Choď na obsah Choď na menu
 


29. 1. 2024

Tady a teď! To má největší cenu! Nic jiného neexistuje!

Jediné, co každý z nás skutečně vlastní, je právě tento okamžik přítomnosti. Minulost je nenávratně pryč, nedá se už vrátit, a proto se nemá smysl ní trápit. Budoucnost ještě nenadešla, protože teprve přijde. Existuje jedině tento okamžik přítomnosti. Existuje jen teď, teď a teď. Jeden okamžik přítomnosti za druhým.

Je proto třeba naučit se být v každém z nich naplno, všemi svými smysly. Je třeba naplno prožívat každý okamžik přítomnosti, protože představuje jediný reálný kapitál, který máme k dispozici.

To je to jediné, na čem záleží, a proto máme vždy naplno patřit pouze přítomnosti a máme naplno prožívat všechno, co se v ní děje. Ať už je to utrpení, radost, nebo cokoli jiného. Máme být všemi svými smysly, myšlením i cítěním naplno otevření každé chvíli přítomnosti, protože jen takovýmto způsobem můžeme mít užitek z pozemského života. Ani v úvahách o minulosti, ani ve snech o budoucnosti není totiž možné získat skutečné prožití. Prožití tak silné, že se odtlačí do našeho ducha a my si jej s sebou odneseme po pozemské smrti na druhý svět, jako náš trvalý majetek.

A kromě toho bdělé prožívání přítomnosti přímo formuje náš budoucí osud, protože to, co bude, závisí na tom a je postaveno na tom, co je právě teď.

Hovoříme-li o prožívání přítomnosti, měli bychom vědět, co je to vlastně to prožívání?

Prožívat něco můžeme jen citem. Jen tím, že jsme citově zainteresováni. A to je u nás lidí problém, protože velkou překážkou bezprostředního citového prožívání přítomnosti je náš rozum. Rozum nám to komplikuje a my si nyní ukažme, jak k tomu dochází a jak se toho vyvarovat.

Prožívání přítomnosti může být dvojího druhu. Pasivní, nebo aktivní. Nebo se může jednat o kombinaci obou.

Pasivní prožívání přítomnosti je zvenčí směrem dovnitř. Je to přijímající prožívání, směřující z přítomného okamžiku k citu a k duchu člověka.

Aktivní prožívání je naopak působení citu zevnitř směrem ven k přítomnému okamžiku.

V obou případech tvoří překážku již zmiňovaný rozum, který narušuje citovou bezprostřednost prožívání okamžiku.

Při pasivním prožívání, kdy má být okamžik přítomnosti bezprostředně prožit citem, se rozum staví jako překážka v tom smyslu, že v myšlenkách často zabíháme do minulosti, nebo budoucnosti. Lidově se tomu říká, být duchem nepřítomen. Znamená to, že když se kolem nás něco děje, my jako bychom tam nebyli, protože vnitřně jsme někde jinde. A to buď v minulosti, nebo v budoucnosti. Ne však v přítomnosti.

Takto se pak žel sami připravujeme o prožívání cenných a neopakovatelných okamžiků přítomnosti. A je-li toho mnoho, může se nám stát, že většinu svého života vnitřně prožijeme někde jinde, než v přítomnosti. Takové něco může vést dokonce až k tomu, že si budeme muset svůj pozemský život znovu zopakovat, protože jsme v něm v plné bdělosti neprožili dostatečné množství okamžiků přítomnosti, a tímto způsobem jsme ho doslova promrhali, tedy správně neprožili.

A teď se podívejme na aktivní prožívání přítomného okamžiku, spočívající v aktivním projevování se ducha a citu směrem navenek.

I zde stojí jako překážka náš rozum, který na základě různých nabytých předsudků, výchovy, nebo zažitých společenských norem nedovolí našemu citu projevit se přímočaře, autenticky a bezprostředně.

Jistě to každý sám na sobě zažil, že jasně vnitřně cítil, co má v určité situaci udělat, co má říct, nebo jak se má zachovat, ale jeho rozum mu v tom zabránil různými argumenty. Například: „budeš k smíchu, co si o tobě jiní pomyslí, naděláš si zbytečné problémy a podobně.“

A tak neuděláme a neřekneme to, co jsme v přítomném okamžiku cítili. Později si to potom vyčteme a kouše nás svědomí. Avšak onen okamžik je už dávno pryč a my jsme dovolili, aby nám náš rozum znemožnil autentické projevení našeho ducha a citu v daném okamžiku přítomnosti.

To nejcennější, co světlým a požehnaným způsobem formuje naši budoucnost, jsou tedy bezprostřední projevy ducha a citu v okamžiku přítomnosti. To nejlepší, co můžeme nejen pro sebe, ale i pro druhé lidi dělat, jsou projevy čisté a radostné ušlechtilosti našeho ducha v přítomném okamžiku, tedy v té nejcennější chvíli, jakou máme k dispozici.

Nejhlubší podstata duchovní cesty člověka spočívá v tom, že prochází všemi okamžiky dne tak, aby se v nich bezprostředně projevovala čistota a radost jeho ducha a jeho citu. Je to to nejjednodušší a nejpřirozenější, co nám přináší největší duchovní prospěch.

Ale jak již bylo zmíněno, rozum brání vnitřním projevům ducha směrem navenek. Rozum omezuje citové projevy našeho ducha, které jsou cenné v jejich bezprostřednosti. Rozum odděluje našeho ducha a od jeho účasti na aktivním prožívání okamžiku. Rozum se snaží zamezit projevům čistého citu v jednání s druhými lidmi, a to z nejrůznějších důvodů. Naším rozumem jsou autentické projevy citu vnímány jako naivita.

Být citovým člověkem v přítomném okamžiku znamená jednat, rozhodovat se a zajímat postoje podle svého momentálního vnitřního cítění a podle svého svědomí. Člověk by nikdy neměl vzdávat zápas ducha, citu a svědomí o možnost jejich plného projevení se v přítomnosti, protože právě to je tím nejcennějším, co má zásadní vliv na náš budoucí osud.

A zvláště cenné je takové prožívání v kontaktu s druhými lidmi, jakož i s přírodou a přírodními bytostmi. Našim spolu prožíváním radosti, bolesti, nebo soucitu s jinými v okamžicích přítomnosti, si tkáme zlatá osudová vlákna, směřující do království nebeského.

Proto se neustále snažme v sobě probouzet citovou vnímavost vůči druhým lidem i vůči přírodě. Dopřejme svému duchu a citu jeho přirozené právo prožívat v každém okamžiku přítomnosti radost, čistotu a harmonii s ostatními lidmi i s přírodou, protože jedině v tomto spočívá správné naplňování smyslu našeho života.

Od nás lidí je chtěno, abychom každodenně prožívali citovou sounáležitost s druhými a hledali způsoby, jak s nimi žít v souladu a vzájemné podpoře na naší společné cestě k Bohu, prostřednictvím utváření velké harmonie. Je od nás chtěno, abychom dávali volný průchod ušlechtilosti a ohleduplnosti našeho ducha, kterého necháme volně a bezprostředně se projevovat každém okamžiku našeho života.

Všechny chvíle a okamžiky, které budeme mít od nynějška k dispozici, využívejme k radostným projevům ušlechtilosti vůči bližním i vůči celému světu. Neboť jedině ve vážném snažení jednotlivce o projevování jeho citu v okamžicích přítomnosti spočívá přeměna našeho světa na svět plný Světla a lidského porozumění.