Pod povrchem života

Pokud do ohně ustavičně pravidelně nepřikládáme, začne slábnout a nakonec vyhasne. Žel, v lidské povaze je zakořeněná lenost, což se projevuje tak, že to, čím jsme na začátku hořeli a úplně nás to spalovalo, začne postupně nenápadně chladnout, až to v nás nakonec vyhasne.

Tímto způsobem skončily mnohé vroucí lásky, které nakonec úplně vychladly. Tímto způsobem přicházíme o silné prvotní nadšení pro mnohé věci, které se postupně vytrácí a změní ve stereotyp bez nadšení.

A žel, takovýmto způsobem často končí i na začátku silné a strhující duchovní prožívání. I naše víra bývá často zpočátku silná, vroucí a horká, ale časem postupně chladne a stává se vlažnou. Stává se již jen formální, bez vnitřního ohně.

A k takovému něčemu dochází i u lidí, kteří se dopracovali k nejvyššímu duchovnímu poznání na zemi, obsaženému v Poselství Grálu. I v tomto případě se stává, že dojde k vnitřnímu citovému vyprázdnění tak, že zůstane jen vnější skořepina. Zůstane jen něco, co je uchopeno rozumem, o čemž se s jinými povídá, nebo polemizuje, avšak silný citový náboj, který je rozhodující, začíná postupně chladnout.

Úplně u všech věcí však platí, že člověk by je měl prožívat neustále tak silně a tak intenzivně, jako když se s nimi setkal poprvé. Jako když poprvé zasáhly jeho duši a cit.

Člověk musí žít vždy plně citově tak, jako kdyby všechny věci byly pro něho stále nové. Ať už je to láska, duchovní poznání, modlitba, nebo něco jiného. Všechno by mělo být natolik citově živé, jako kdybychom to právě dnes objevili.

V tomto spočívá živost ducha! Nikdy bychom neměli dopustit, aby se nám zásadní věci našeho bytí vnitřně ošoupaly, zevšedněly a vybledly. Všechno podstatné v nás by mělo stále zářit, jako nové a citově živé. Přesně tak, jak je tomu u dětí, které žijí každý den v plnohodnotnosti citového prožívání.

Právě kvůli tomu, že my lidé máme tendenci pomalu ve všem klouzat dolů, až ke zevšednění a vyblednutí věcí, které jsme na začátku nejednou prožívali přímo strhujícím způsobem, právě kvůli tomu byla přednesena slova, že první budou poslední a poslední první.

Co to znamená?

Znamená to, že ti poslední budou mít to nejcennější, co vůbec člověk může mít. A sice, horkou a vroucí citovou živost, související s duchovním poznáním, s modlitbou, s láskou, nebo s něčím jiným.

Neboť žel, ti první, kteří se k tomuto všemu dostali dříve, z hlediska nedokonalosti lidské povahy ztratili časem tu intenzitu vroucí živosti, jakou měli na začátku, a všechno v nich se nachází v procesu postupného blednutí a citového vyprazdňování.

A právě proto se stanou první posledními a poslední prvními. Proto budou mít ti první v rukou již jen prázdný obal, zatímco ti poslední budou držet v rukou plnohodnotnost. A to skrze silný, nevybledlý a svěží náboj citové vroucnosti.

Stát vědomě, jako vědomá lidská bytost ve stvoření, v sobě zahrnuje poznání našich lidských předností, daností, ale i slabostí. O našem sklonu k určitým slabostem máme vědět a máme se jich snažit vyvarovat.

A právě proto se máme stát strážci plamene! Strážci věčného ohně vnitřního citového nadšení! Citového nadšení, o které bychom v zásadních životních věcech neměli nikdy přijít. Takové něco bychom neměli nikdy dopustit.

A co konkrétně by to mělo být? Které věci by v nás nikdy neměly vyblednout a měly by zůstat stále živé, nové a takové, jako poprvé? Co v nás má stále nezměněno silně citově hořet?

V první řadě je to čistá radost z vědomého bytí, naplněná díkem Stvořiteli. Každý den se má stát dnem takové radosti. Máme žít vnitřně čistý a dětský radostný život na zemi. A máme být za to vděční Stvořiteli, který nám to umožnil a umožňuje. Který nám dává každodenně příležitost dětsky se radovat z těch nejobyčejnějších věcí. Z nového dne, z přírody, ze zdraví, z rodiny, z přátel a z mnoha jiných věcí, které nám dělají radost a těší nás.

Za druhé je to radostná práce a radostné tvoření ke cti Boží. Je to možnost a dar chválit nebeského Otce všemi svými každodenně vykonávanými činy. Je to radostný čin, který se stává modlitbou. Modlitbou radostného činu, konaného ke cti Páně. Tímto způsobem můžeme naši radost, pociťovanou z toho, že něco tvoříme a děláme, proměnit v modlitbu chvály Nejvyššího.

Za třetí je to snaha o stále dokonalejší a hlubší poznávání Vůle Stvořitele, a samozřejmě i její naplňování.

To se má dít ve dvou rovinách. V rovině vědomé a podvědomé.

V rovině vědomé jde o neustálou chuť poznávat stvoření. Chuť vědomě poznávat jeho zákony a naplňovat je v každodenním životě.

V rovině podvědomé jde o citový přístup ke všemu, co k nám přichází a co z nás vychází, protože cit je hlasem našeho ducha. Prostřednictvím citu nám náš duch ukazuje, jak se máme správně zachovat v každodenních situacích tak, abychom v nich jednali v souladu s Vůlí Stvořitele, kterou máme vtisknutou do svého ducha. Do svého nejhlubšího já, projevujícího se citem a hlasem svědomí.

No a za čtvrté by v nás měl neustále hořet jasný oheň dobrého chtění, projevující se snahou nijakým způsobem neublížit bližním a nezpůsobit jim žádnou újmu ani v myšlenkách.

Tyto věci bychom měli v sobě stále znovu a znovu objevovat a oživovat. Měly by v nás zůstávat stále nové. Nikdy by neměly vyblednout, nebo ochladnout.

Toto je oheň, který máme stále hlídat a neustále do něj přikládat, aby vždy hořel jasným plamenem. Aby nikdy nezačal slábnout a nikdy nevyhasl.

Neboť každá nastávající vlažnost v tomto směru je postupným úpadkem, který může být tak pomalý a nenápadný, že ho ani sami nepoznáme. Až konečně, před soudní stolicí Páně zjistíme, že z toho, o čem jsme se domnívali, že to máme pevně v rukou, zůstala jen prázdná skořepina a prázdný obal, bez živé citové vroucnosti a bez živého citového jádra.

Každý z nás má k tomu tendenci. Poznejme proto tuto svou lidskou slabost a v žádném případě nedopusťme, aby nás vnitřně vyprázdnila a připravila o všechno. To se nám ale nemůže nikdy stát, pokud vždy zůstaneme bdělými strážci plamene. Pokud si v sobě udržíme posvátný oheň nadšení pro věci Boží. Pro věci věčné, pravé a skutečně hodnotné.

Ignis Dei! Oheň Boží! Oheň nadšení pro věci Boží! Jeho udržení je životně důležité právě v dnešní době rozumového chladu, rozumové racionality a rozumové vypočítavosti.