochopené a zpracované, mají cenu zlata. Toto všechno může duši člověka ve stavu tělesného spánku doslova rozcitlivět a pohnout až k vřelým slzám, ačkoliv za denního vědomí by musela mnohá z těchto cenných prožití zůstat nedostupná kvůli všeobecnému zaměření se člověka na čistě hmotný rozměr bytí.

Snění mělo a mohlo tedy být pro člověka chvilkou, kdy by se i během poutě fyzickým životem mohl spojit s jemnějšími a krásnějšími úrovněmi Stvoření, aby odtud na určitém stupni zralosti radostně načerpával v obrazech podněty pro své zdokonalení a celkové povznesení také svého okolí.

Čím to, že duše člověka může během snění intenzivněji prožívat a přijímat nadpozemské pomoci?

Odpověď spočívá v tom, že duše člověka prožívá ve spánku v určité přímočarosti více emocionálně a citově než racionálně. Je to způsobeno hlavně tím, že ve stavu spánku dochází k výraznému oslabení vyzařování šedé kůry mozkové a převahu v síle záření získá tím ta část mozku, která je úzce spojena s nitrem člověka, s jeho duchovní podstatou. Díky tomu se duše může od těla, na nějž byla pevně navázána vyzařováním mozku, uvolnit do větší vzdálenosti a může plněji prožívat účinky nadpozemské reality.

Tedy je to právě změna činnosti mozku, která umožňuje duši dočasně se vzdálit od těla a tím intenzivněji a obsáhleji citově prožívat.

Samozřejmě platí, že pokud je duše člověka příliš zatížena nízkostí jakéhokoliv druhu a silně k ní tíhne, nebo i jenom duševně příliš zatížena pozemskými starostmi, potom ani pro své dočasné uvolnění od záchvěvů tělesnosti nemůže se vznést ve spánku až do úrovní povznášejících a krásných, ale pouze klesne do úrovní stejnorodě nízké. Tak se stává, že se člověk probouzí v důsledku strašných a vyčerpávajících snů, a může být až zpocený těžkým prožíváním nebo strachem.

Z velké pomoci potom činí si člověk následně hrozbu, před níž uniká tím, že se spánku bojí a vyhýbá. Vždy je to ale člověk sám, kdo svým naladěním svobodně rozhoduje o míře pomocí, které může i v tomto směru pro sebe přijmout.

Pokud bychom se příliš nezapletli do hmotných vazeb a nechali ducha alespoň trochu pootevřeného hlubokým citovým záchvěvům, mohli jsme všechnu krásu nadpozemských úrovní prožívat v současnosti nejen ve stavu snění, ale dokonce nepřetržitě při plném vědomí během dne. Současný stav svědčí však o opaku, a proto můžeme schopnost zdravého snění považovat za záchrannou brzdu před úplným citovým vyprahnutím moderního člověka.

Aby však mohl být sen správně prožitý, na to není třeba příliš dlouhý spánek, který duši jen oslabuje a činí ji malátnou. Právě naopak, čím hlouběji dovede člověk využít spánek, tím menší čas potřebuje k tomu, aby z něj vytěžil všechny potřebné pomoci.

Smyslem těchto pomocí přitom nesmí být jen samotné potěšení člověka z duševního naplnění a blažené rozplývání se v dobromyslném dojetí, ale snaha přetavit všechny nabyté citové impulsy do viditelných forem správného života a lidského soužití. Citové prodchnutí má být jenom pohnutkou k tomuto cíli, ne však cílem samotným. Jinak se stane zakopanou hřivnou, za niž se člověk bude muset ve složitém rozpoložení své duše jednou zodpovídat.

Jak správně sen zpracovat?

Člověku je občas duchovně umožněno, aby i navzdory své převážně hmotné orientaci citově prožil hluboký sen, který mu přináší pomoc, avšak velmi často bývá vzápětí zcela obrán o pravou svoji hodnotu a význam. Nejčastěji tím, že se člověk po probuzení snaží význam snění ihned analyzovat svým rozumovým uvažováním, studováním snářů, mystických slabikářů a podobně. Rovněž také často se příliš brzy svěří s obsahem snu jiné osobě a snaží se jej tak vnutit do omezených slovních forem a výrazů. Tímto vším se oslabuje původní citový náboj snu, který jedině měl v sobě schopnost duchu člověka skutečně přinést pomoc skrze původně čisté prožití dojmů, jež jím byly vyvolány. Význam snění se následně rozplývá a doslova ztrácí ve všednosti dne.

Prožije-li například člověk ve snu okamžik zbloudění na cestě, kterou kráčel ke svému chtěnému cíli, a toto jej již ve snu velmi bolestně zasáhne, není potom třeba, aby se tento člověk po svém probuzení snažil takový sen uchopit svým rozumovým uvažováním, aby zjistil, „co mu to má říci“. Docela stačí, když si jenom v sobě podrží citový stav, který prožil v okamžiku zbloudění ve snu. Již tento samotný moment může v něm vzbudit tak vysoký stupeň duchovní bdělosti, že bude vždy v pozemském životě kráčet obezřetně jen po správných a bezpečných cestách. Tímto bdělým přístupem se uchrání před životním zblouděním a využije varovný význam snu zcela.

Každý člověk se může během snění duševně uvolnit tolik, aby mohl načerpat posilu pro svoji pozemskou pouť. K tomu nemusí být hned ve všem dobrý a dokonalý. Stačí, aby se například dovedl před spaním alespoň na chviličku ztišit a v tichosti poprosil o odpuštění svých chyb, jichž se během dne dopustil. Procítí-li to upřímně s pevnou vůlí vše napravit, dostane se jeho duši ochrany pro další vzestup. Stejně může pomoci i vroucí procítění díku za prožití všeho, co den přinesl. Radostného i bolestného.

Člověk tedy nemusí být ihned ve všem bezchybný, aby směl přijmout mnohé pomoci, jež na něj čekají, ale musí být pravdivý ve všem úsilí o vlastní přeměnu k lepšímu. Musí vědět, kam skutečně směřuje, a hledat stále nové a nové cesty, aby tohoto správného cíle cesty nakonec dosáhl. Potom prožije i své vroucí odevzdání se v modlitbě. To bude také jeden z nejkrásnějších okamžiků naplnění, které může během života prožít.