Pod povrchem života

Prožití znechucení z dosavadního způsobu života na Zemi! Tato skutečnost se stále častěji dotýká velkého množství lidí. Přichází skrze naše nitro, které se nedokáže smířit s tím, jakým směrem se ubírá naše životní cesta. V prachu a beznaději najednou leží ten život, který se nám jevil jako skvělý a neotřesitelný. Najednou je všechno jinak a zůstává jen bolest a neschopnost to pochopit.

Je to chvíle, kdy se člověk cítí osamocený a zrazený. Všechno stávající ztrácí smysl, protože je to prázdné a chybí tomu to skutečné a opravdové.

Takový stav přivádí člověka k velké životní křižovatce, přičemž zvolení správného směru spočívá pouze v jednom jediném. V rozpomenutí se na to čisté a jasné, co se skrývá v hloubce každého z nás. V rozpomenutí se na to, co bylo v člověku živé kdysi dávno na začátku jeho cesty. Co se zachvívalo v jasnosti a dětské lehkosti.

Takto probíhá postupné probouzení lidského ducha, které je otázkou vnitřní síly a také odvahy.

Není to však vůbec obtížné! Je to snazší než se zdá, protože při takovémto snažení začne k člověku okamžitě proudit pomáhající Světlo shora. A právě ve spojení se Světlem se pomalu může začít probouzet naděje, ukazující východisko.

Jen lidé, kteří se nechali příliš ovlivnit nedůvěrou od druhých, kteří jsou příliš zasaženi bezvýchodností a rozkladem, jen oni nedokážou na zmiňované křižovatce zachytit vnitřní jas vlastního ducha, na základě čehož se tito nešťastníci vydávají cestou, směřující do ještě většího bloudění a zoufalství. Vrhají se do ještě většího víru šílenství a bezcennosti, ospravedlňujíc své jednání povrchním heslem, že přece žijeme jen jednou. Takovým těžko pomoci, protože sami v sobě nechtějí slyšet ono tiché, čisté volání. V takovém případě se nedá dělat nic jiného, jen je nechat kráčet po jejich zmatených cestách.

Tam však, kde vnitřek člověka ještě úplně neztvrdl, kde ještě žije záblesk vzpomínky na cosi čistého a dávného, ozývajícího se z dálav světlejší minulosti, tam mohou začít duchovní pomocníci přivádět pomoc k posílení a k plnému probuzení vnitřního cítění.

Prožívání marnosti a bezcennosti současného způsobu života, podobné otřesu, může takovýmto způsobem citově probudit spícího ducha člověka a spolu s ním naději na novou cestu.

Toto prožívání, ať je jakkoli bolestné a často znamená zhroucení hodnotového systému celého dosavadního života, však znamená záchranu ducha.

Je proto třeba vítat takovéto prožívání marnosti a znechucení ze života, protože v sobě přináší příležitost k novému vzkříšení. Neboť žel, žijeme v době, kdy může mnohým pomoci jedině zhroucení, znechucení a marnost, aby vůbec mohlo dojít k citovému probuzení jejich ducha.

V současnosti se nacházíme v době, kdy se chuť trpkosti nad sebou samým stane součástí prožívání milionů. Nemá to však být proto, aby se lekli, stáhli a ve strachu směřovali ještě více dolů, ale proto, aby jim ve spojení s pomocemi ze Světla svitlo nové ráno.

Trpkost současného se má stát východiskem k novému!

Každý, kdo to už sám na sobě prožil, kdo se dokázal vzchopit od prožívání marnosti k naději ducha, každý takový člověk má být připraven pomáhat druhým, kteří se k prožití znechucení a marnosti teprve blíží.

Má být poskytnuta pomoc lidem v jejich bolesti, vyplývající z prožívání marnosti. A podstata této pomoci spočívá v poznání smyslu života. Skutečného smyslu života, kterým je snaha o návrat do naší domoviny, do říše Ducha.

Světlo Páně, nacházející se v současnosti v blízkosti Země, zprostředkovává dostatek sil pro všechny lidi, aby se změnili a namísto pokračování v povrchním bloudění životem našli jeho pravý smysl a začali ho naplňovat.

Masy lidí se blíží velké křižovatce svého bytí. A nejsou ani trochu připraveni na nastávající prožívání. Proto lze očekávat, že se o tuto křižovatku rozbijí.

Připraveni mají být proto ti, kteří mají spojení se Světlem, aby pomáhali všem, kteří i přes náraz na prožití marnosti mají v sobě živou jiskru citu a ducha, aby se z ní mohla rozhořet naděje na nové, krásnější a lepší.

Ten, kdo je čistého vnitřního založení a hoří v něm plamen naděje, bude Světlem veden vzhůru. Jeho pomocníci z výšin mu pomohou odstranit nános omamující pozemskosti. Vnitřek takového člověka se pak náhle zachvěje radostí, protože Světlo pronikne k jeho podstatě a posílí jeho duchovně citové probuzení.

Volání z výšin přemění marnost v objevení pokladu duchovní jiskry, přebývající v našem nitru, projevující se prostřednictvím citu a svědomí, a také prostřednictvím dětské radosti z bytí. A tato jiskra začne jásavě pronikat vzhůru, aby se spojila s celkem všehomíra.

Jen a jen v nás se nachází křižovatka, která vede buď ke Světlu a k životu, nebo k prázdnotě a sebezničení. Prožití marnosti nám má pomoci, abychom se osvobodili od hrozící prázdnoty. Ve správném prožití marnosti se v dnešní době skrývá zázrak znovuzrození.

Proto je voláno ke všem, kteří dospěli až ke dnu prázdnoty v sobě samých! Světlo Páně k nim proudí ve zvýšené míře, aby je posílilo a přivedlo k novému životu, spočívajícímu na nových základech. Na základech vnitřní čistoty a živého cítění, které se mají stát jedinými určovateli našich činů.

Ke všem zní z výšin volání: „Kdo v sobě nese vůli k dobru, kdo se snaží o čistotu svého nitra a v tomto úsilí nikdy nepoleví, ten bude povznesen a jeho čisté nitro najde záštitu ve Světle Páně.“

Vesmírem proudí Světlo Syna Člověka a přináší posilu a podporu každému uvnitř čistému člověku. Vše je připraveno k pomoci lidem, kteří chtějí kráčet životem tak, že se při všech svých životních rozhodnutích budou řídit svým čistým citem a svědomím.

Naděje září, proudí a je všude kolem nás! Držme se jí, nesme ji v sobě a rozdávejme ji všude tam, kde je k tomu v člověku jeho prožíváním připravena půda.