Pod povrchem života

Jen velmi málo je těch lidí, kteří se dokážou ve svých myšlenkách zabývat odpuštěním vůči druhým lidem. Takových lidí je na Zemi opravdu velmi málo. Avšak ještě méně je těch, kteří dokážou doopravdy odpustit, a tím se oprostit od sice pozemsky neviditelného, přesto ale duchovně živoucího, svazujícího spojení s mnohými lidmi, kteří jim někdy zkřížili životní cesty.

Odpuštění je přitom něčím zcela zásadním, co bude již brzy ovlivňovat mnohé dění ve společnosti lidí na této Zemi.

Odpuštění je podmínkou pro duchovní vzestup člověka – jednotlivce stejně tak, jako i pro vzestup celých národů či světadílů.

Odpuštění, ve kterém se projeví jasný lesk záře smíření s osudovými cestami člověka na jeho pouti Stvořením. Takové odpuštění bude v sobě nést projev čisté moudrosti a pokory člověka, jenž tak dospěl k poznání velikých zákonů Stvoření a v tichosti šeptá:

„Pane, Tvé pravěčné Moci a Spravedlnosti, Tvému svatému Duchu náleží posouzení a narovnání všeho, co se zformovalo na mých dosavadních cestách. Vědom si toho, mám nyní před sebou jen vůli k odčinění všeho nesprávného, co jsem zformoval, vytvořil a učinil vůči bližním. Všechno jsem nyní připraven napravit. Nevidím před sebou již vůbec viny druhých, ale jen viny svých vlastních pochybení. Tyto jsem rozhodnut s nasazením všech svých sil napravit. Napravím je v modlitbě i v činu!“

Odpuštění a touha po nápravě všeho nedobrého musí být v člověku spojeny v jedno jediné silné hnutí nitra, neboť teprve společně dávají poznat, že dobrá vůle v člověku je opravdová a čistá.

V takovém stavu naladění člověka změní se také ihned šedé vyzařování, které jej doposud obklopovalo a snad jej i částečně prostupovalo. Jemná světlost v jeho nitru stane se pak průkazem pro procházení vším ostatním, co se pro něho ve vláknech zpětného působení ještě řadí k vyžití.

Tento jemný a jasný svit v jeho nitru bude nakonec také oním záchranným lanem, které mu umožní projít vrcholícím soudem, jenž se nyní v letošním roce a dále i v letech následných bude stále viditelněji projevovat ve všech událostech přírodního i společenského dění na Zemi.

Kéž by lidé pochopili, že jediná možná cesta, ukazující se jako životaschopná, je právě cesta, na níž každý sám za sebe změní se k lepšímu, čistšímu, pokornějšímu jednání vůči spolubližním.

Nyní stojíme na prahu období velkého obviňování se lidí navzájem z toho, že druhý může za těžkosti jednoho. Obviňování přeroste ve vydírání, nátlaky, v nepokoje na všech místech a ve všem, co se mezi lidmi nachází.

Vše, co nyní ještě dřímá v lidských myšlenkách, vyrazí nyní vpřed, vybují jako divoké plody toho nejjedovatějšího býlí.

Pronikne to vším, co se stalo součástí lidského života. Jeden bude obviňovat druhého a naopak, až se nade vším rozpoutá bouře zničení všech lidských hodnot. Vše lepší, co je na Zemi, bude zašlapáno daleko do bahna. S vysílením nakonec budou se potácet lidé z místa na místo, aby v bolestném zděšení poznali, že příčinou svých domnělých utrpení jsou jen oni sami se svou zcela ztracenou schopností odpouštět druhým.

Jakkoliv se může zdát, že cesta odpuštění druhým a cesta vlastní proměny k lepšímu jsou dnes ještě holým bláznovstvím, a tím něčím neskutečným, co se nemůže nikdy v dnešním navyklém způsobu jednání uplatnit, nakonec se ukáže, že má-li lidstvo zde na této Zemi přežít a existovat dále, pak není jiné cesty, než cesty odpuštění a nápravy vlastních nedobrých rozhodnutí.

Brána do budoucnosti této Země je pro člověka úzká! Nesmírně úzká! Je tak malá, že bude muset být nejprve odložena každým z nás všechna vlastní pýcha a sebestřednost, domnělost velikosti, a tyto budou muset být nahrazeny pokorou a skromností takového druhu, že o nich dnes musíme číst v pohádkových příbězích, abychom si je vůbec dokázali alespoň zčásti představit. V každodenním životě v jednání lidí nelze je nalézt, staly se již úplně neznámými ve svém obsahu i projevu.

A právě brána, která je ještě otevřena pro člověka směrem k budoucnosti, je tak malá, že největší část dnešních lidí neprošla by jí, ani kdyby se snažili sehnout sebevíce.

Spíše by prošel velbloud uchem jehly, než dnešní lidé, naplnění nespokojeností a obviňováním druhých, touto branou, která je nyní pro ně nachystána směrem k budoucnosti. Proč to nechtějí lidé pochopit, že slova Toho, jenž přišel před dvěma tisíci lety, se nakonec opravdu naplní také i ve směru vůči nim samotným, a ne jen vůči těm druhým?

Proč nechtějí lidé pochopit, že stále častější události ve všech oblastech dnešního života na Zemi ukazují, že proroky dávno ohlašované změny nadcházejí?

Kéž by ještě k duchu mnoha lidí, kteří nejsou sami v sobě špatnými, nýbrž jsou jen vlečenými proudem mas, dolétlo volání o tom, že právě a jen odpuštění druhým a náprava všeho dosavadního nedobrého je cestou vedoucí k dalšímu životu na této Zemi. Že je to ona cesta, podmíněná k této Zemi se sklánějící Boží Láskou.

Stav Země, jaký je dnes, ukazuje, že pro většinu lidí je téměř nemožné odpustit druhému alespoň jedenkráte. Avšak požadováno je nyní odpuštění druhému sedmdesát sedmkráte, aby mohlo být takové odpuštění shledáno jako pravé, poctivě myšlené, skutečně prožité v nitru odpouštějícího.

Jasný lesk záře odpuštění musí naplnit nitro lidstva, aby mohla se vůbec odvíjet jeho cesta k budoucnosti.

Bez probuzení této jemné, tiché pokory nyní více než kdy dříve hrozí na Zemi, že lidé se ve svých vzájemných obviněních navzájem rozsápají, vysílí se navzájem až k vyhynutí.

Žel, takový je stav většiny lidstva, které je nyní konfrontováno s naléhavostí odpuštění druhým a současně dobrovolnou ochotou napravení vlastních chyb a vin.

Snad se to podaří alespoň malému počtu lidí.