Pod povrchem života

Touha mnoha lidí po čistém, dobrém a míruplném životě na Zemi se naplní. V lidech, kteří jsou čistého nitra, dobrého chtění a toužebně očekávají změny k lepšímu, se však vnitřně vynořuje tichá pochybnost, zda je opravdu možné, aby se zlo a temno ztratilo ze Země, když je na ní tak pevně zakořeněno?

Protože vládne nevědomost, jakým způsobem k tomu dojde, je třeba objasnit tuto otázku.

Světlo, neboli Boží síla je tím, co vládne ve stvoření, přičemž temno je jen dosud trpěným, přechodným stavem.

Světlo je nositelem vší síly pro život. Avšak to, co stojí proti Světlu, nemá vlastní zdroj síly.

Dočasné tolerování temna je důsledkem Láskyplnosti Stvořitele, která je nepochopitelně trpělivá vůči lidem v jejich vývoji.

Je tomu tak proto, že Spravedlnost Stvořitele se naplňuje ve velkých kruzích a po nějaké době spravedlivě vrací každému člověku i to nejmenší, co se týká pohnutek jeho nitra.

V tom spočívá potřeba trpělivosti. Vyžaduje to trpělivost, táhnoucí se staletími, protože duchovní zrání lidí jde svými cestami a nedá se urychlit.

Dlouhý čas byl Stvořitelem darován vyvíjejícím se lidským duchům k tomu, aby znali zlo, prožili zlo, odvrhli zlo a připoutali se k dobru.

I když lidé na Zemi většinou spali hlubokým duchovním spánkem, jejich osobnost se nevědomým způsobem vyvíjela a dozrávala k Soudu.

Tkalci vláken osudu, poslušní Vůli Stvořitele, utkali vše potřebné tak, aby to bylo ve správný čas připraveno. Aby až nadejde nebeským Otcem určený okamžik, všechno se dalo do pohybu.

Tehdy přijde pro bytostné služebníky příkaz, aby to, co je vzdáleno Světlu, nebo stojí přímo proti němu, oddělili od životodárného přílivu síly. Tím to začne churavět a rozpadat se podobně, jako když po smrti těla přichází rozklad.

Toto dění bude mít v pozemském světě mnoho podob. Lidé, stojící proti Světlu a jejich výtvory se začnou otřásat a hroutit rychleji, než bude v lidských možnostech udržet něco z toho při životě.

Nesmírná trpělivost Stvořitele přestane platit tak, jak platila dosud, a Jeho Láska se přikloní už jen k těm, kteří budou mít kolem sebe vyzařování, naplněné všeobsáhlým chtěním k dobru.

Nebude proto vůbec zapotřebí, aby Světlo přímo bojovalo s temnem. Vůle Stvořitele jednoduše odepře příliv životodárného Světla všemu, co směřuje k zániku.

V tom bude velká zásadní změna, protože dosud proudilo Světlo ke všem lidem, aniž by rozlišovalo, zda směřují k dobru, nebo ke zlu.

Dosud proudilo Světlo ve své životodárnosti ke všem lidem bez rozdílu, aby postupně dozrávali a měli příležitost se svobodně rozhodnout, zda budou směřovat ke Stvořiteli. Ale toto období se přiblížilo ke svému konci.

Na příkaz nebeského Otce nemá být od určité chvíle Světlo vetkáno do vláken osudu všech lidí bez výjimky jako dosud, ale má být darováno už jen těm, kteří usilují o soulad s Vůlí Stvořitele.

Všichni ostatní budou najednou ochuzeni o příliv sil, který dosud považovali za samozřejmý. Světlo prostě přestane již více obdarovávat takové úsilí lidí, kterým se staví proti svému Dárci.

Rozhodovat o tom bude směřování chtění uvnitř člověka.

Buď to bude všeobsáhlé směřování k dobrému, nebo ještě nějakou dobu může přetrvávat vlažné a slabé chtění.

Vlažné a slabé však již začíná být stavěno vedle nedobrého chtění, které působí proti Světlu.

Není tedy ve skutečnosti ničeho mezi! Je jen buď, aneb, protože všichni lidé jsou v dnešní době schopni jasně chápat, co to znamená, když se mluví o všeobsáhlém chtění k dobru.

To bude měřítkem pro všechno další dění, protože kde chybí všeobsáhlé chtění k dobru, tam velmi brzy nastoupí churavění.

Tím bude vše od Světla odvráceno vystaveno zrychlenému stárnutí, vysychání a rozpadu pod množícími se obtížemi, které jsou vždy spojeny s tím, když na nějaké místo přestanou dopadat životodárné paprsky Světla.

Lidé stále uvažují nad tím, jak proběhne zápas mezi temnem a Světlem na Zemi. Očekávají zápas, protože nikdy nepřipustili, že temno není veličina, mající vlastní zdroj síly.

Temno dosud potřebovalo Světlo pro své trvání. Temno i přesto, že je odvráceno od Světla, Světlo stále potřebuje ke své existenci.

Není proto možné mluvit o střetu dvou sil, nýbrž jen o ukončení trpělivosti Světla s temnem v naplnění Spravedlnosti Boží nad vším.

Světlo proudí dolů v podobě vyživujícího záření, které se začíná spojovat už jen s tím, co je stejnorodé ve svém úsilí o čisté a tvořivé chtění. Všechno ostatní začne pomalu vysychat.

Lidé obecně však něčemu takovému nevěří.

Nechali se zmást rozumově materiálním pohledem na život a domnívají se, že něco takového, jako Světlo a temno vůbec neexistuje. Dokonce i mnozí dobří lidé se nechají obrat o svou důvěru vůči Světlu a Bohu.

Nic však nelze udělat za druhé, protože každý má svůj osud zcela ve vlastních rukou. Proto je namístě výzva k nejvyššímu stupni bdělosti, protože sklouznutí k vlažnosti v chtění dobra znamená ztrátu všech duchovních pomocí, a především oddělení od přílivu životodárného Světla, které každý člověk potřebuje ke svému existenci.

V tomto směru je skutečně nejzávažnější čas ze všech dob na Zemi. Vyžaduje to nejvyšší napnutí duchovních sil. Každé váhání v sobě nese riziko oddělení od Světla.

Mnozí lidé se už nebudou moci nikdy vrátit na tuto Zemi, dokud se nezmění a nenastoupí cestu ke Světlu v probuzení všeobsáhlého chtění dobra ve svém bytí.

Navzdory velké vážnosti doby však lidé jeví jen málo ochoty tomu naslouchat. Raději se zabývají tím, jak se má změnit svět a jejich bližní, ne však oni sami.

Ale až se tento svět změní, k čemu dojde zanedlouho, pak tady už nebudou mít místa. Přestanou být Světlem trpěni a ke svému překvapení zjistí, jak málo měli v sobě ochoty k čistému člověčenství, které je známkou živého citového nitra.

Doposud má však každý z nás ještě poslední zbytek času k opravdivě míněné změně k dobru. Ať proto není promarněna tato chvíle, která je posledním milostiplným darem trpělivosti Stvořitele.