Pod povrchem života

Budoucnost naší země je budoucností Světla! Je úplně jedno, co si o tom dnešní lidé myslí, jestli je jim to lhostejné, nebo se z toho vysmívají a nevěří tomu. Pokud ale nezmění svůj postoj a duchovně se nevzpamatují, ani jeden z nich se nové doby nedočká. Světlá budoucnost, která se k zemi nezadržitelně přibližuje skrze usilovnou práci tkalců osudu, už nebude moci být jejich budoucností.

Co se s nimi stane?

Jejich duše budou odvedeny někde jinde, aby v mnohem tvrdších a drsnějších podmínkách duchovně dozrávaly. Aby v hutnějších úrovních, než je ta naše pozemská, pochopily dvě základní skutečnosti.

První z nich je uvědomění si jsoucnosti Stvořitele.

Z pozemských zkušeností víme, že mnozí lidé, kteří jsou ateisté a materialisté, a v životě se jim daří, na Stvořitele ani nepomyslí. Ale když se na ně sesype nějaké neštěstí, mnozí z nich začínají hledat cestu ke Stvořiteli.

A právě takováto cesta utrpení, vedoucí k poznání jsoucnosti Stvořitele, bude nachystána pro ty, kteří kvůli svému ignorování všeho duchovního budou muset odejít z naší země.

No a druhou věcí je, že tito lidé budou v těžkých podmínkách zbavováni své ješitnosti a přiváděni k pokoře. Budou léčeni z chorobné domněnky o své vlastní velikosti. Budou léčeni z chorobného přesvědčení, že jsou králi, vůdci, politiky, nebo někým jiným, kdo stojí nad ostatními a má právo jim vnucovat svou vůli. V trpkém prožívání budou muset tito lidé poznat, že jsou a vždy byli jen prostými lidskými duchy tak, jako všichni ostatní, kteří mají žít v pokoře před Stvořitelem a mají usilovat jedině o dobro svých bližních.

A během toho, než bude probíhat bolestná převýchova všech duchovně pomýlených lidí, se náš svět začne přetvářet ve svět zcela nový. Stane se Světlou příležitostí pro zrání mnoha duší, které bylo možno považovat za ztracené, ale ony v sobě přesto ještě v utrpení dokázaly probudit silnou touhu po novém způsobu života. Budou-li se schopné zjasnit natolik, aby se mohly znovu přiblížit k zemi a narodit se na ní, budou se moci naučit správně žít v souladu s Vůlí Stvořitele a jeho zákony.

Všichni, kteří jsou již v dnešní době duchovně vnímavější a nechtějí být podrobeni tvrdé převýchově své osobnosti v hutnějších a temnějších úrovních, by proto měli vědět o podmínkách pro vstup do nové doby na zemi. Měli by vědět, co musí splňovat a jakými se mají stát, aby mohli zůstat na zemi, nebo v její blízkosti.

Jací tedy máme být, abychom si zasloužili nový život na nové, světlé zemi?

V první řadě je třeba si uvědomit, že současnému lidstvu, silně zasaženému rozumovou pýchou, přinese přiblížení se Světla nevyhnutelný náraz. Blížící se události přinesou těžké prožívání, protože my lidé budeme muset sklidit vše, co bylo zaseto a vzniklo naším chtěním, abychom znali strašlivý omyl svého dosavadního pohledu na život.

Bude to jako mohutný příval negativity, kterým se bude možné probojovat jedině skrze nově nastavené, vroucí a silné chtění čistoty a dobra. Vysoká vnímavost pro dobro se musí stát prvotním důvodem veškerého našeho jednání. Musíme konečně pochopit, že darování vlídné dobrosrdečnosti bližním je tím, co od nás Vůle Stvořitele vyžaduje jako podmínku pro další život na zemi. Ale zároveň jako podmínku pro vstup do království nebeského. Musíme pochopit, že pravý život spočívá jedině ve spolu prožívání dobra a radosti s lidmi i se všemi ostatními tvory ve stvoření.

Musíme si také uvědomit, jak nesmírně hluboko do naší osobnosti je vrostlá ješitnost a pýcha, které se projevují v našich tisícerých pohnutkách a jednání. Musíme si uvědomit, že dokazováním své velikosti a převahy nad ostatními, byť i v těch nejmenších věcech, potlačujeme dobrosrdečné založení svého ducha.

Zbavit se vlastní ješitnosti, která nás ustavičně nutí mít vždy nějakým způsobem navrch nad ostatními, může jen náš duch svou dobrosrdečností a důvěry plnou věrností v následování Světla. Musíme mít ochotu umenšit sebe sama a nesnažit se tak, jako doposud, sebe sama stavět ustavičně do popředí.

Neboť právě naše ješitnost a naše nejrůznější chyby nám nedovolují dospět k pravé radosti, která námi může proudit jen při harmonickém souzvuku se zákony stvoření, reprezentujícími Vůli Stvořitele. Jedině v nabývání pokory a čistoty se může rozpadat nadvláda rozumové ješitnosti a objevovat se skutečná krása nitra člověka, spojená s radostí z bytí.

Příchozí Světlo žádá od každého člověka, který chce zůstat na zemi, nebo v její blízkosti, jednoduchou, prostou ryzost osobnosti a ne pózy, nebo vyvolávání dojmu velikosti. Každý z nás bude muset vybojovat zápas o osvobození své osobnosti. Zápas mezi dobrotivostí ducha a rozumem se všemi jeho slabostmi. Při tomto zápase musíme vědět, že náš duch se stává silnější skrze vůli k dobru a skrze důvěru ve Stvořitele a v jeho láskyplnou pomoc. V tomto spočívá podstata vítězství.

Náš duch, spočívající v nejhlubším nitru každého člověka si přeje, aby také do našeho denního vědomí silněji pronikala jeho vůle k dobru a umenšení se, protože náš duch to poznává jako jedinou možnou cestu ke vzestupu. V pokoře před Stvořitelem, jeho zákony a jeho stvořením, chce náš duch projevovat svou radost z toho, že smí být malou částečkou nádherného stvoření, pro kterou je k dispozici nekonečný prostor pro věčné působení v tvůrčím štěstí.

Tuto elementární radost našeho ducha je třeba vpustit do denního vědomí a v její zářivosti nechat rozplynout všechny domněnky o své vlastní velikosti. Všechny snahy o vlastní povýšenost, všechny nízkosti a nečistoty, které nám brání v uvědomování si duchovní podstaty sebe sama i celého stvoření. Člověk má být jedním prostým lidským duchem, který si je vědom své nepatrnosti a chce rozšiřovat své poznání Vůle Páně a jeho stvoření, prostřednictvím své citové vnímavosti. Náš duch touží být plnohodnotným obyvatelem díla stvoření, který tvoří krásu a harmonii spolu se všemi ostatními tvory, působícími a sloužícími vedle něho i nad ním.

Toto se stane realitou v novém světě, přibližujícím se k naší zemi tkaním vláken osudu. Toto je Vůle Páně a o toto se musí už dnes usilovat každý, kdo se chce stát součástí nové, přicházející reality.

Právo svobodné volby však nebude nikomu upřeno do poslední chvíle. Proto můžeme klidně zůstat buď ve starém vnitřním nastavení, ve kterém budou naše chyby a naše ješitnost zabraňovat pronikání dobrotivé ušlechtilosti našeho ducha navenek, nebo se naopak ze všech svých sil vynasnažíme osvojit si nový přístup k životu.

Každý vnímavý člověk je však již nyní schopen jasně chápat, skrze který z těchto dvou způsobů bude k němu moci prostřednictvím zákonů stvoření trvale směřovat jen radost a občerstvující povzbuzení ke vzestupu jeho ducha.